ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3137.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3137/2019-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BN LEASING, a. s. , se sídlem v Benešově, Tyršova 2070, identifikační číslo osoby 61672726, zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1025/1, proti žalovanému M. H. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, o zaplacení částky ve výši 64.270 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 392/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Co 151/2018-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 4.598 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 12. 2017, č. j. 22 C 392/2013-244, rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 64.270 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 20. 6. 2013 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 59.770 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 20. 6. 2013 do zaplacení zamítá (první výrok). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, majíc za to, že „odvolací soud postupoval v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, které navíc nesprávně právně kvalifikoval, takže je zde dán dovolací důvod podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu, ale soudů obecně“.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud [jako soud dovolací dle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála. Sice tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu“, nicméně prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolatelka v dovolání pouze obecně pojednává o úpravě institutu odpovědnosti za škodu podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jako o odpovědnosti objektivní s tím, že se domnívá, že v daném případě jsou splněny všechny náležitosti k přiznání nároku na náhradu škody. Namítá přitom, že odvolací soud „naprosto nereflektoval na specifickou úpravu náhrady škody v obchodním zákoníku a použil obecnou úpravu základních principů náhrady škody v občanském právu, která však je zcela odlišná“. Taková obecná polemika se závěry odvolacího soudu však postrádá vymezení konkrétní právní otázky, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho dovolatelka na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkazuje.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu