ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3274.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3274/2018-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EULED s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Lhotce, Durychova 101/66, PSČ 142 00, IČO 24164895, zastoupené Mgr. Viktorem Šupem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, PSČ 142 00, proti žalovaným 1. Eram Service spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Varšavská 715/36, PSČ 120 00, IČO 24165638, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem, se sídlem v Nymburku, Palackého třída 115/27, PSČ 288 02, a 2. XY , se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení částky 375 928 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 106 C 50/2014, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 21 Co 365/2017–186, 21 Co 366/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 106 C 50/2014-145, ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 106 C 50/2014-155, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 375 928 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 26. 12. 2012 do 31. 12. 2013, ve výši 8,05 % od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve vztahu k první žalované rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a V), vůči druhé žalované žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k druhé žalované (výrok pod bodem IV).
K odvolání první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 21 Co 365/2017-186, 21 Co 366/2017, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení právní otázky, k jakým okolnostem lze při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že částečným plněním dlužník uznává i zbytek dluhu ve smyslu §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přihlížet. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010. Dále podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice zda potvrzení objednávky jednomu subjektu může mít důsledky uzavření smlouvy s jiným subjektem. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda a případně kdy žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny dodaného zboží, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 68/2000 a 35 Odo 1183/2003), podle níž závěr soudu, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení kupní ceny, musí být podložen skutkovým zjištěním, ve kterém okamžiku (kterého dne) žalobkyně umožnila dovolatelce se zbožím nakládat. Konečně odvolacímu soudu dovolatelka vytýkala, že postupoval chybně, když žalobkyni přiznal částku odpovídající kupní ceně navýšené o daň z přidané hodnoty, ačkoliv v kupní smlouvě (potvrzené objednávce) nebylo dohodnuto ničeho ohledně daně z přidané hodnoty. Při řešení této otázky, tj. zda k dohodnuté ceně může žalobkyně účtovat daň z přidané hodnoty a tím navyšovat sjednanou cenu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 626/2010).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání první žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaných rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Namítala-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky uznání dluhu v důsledku částečného plnění ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák., nelze jí dát za pravdu.
Podle odvolacího soudu částečným plněním první žalované byl splněn požadavek určitosti plnění tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným plněním, neboť na bankovním příkazu byl uveden variabilní symbol č. 34, který byl stanoven v této faktuře. Jestliže poté první žalovaná vznesla první námitky až v odůvodnění svého odporu, tedy 26 měsíců po uvedené platbě, lze z jejího jednání usuzovat, že uznává i zbytek závazku. Námitky, vznesené s takovým časovým odstupem po provedené platbě a učiněné v reakci na vydaný platební rozkaz, jímž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni zbytek částky, jsou účelovým jednáním. První žalovaná totiž v blízké časové souvislosti s provedenou platbou proti zbývající části dluhu ničeho nenamítala, stejně jako nenamítla, že zboží bylo dodáno jinému subjektu, za něhož plní. Odvolací soud odkázal na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012.
První žalovaná se dovolávala závěrů obsažených v dále citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, přičemž měla za to, že se odvolací soud od zde obsažených závěrů odchýlil. V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1251/2006). V citovaném rozsudku však Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy žalovaná po převzetí díla odmítla zaplatit celou cenu díla, jednala s žalobkyní o poskytnutí slevy z ceny díla, informovala žalobkyni o tom, že nechala dílo dokončit opravou u jiné firmy a požadovala zaplacení nákladů na vlastní odstranění vad díla, a až poté poukázala žalobkyni první finanční částku na úhradu dluhu. Z celkového jednání žalované již před plněním dluhu bylo možno usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou vyúčtovanou částku. V usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy ze skutkových zjištění učiněných v dané věci vyplývalo, že žalovaný v několika splátkách hradil část dluhu a výslovně uvedl, že hodlá pohledávku dovolatelů uhradit, pokud žalovaný vznesl první námitky až 8 měsíců po první platbě a uhrazenou částku požadoval zpět až po 11 měsících od provedení první platby, nebylo lze z jeho jednání dovodit, že k uznání zbytku závazku nedošlo. Námitky vznesené s takovým časovým odstupem po provedených platbách a učiněné v reakci na výzvu žalobců k uhrazení zbytku částky považoval Nejvyšší soud za účelové jednání žalovaného a nelze je posoudit jako relevantní skutečnost, která by zpochybnila uznání závazku žalovaným.
V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně vystavila první žalované fakturu na zaplacení částky 575 928 Kč dne 22. 10. 2012 se splatností dne 25. 12. 2012, následně první žalovaná vystavila (až) dne 26. 4. 2013 fakturu druhé žalované, které vyúčtovala částku 580 074 Kč se splatností
10. 5. 2013, kde rozdíl mezi částkou vyúčtovanou žalobkyní a první žalovanou byl vysvětlen změnou sazby DPH. Druhá žalovaná uhradila na účet první žalované částku 200 000 Kč dne 17. 5. 2013, a téhož dne žalobkyně obdržela stejnou částku z čísla účtu první žalované. Až v návaznosti na předžalobní výzvu ze strany žalobkyně právní zástupce první žalované sporoval předání zboží první žalované ze strany žalobkyně a uvedl, že částku 200 000 Kč uhradila druhá žalovaná první žalované a ta ji předala žalobkyni, přičemž tato skutečnost nezakládá fikci uznání dluhu.
V rozsudku ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 841/2009, Nejvyšší soud vyložil, že „vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaný zaplatil část ceny díla dne 16. 10. 2003 a zároveň neprojevil vůči žalobkyni žádnou námitku, že další část dluhu nehodlá uhradit, a teprve dne 22. 10. 2003 předal k poštovní přepravě dopis pro žalobkyni, v němž neuznává právo žalobkyně na zaplacení celé ceny díla, nelze z uvedených skutkových zjištění dovodit, že by plnění části dluhu dne 16. 10. 2003 nemělo účinky uznání zbytku dluhu. Z projevu vůle žalovaného dne 16. 10. 2003, kdy část pohledávky byla uhrazena, nemohl právní předchůdce žalobkyně usuzovat, že by žalovaný zbytek dluhu nehodlal doplatit. V tomto směru je tedy právní posouzení uznání dluhu odvolacím soudem nesprávné (…).“
Pokud tedy první žalovaná podle skutkového zjištění soudu prvního stupně po obdržení faktury ze strany žalobkyně ničeho nenamítala ani k vyúčtované částce, ani k předmětu plnění ze strany žalobkyně, naopak částku přefakturovala druhé žalované a následně obratem žalobkyni opět bez jakékoliv námitky či vysvětlení uhradila částku 200 000 Kč, kterou obdržela od druhé žalované, a až v návaznosti na předžalobní výzvu (měsíc po úhradě předmětné částky) namítala nedostatky předání zboží a upozornila na to, že uhrazenou částku nelze považovat za uznání dluhu, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Že se od ní odchýlil. Námitky vznesené až více než měsíc po uhrazené platbě a navíc až v reakci na předžalobní výzvu (podle skutkového zjištění odvolacího soudu první žalovaná vznesla námitky dokonce až v odůvodnění svého odporu, tedy 26 měsíců po uvedené platbě), nelze posoudit jako relevantní skutečnost, která by zpochybnila uznání závazku ze strany první žalované.
Podle první žalované je dovolání přípustné též pro řešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, a sice zda potvrzení objednávky jednomu subjektu může mít důsledky uzavření smlouvy s jiným subjektem. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť první žalovaná tuto otázku postavila na skutkových okolnostech, které nenachází odraz ve skutkových zjištění soudů. Soudy neučinily žádný skutkový závěr o tom, že žalobkyně objednávku potvrdila druhé žalované.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení též u otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení kupní ceny. Podle dovolatelky nebyl závazek ve smyslu §324 obch. zák splněn a podle §439 odst. 4 obch. zák. žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení kupní ceny, což nemůže změnit ani vynucené zaplacení částky 200 000 Kč, které bylo přeposláním peněz, které dovolatelka obdržela od druhé žalované. Jestliže odvolací soud nezkoumal okamžik, kdy mělo být údajně dovolatelce umožněno nakládat se zbožím, rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 688/2000, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „závěr soudu, že prodávajícímu vzniklo podle obchodního zákoníku právo na zaplacení kupní ceny, musí být podložen skutkovým zjištěním, ve který okamžik (kterého dne) prodávající umožnil kupujícímu se zbožím nakládat“. Odvolací soud však potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který učinil skutkové zjištění, že zboží bylo dodáno do „firmy“ druhé žalované dne 22. 10. 2012, kde je převzal její jednatel F., na dodacím listě označený jako zástupce první žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že smluvním partnerem žalobkyně byla první žalovaná, když skutečnost, že zboží bylo dodáno přímo druhé žalované jako konečnému příjemci, není s tímto závěrem v rozporu, neboť jde o postup v obchodních vztazích obvyklý a první žalovaná s tím byla srozuměna. Odvolací soud navíc vyšel z toho, že první žalovaná závazek částečným plnění uznala. Tato skutečnost pak měla za důsledek vznik vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku v době uznání (§323 odst. 1 obch. zák.). Závěr odvolacího soudu tedy není v rozporu s rozhodnutím ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 688/2000, a tato námitka též nemůže založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední dovolatelkou uplatněná námitka, podle níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nevyššího soudu při řešení otázky, zda k dohodnuté ceně může žalobkyně účtovat daň z přidané hodnoty a tím navyšovat sjednanou cenu, neboť tuto námitku dovolatelka uplatnila v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení a k této námitce tudíž nelze přihlížet.
Nejvyšší soud proto dovolání první žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu