ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3188.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3188/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 388/8, 602 00 Brno, proti žalované MAFRA, a.s. , se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČO 45313351, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 20/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 81/2018-175, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 12. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 81/2018-175, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2017, č. j. 41 Cm 20/2016-120, v napadeném výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zajistit na vlastní náklady v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy s konkrétním požadovaným textem uvedeným v tomto výroku, a v napadeném výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem na zaplacení 6 000 000 Kč, a ve výroku IV. o povinnosti žalobkyně zaplatit českému státu náhradu nákladů za svědečné v částce 3 243 Kč; dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení přiznaných žalované a žalobkyni zároveň uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o nárocích na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v morální formě omluvou a v penězích, které žalobkyně uplatnila s odůvodněním, že v žalobě popsaným jednáním žalované
došlo k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně ve smyslu §135 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud přezkoumával, zda v důsledku tohoto zásahu vznikla žalobkyni nemajetková újma tím, že dne XY v článku pod titulem XY a dne XY v článku pod titulem XY byla žalovanou zveřejněna neověřená, zavádějící až nepravdivá tvrzení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění pro právní posouzení a ve shodě se soudem prvního stupně a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně do pověsti žalobkyně nezasáhla. Odvolal se na závěry judikatury Nejvyššího soudu, vztahující se k obsahu pojmu „dobrá pověst právnické osoby“ podle §19b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, která je podle odvolacího soudu použitelná i pro obsah pojmu „pověst právnické osoby“, nyní upraveném v rozhodném ustanovení §135 o. z., a to na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004 a též rozsudky ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2997/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97.
Ve vztahu k článku XY odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že tento článek se prioritně zabývá kritikou třech fyzických osob – pana B. S., pana R. P. a pana M. R., nikoli žalobkyně samotné, a pokud je v článku žalobkyně zmíněna, pak pouze okrajově a toliko v souvislosti s označením pana M. R., coby XY. Samotný výraz „lobisté“ ve spojení s žalobkyní navíc nepovažoval odvolací soud za natolik difamující označení, aby naplnilo skutkovou podstatu zásahu do její pověsti, byť se nejedná o přesné vymezení činnosti žalobkyně, která je PR agenturou. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v kontextu celého obsahu článku a jeho zaměření nelze objektivně dovodit, že by předmětem kritiky byla žalobkyně a její činnost, přičemž ani nepřesné označení činnosti žalobkyně jako lobbistické agentury (pokud by tak mohlo vůbec být čtenáři vnímáno) by nepřesáhlo mantinely přípustné nepřesnosti a tzv. novinářské zkratky, přičemž takové zjednodušení má s přihlédnutím k osobě pana M. R., jeho činnosti a jeho vztahu k žalobkyni své reálné opodstatnění.
Pokud jde o článek s titulem XY, i v tomto případě odvolací soud sdílel právní názor soudu prvního stupně, že k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně, jako právnické osoby, nedošlo. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně dovodil, že pokud autor v článku informuje o tom, že osoby spojované se žalobkyní koupili v roce 2005 horský hotel XY za 13 000 000 Kč a dovozuje, že tržní cena této nemovitosti byla ve skutečnosti více než dvojnásobná, jedná se o zaujetí hodnotícího úsudku, jehož reálný základ spočívá ve sděleních autorem článku oslovených odborníků z oblasti obchodu s realitami. Odvolací soud se zabýval i hodnocením podkladových informací realitních makléřů pro posouzení pravdivosti hodnotícího úsudku o určení ceny prodávané nemovitosti. Za podstatné však považoval, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že již v roce 2002 byla obvyklá cena nemovitostí stanovena na 25 803 380 Kč. Z tohoto pohledu pak úsudek autora článku o podezřele nízké kupní ceně nepostrádá podle odvolacího soudu reálný podklad. Pokud pak žalobkyně ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Zdeňka Hartmana, z něhož soud prvního stupně ohledně ceny nemovitostí vycházel, namítala, že byl vypracován za účelem ocenění nepeněžitého vkladu do společnosti, nikoliv za účelem zjištění tržní ceny nemovitosti pro její prodej, posuzoval odvolací soud tuto námitku za irelevantní. Ke spojení kupujících s agenturou žalobkyně odvolací soud uvedl, že toto tvrzení nelze považovat za nepravdivé, ale za hodnotící úsudek založený na reálném podkladě toho, že nemovitosti v roce 2005 koupily B. (manželka jednatele žalobkyně) J. B. a v době koupě společnice žalobkyně, dříve i jednatelka) a paní M. R. (která následně převedla svůj podíl na svého manžela M. R., jenž v rozhodné době byl senior manažerem žalobkyně). I hodnotící úsudky o tom, že žalobkyně má vazby na ČSSD a že hotel XY patřil společnosti XY, mají reálný základ, a to s poukazem na osobu M. R., který potvrdil svoji spolupráci se Z. B. a nesporoval svoji poradenskou činnost pro tehdejšího ministra vnitra M. Ch.
Odvolací soud proto potvrdil v napadeném výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Přihlédl i k tomu, že sporné články byly součástí debaty o veřejných věcech (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03), kdy platí, že míru snášenlivosti kritiky je v projednávané věci třeba stanovit s přihlédnutím ke skutečnosti, že kritika byla součástí debaty o veřejných věcech, a že v takovém případě měřítka posouzení kritiky jsou měkčí ve prospěch původců kritiky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Hmotněprávní otázku, kterou žalobkyně považuje za nesprávně právně posouzenou odvolacím soudem, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, se týká nutnosti posouzení celkového vyznění difamačního sdělení, posouzení výroků žalované jako hodnotícího úsudku a mezí přípustnosti skutkového tvrzení nebo hodnotícího úsudku. Dovolatelka namítá, že žalovaná nedostála požadavkům profesionality, objektivnosti a pravdivosti podávané informace, postup při ověřování tržní ceny nemovitosti v době jejího prodeje označuje za manipulaci se zdroji a za porušení pravidel novinářské práce, soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly tím, zda celkové difamační vyznění článků je pravdivé. Jednání žalované tedy mělo být podle dovolatelky kvalifikováno jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně. Má za to, že nebyly splněny požadavky na postup šiřitele informací podle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, nález ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Poukazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, podle něhož kritika vždy musí vycházet výlučně z pravdivých údajů. Protože však i pravdivé tvrzení se může projevit zásahem do osobnostních práv, připomíná, že je nezbytné posoudit celkové vyznění tvrzení a zabývat se současně detailně i jednotlivými zjištěnými zásahy do práva na ochranu osobnosti, jež tvrzení obsahovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1851/98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007).
Za otázku procesní, která byla podle dovolatelky posouzena odvolacím soudem v rozporu s konstantní judikaturou, označila žalobkyně opomenutí důkazního návrhu na doplnění dokazování a opomenutí uplatněných odvolacích důvodů s následkem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka přípustnosti důkazního prostředku audionahrávkou a jejím přepisem, který byl připuštěn v souvisejícím souběžném soudním řízení. Za nesprávně právně posouzenou otázku odvolacím soudem, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, považuje i určení výše náhrady nákladů řízení ve sporech o ochranu pověsti právnické osoby.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že cit. rozsudek Vrchního soudu se mění tak, že jeho nové znění je, že mění cit. rozsudek Městského soudu tak, že žalované bude uloženo zajistit v deníku Mladá fronta Dnes uveřejnění omluvy v dovolatelkou požadovaném znění a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6 000 000 Kč a zaplatit náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze tomuto návrhu vyhovět, dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1851/98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 664/2007, při řešení otázky, zda došlo k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně ve smyslu §135 o. z. uveřejněním předmětných článků žalovanou v deníku Mladá fronta DNES, resp. že by odvolací soud neposoudil uveřejněné informace nejen detailně ke každé jednotlivé zveřejněné informaci, ale zejména z hlediska celkového vyznění předmětných článků. Naopak z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že posoudil jednotlivé informace uvedené v předmětných článcích s ohledem na skutková zjištění o jejich pravdivosti, kdy uveřejněná tvrzení v článcích měla podle provedeného dokazování v existenci skutkového stavu věci reálný podklad, zveřejněná tvrzení nebyla neověřená ani zavádějící a odvolací soud posuzoval předmětné články i z hlediska jejich celkového vyznění podávaných informací. Pokud v článku XY bylo namítáno nesprávné označení pana M. R., coby XY, které je sice nepřesné, jak správně dovodil odvolací soud, nemůže toto označení poškodit žalobkyni, neboť kritika zjevně směřovala proti určité fyzické osobě. Tuto nepřesnou formulaci nelze kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně, jako právnické osoby, neboť jak správně dovodil odvolací soud, nelze v kontextu celého obsahu článku a jeho zaměření objektivně dovodit, že by předmětem kritiky byla žalobkyně a její činnost, přičemž ani nepřesné označení činnosti žalobkyně jako lobbistické agentury (pokud by tak mohlo vůbec být čtenáři vnímáno) by nepřesáhlo mantinely přípustné nepřesnosti a tzv. novinářské zkratky, kdy takové zjednodušení má s přihlédnutím k osobě pana M. R., jeho činnosti a jeho vztahu k žalobkyni podle provedených důkazů své reálné opodstatnění. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolatelkou předestřená hmotněprávní otázka nezaložila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím právním posouzení neodchýlil od poukazované judikatury.
Jsou-li námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci založeny rovněž na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem týkajícím se objektivnosti a pravdivosti podávaných informací, postupu ověřování tržní ceny nemovitosti v době jejího prodeje a metod práce novináře, jako autora předmětných článků, bylo namístě z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka dovozuje nesprávné právní posouzení věci na základě vlastních skutkový závěrů, které soudy však neučinily, a z nich následně dovozuje své vlastní právní závěry, že žalovaná podstatným způsobem desinformovala veřejnost o činnosti žalobkyně, a to především o podezřele levné koupi nemovitosti ve spojení se smyšlenou činností žalobkyně při privatizaci. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nedoplnil dokazování označenými důkazy a tuto námitku podřazuje pod otázku řešení přípustnosti důkazního prostředku audionahrávkou a jejím přepisem, který byl připuštěn v souvisejícím souběžném soudním řízení, kdy tuto otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a namítá-li zároveň, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, je třeba konstatovat, že těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti namítá vady řízení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ašak nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Považuje-li dovolatelka za nesprávně právně posouzenou otázku určení výše náhrady nákladů řízení ve sporech o ochranu pověsti právnické osoby, kterou měl odvolací soud podle jejího názoru řešit v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, je nutno konstatovat, že námitka do rozhodnutí o výši nákladů řízení nemůže podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s ohledem na účinnost tohoto ustanovení (bod 2. čl. II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) založit přípustnost dovolání.
Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu