ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2764.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2764/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Havengore s. r. o. , se sídlem v Praze 6, V Podbabě 36/11, identifikační číslo osoby 48590720, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o zaplacení 232 957 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 115/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 29 Co 477/2018-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.568 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované, JUDr. Petra Kazdy, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 6 C 115/2016-206, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2019, č. j. 6 C 115/2016-240, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 232 957 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 135,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení uvedené částky z titulu doplatku pojistného plnění z pojištění založeného pojistnou smlouvou č. 2738900669 o pojištění odpovědnosti za škodu uzavřenou mezi účastnicemi dne 14. 8. 2012. Žalobkyně žádala doplatek pojistného plnění v důsledku vynaložení tzv. zachraňovacích nákladů podle čl. 3 odst. 6 písm. a) Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu – zvláštní část – UCZ/Odp/10 tvořících součást pojistné smlouvy.
Po skutkové stránce vyšly soudy ze zjištění, že za trvání pojištění žalobkyně jako dodavatelka provedla na stavbě „výrobní objekt společnosti Bühler CZ Žamberk“ dílo spočívající v realizaci speciálního zakládání stavby – provedení betonových pilot s kalichy určenými pro osazení tzv. svrchní stavby (tovární haly), a to podle smlouvy o dílo uzavřené dne 11. 5. 2013 s vyšším dodavatelem stavby. Při dokončování založení stavby – v době, kdy již probíhala výstavba svrchní prefabrikované konstrukce haly – došlo k poklesu jednoho sloupu a byla zjištěna nesoudržnost materiálu betonového dna kalichu. Na základě reklamace objednatele byly provedeny zkoušky založení všech sloupů a byla zjištěna nedostatečná pevnost betonu. Žalobkyně vadně provedené základové konstrukce opravila, příp. nahradila novými. Žalobkyně zajistila provedení zkoušek betonu v jednotlivých základech a s tím související zemní práce, dále výkopy, bourací a demoliční práce související s odkopáním okolí hlavic, aby bylo možno podchytit stávající konstrukce na hlavicích. Dále vynaložila materiálové, strojní a pracovní náklady související s podchycením již realizované konstrukce, pronajala jeřáb k vynětí hlavic, provedla injektáž některých patek. Veškeré práce, které žalobkyně provedla či zajistila, směřovaly jen k odstranění vad založení základů a nesloužily ke statickému zajišťování (svrchní) stavby, neboť bezprostřední nebezpečí vzniku škody na majetku či zdraví třetích osob (zřícením svrchní části stavby) nehrozilo. Žalovaná vyplatila žalobkyni z titulu zachraňovacích nákladů částku 767 043 Kč, která odpovídá ceně nejrychlejší a nejjednodušší varianty podepření svrchní konstrukce určené posudkem znalce.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že zachraňovacími náklady ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 písm. a) zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (ve spojení s §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), které bylo převzato do čl. 3 odst. 6 písm. a) předmětných pojistných podmínek, mohou být z povahy věci náklady vynaložené pojistníkem jen a pouze v důsledku plnění zákonné povinnosti předcházet škodám. Pojistné plnění z titulu zachraňovacích nákladů slouží k tomu, aby nebyl při plnění z pojištění odpovědnosti za škodu znevýhodněn ten, kdo plní prevenční povinnost, odvrací vznik škody a vznik své odpovědnosti za škodu, čímž současně předchází vzniku pojistné události a vzniku práva na pojistné plnění. Jsou-li však náklady vynaloženy z jiného (speciálního) právního důvodu, tj. v důsledku plnění jiné právní povinnosti než povinnosti předcházet škodám, nemůže jít o náklady zachraňovací, neboť vynaložení takových nákladů již neslouží výlučně k předejití vzniku odpovědnosti za škodu. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy veškeré náklady vynaložené žalobkyní po zjištění vady základů nutně směřovaly ke splnění povinnosti žalobkyně odstranit vady provedeného díla. Žalobkyně z povahy věci nemohla řádně odstranit vady založení stavby, neprovedla-li by všechny práce označené v žalobě a podřazené jí pod práce zachraňovací. Žalobkyně nebyla dle názoru odvolacího soudu povinna z titulu plnění obecné prevenční povinnosti vynakládat (a nevynaložila) žádné další náklady nad náklady, které již nesla z titulu své odpovědnosti za vady díla, neboť vzhledem ke skutkovým zjištěním na předmětné stavbě nehrozilo bezprostřední zřícení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka, zda náklady na odhalení příčin vady díla provedenými zkušebními vrty je možno považovat za zachraňovací náklady, pokud se vada na základě získaných výsledků nevyhodnotí jako ohrožující, nebyla dosud dovolacím soudem posuzována. Dle žalobkyně má jít o posouzení konkurence titulů v tom smyslu, kdy začíná prevence a kdy odstraňování vady. Žalobkyně není srozuměna se závěrem odvolacího soudu o tom, že již zkušební vrty byly odstraňováním vady díla. Odkazujíc na žalobkyní citované závěry soudní praxe k pojmu škody má žalobkyně za to, že v případě vzniku škody na budovaném objektu by bylo nutno provést demolici porušeného objektu. Za takové situace má prioritu provedení preventivních opatření ve smyslu §2903 odst. 2 a §2901 o. z. a závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, a ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2467/2017.
Podstatná je dle žalobkyně skutečnost, zda provedená opatření jsou způsobilá zabránit vzniku vážného ohrožení a vzniku škody. Záměr zákonodárce byl takový, že za zachraňovací náklady se považují takové náklady, které je nutno vynaložit k tomu, aby škodě bylo předejito a nevznikla, a to bez ohledu a bez vazby na to, zda škoda v rámci vývoje vady a dalších dějů vznikne či nevznikne. Opačný náhled by pak dle žalobkyně diskriminoval každého, kdo má povinnost, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, zakročit na ochranu, včetně toho, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu (ve smyslu §2901 o. z.). Bylo-li by možné při vážném ohrožení nařídit opatření k odvracení škody (ve smyslu §2903 odst. 2 o. z.), preferuje zákonodárce v takovém případě obecnou prevenci před jinými právními tituly ohledně vynaložení nákladů. Opačný názor odvolacího soudu je proto nesprávný. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že zpochybnila přípustnost dovolání, které žalobkyně podala. Má za to, že soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se nikterak neodchýlily. Dovolání je navíc založeno především na námitkách proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro posouzení, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou rozhodné jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Otázka, kterou žalobkyně vymezila, však závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nebyla povinna vynaložit jakékoli náklady k plnění její obecné prevenční povinnosti (leč pouze náklady vyvolané její odpovědností z vad díla), neboť bezprostřední riziko vzniku škody způsobené vadou jí zhotoveného díla za daných okolností nevzniklo. Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost neexistujícího právního názoru odvolacího soudu o vzájemné konkurenci titulů na straně žalobkyně (tedy obecné prevenční povinnosti předcházet škodě či škodu odvrátit na straně jedné a povinnosti ze závazku k odstranění vad díla na straně druhé), když odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním o okolnostech věci své rozhodnutí na závěru o vzniku bezprostředně hrozící škody a tím o splnění podmínek pro vznik obecné prevenční povinnosti na straně žalobkyně nezaložil.
Vyjadřuje-li pak žalobkyně ve svém dovolání přesvědčení, že v důsledku vady jí zhotoveného díla hrozil bezprostředně vznik škody, kterou odvrátily jí vynaložené práce a náklady, napadá tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů o důsledcích předmětné vady díla, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. proto není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu