ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3029.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3029/2019-1309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce V. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, 702 00, proti žalovaným 1. KOMTERM Morava, s.r.o., se sídlem v Brně, Traťová 653/3, PSČ 619 00, IČO 275 62 778, 2. KOMTERM Čechy, s.r.o., se sídlem v Praze, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, IČO 285 10 011, 3. KOMTERM, a.s., se sídlem v Praze, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, IČO 267 60 738, zastoupeným Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, 110 00, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 9/2013, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2019, č. j. 5 Cmo 275/2018-1252, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 62.678 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Svatoše, advokáta se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 11 Cm 9/2013-1145, uložil všem žalovaným povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 14,83 % z částky 22.349,25 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016 a ve výši 14.65 % z částky 181.211,33 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016 a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 770.659,33 s tím, že žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit úroky z prodlení a náklady řízení společně a nerozdílně pouze do výše jmění, které na ně podle ocenění přešlo ze žalované 3), přičemž plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,35 % z částky 22.349,25 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016 a ve výši 1,475 % z částky 181.211,33 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 5 Cmo 275/2018-1252, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že všem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 14,86 % ročně z částky 22.349,25 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016 a ve výši 14,61 % ročně z částky 181.211,33 USD, žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit tuto částku společně a nerozdílně a plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 1,32 % ročně z částky 22.349,25 USD od 1. 5. 1997 do 11. 10. 2016 a ve výši 1,515 % ročně z částky 181. 211,33 USD, zamítl, zrušil výrok o náhradě řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadly všechny žalované společným dovoláním, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), neboť mají za to, že napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně spočívá na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalobce k dovolání žalovaných podal vyjádření, v němž navrhl jeho odmítnutí pro nepřístupnost, neboť má za to, že námitky žalovaných zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Současně se domnívá, že není namístě vyhovět návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, tedy účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), které jsou řádně zastoupeny advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se skutkovými tvrzeními žalovaných, že faktury za dodávku uhlí neobsahovaly náležitosti ujednané v kupní smlouvě, případně kritika hodnocení důkazů, z nichž soudy vycházely při zjišťování obvyklé výše úroků, ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť tyto námitky, které žalované samy označují za „vadu rozsudku odvolacího soudu“, nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud mimo jiné již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. č.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017, z něhož cituje pasáž o splatnosti nedoplatku záloh za plnění spojená s nájmem nebytových prostor, není přiléhavý, neboť řeší skutkově zcela odlišnou věc a závěry v něm obsažené nelze aplikovat na posuzovaný případ.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaných není podle §237 o. s. ř. přípustné a jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaných na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 10. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu