ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3327.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3327/2019-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, proti žalovanému D. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. et Mgr. Jiřím Johanou, advokátem se sídlem v Horním Jiřetíně, Gen. Svobody 297/5, o zaplacení částky 3 007 274,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 198/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 21 Co 8/2019-325, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. srpna 2018, č. j. 12 C 198/2010-282, ve výroku I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 894 583,061 Kč s příslušenstvím, ve výroku II žalobu co do částky 1 112 691,639 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky byla dne 11. května 1995 uzavřena smlouva o dílo – o poddodávce rodinného domu XY. Poukázal na to, že obě strany v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 vedeném pod sp. zn. 10 C 340/2005 probíhajícím mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení uvedly, že měly a mají smlouvu za platně uzavřenou a že žalobce neplnil z důvodu vadnosti předaného díla. Žalovaný vystavil v listopadu 1995 žalobci řádnou fakturu č. 45/1995 na vícepráce, které v průběhu zhotovení díla provedl; na tuto fakturu žalobce ničeho nezaplatil. Žalovaný proto podal žalobu, o níž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro zmeškání ze dne 11. září 1998, č. j. 10 C 270/97-28, tak, že žalobci (v uvedeném řízení v postavení druhého žalovaného) uložil povinnost zaplatit žalovanému (v uvedeném řízení v postavení žalobce) částku 450 617 Kč, smluvní pokutu a náklady řízení ve výši 25 900 Kč. Odvolání druhého žalovaného proti uvedenému rozsudku pro zmeškání bylo odmítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č. j. 19 Co 262/2002-73, které nabylo právní moci dne 8. října 2002. Na základě ústavní stížnosti bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. I. ÚS 687/02, a návrh na zrušení uvedeného rozsudku pro zmeškání byl Ústavním soudem odmítnut.
K uspokojení pohledávky oprávněného (nyní) žalovaného byl podle výše citovaného rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6, který nabyl právní moci 20. ledna 1999, nařízen výkon rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. února 2003, č. j. E 211/2003-15. Pohledávka oprávněného činila 450 617 Kč s 19% úrokem s prodlení od 21. října 1996 do zaplacení, smluvní pokutu 754 755 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. října 1996 do zaplacení, náklady nalézacího řízení ve výši 25 900 Kč a náklady řízení o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva ve výši 2 650 Kč. Dále Okresní soud Praha – západ nařídil usnesením ze dne 4. června 2003, č. j. 1 Nc 2267/2003-78, exekuci, jejímž provedením byl pověřen exekutor Mgr. Roman Chaloupka. Žalobce zaplatil exekutorovi dne 4. září 2003 částku 2 926 088,70 Kč určenou k plnění podle rozsudku a částku 523 911,30 Kč skládající se z odměny exekutora a nákladů exekuce a nákladů žalovaného. Poté byla exekuce zastavena s tím, že žalobce jako povinný uhradil vymáhanou pohledávku včetně příslušenství.
Městský soud v Praze v dalším řízení poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem, usnesením ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 16 Co 519/2005-178, zrušil výše uvedený rozsudek pro zmeškání a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 následně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 10 C 340/2005-579, uložil žalovanému L. B. zaplatit částku 450 617 Kč s příslušenstvím, co do částky 754 755 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Tento rozsudek byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 12 Co 353, 85/2017-636, tak, že žaloba se zamítá i co do částky 450 617 Kč s příslušenstvím; v zamítavém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že plnění, kterého se žalobce domáhá, již bylo zcela vymoženo. Uvedl, že zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod plnění nespočíval v hmotném právu. Žalobce se tak nemůže domáhat plnění znovu, jestliže požaduje plnění ze stejné smlouvy. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 340/2005, mu však již nemůže být přiznáno, neboť pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí.
V nyní probíhajícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení se soud prvního stupně zabýval platností předmětné smlouvy o dílo a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně. Stejně tak vzal za prokázané, že žalovaný vystavil žalobci fakturu č. 45/1995 na částku 450 617 Kč, kterou žalobce nezaplatil. Soud prvního stupně shledal po právu nárok žalovaného na zaplacení ceny díla ve výši 450 617 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce plnil co do částky 450 617 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% ročně od 21. října 1996 do 4. září 2005 v souladu s hmotným právem, tedy nikoli bezdůvodně a v tomto rozsahu tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud prvního stupně naopak neshledal důvodným nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty ve výši
754 755 Kč s příslušenstvím; co do této částky tedy plnění žalobce nebylo v souladu s hmotným právem a po zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného.
Vznesenou námitku promlčení posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou s tím, že původní vztah mezi účastníky založený smlouvou o dílo byl vztahem obchodněprávním podléhajícím režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také „obch. zák.“), podle něhož je třeba posuzovat také otázku běhu promlčecí doby. Soud proto aplikoval §397 obch. zák., podle něhož je promlčecí doba čtyřletá, a konstatoval, že promlčecí doba počala běžet dnem právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zrušení uvedeného rozsudku pro zmeškání, tedy 13. února 2006. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení podaná dne 21. srpna 2009 byla tedy podána včas. Rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného určil soud prvního stupně poměru výše částek, které žalobce plnil na základě později zrušeného rozsudku pro zmeškání, a podle toho, jaká část plnění měla oporu v hmotném právu, tj. kolik žalobce plnil po právu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2019, č. j. 21 Co 8/2019-325, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně výše částky soudního poplatku, který má žalovaný zaplatit České republice, která činí 6 015 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K závěrům shodným se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud i při vypořádání odvolacích námitek týkajících se promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, dále posouzení nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty a otázky určení výše bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval:
a) v nesprávném právním posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty založené předmětnou smlouvou o dílo,
b) dále že „z důvodu nesprávného právního posouzení nároku bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení, které nebylo plněním vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a neboť v rozhodování dovolacího soudu bylo dovolacím soudem rozhodováno jinak o promlčení části nároku uplatněného žalobou na vrácení plnění přijatého na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a které bylo založeno zrušeným rozhodnutím soudu.“
c) a také v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena doba promlčení nároku uplatněného žalobou na vrácení plnění přijatého na základě vykonatelného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno.
Dovolatel nejprve namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť nesprávně vyložil článek VI odst. 6.2 a článek III odst. 3.4 předmětné smlouvy o dílo o poddodávce rodinného domu. Podle názoru dovolatele ze znění uvedených ustanovení smlouvy vyplývá, že strany neměly v úmyslu ponechat jakoukoliv část ceny díla se splatností odlišnou od článku III odst. 3.4 předmětné smlouvy.
Dovolatel dále spatřoval přípustnost dovolání v tom, že (slovy dovolatele) „z důvodu nesprávného právního posouzení nároku bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení, které nebylo plněním vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a neboť v rozhodování dovolacího soudu bylo dovolacím soudem rozhodováno jinak o promlčení části nároku uplatněného žalobou na vrácení plnění přijatého na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a které bylo založeno zrušeným rozhodnutím soudu.“ V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016.
Třetí námitka dovolatele směřovala k otázce promlčení, konkrétně k tomu, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka promlčení nároku uplatněného žalobou na vrácení plnění přijatého na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení, pro kterou je rozhodné, zda je nárok žalobce posuzován dle občanského zákoníku či dle zákoníku obchodního. Dovolatel poukázal na to, že přestal být podnikatelem ke dni 18. srpna 1999 a v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 vystupoval jako fyzická osoba nepodnikatel. Dovolatel pak s ohledem na to, že bylo plněno na základě rozsudku, který byl později zrušen, argumentoval tím, že nastala situace, jako kdyby tu pravomocné rozhodnutí nikdy nebylo, a právo na vydání plnění mělo být posuzováno dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, nikoli dle právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku.
Dovolatel na základě výše uvedeného navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby rovněž zrušil výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť u první a druhé námitky dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a poslední námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).
Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho nárok na zaplacení smluvní pokuty, ovšem u této námitky neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015). Z dovolání vyplývá, že dovolatel pouze namítal nesprávný výklad předmětných smluvních ujednání, ovšem neformuloval konkrétní právní otázku, ani neuvedl, které z kritérií upravených v §237 o. s. ř. je podle něj v řešené věci naplněno.
Pouhá námitka nesprávného právního posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelova námitka týkající se nesprávného právního posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatel u ní neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ani druhá námitka, kterou dovolatel formuloval tak, že „z důvodu nesprávného právního posouzení nároku bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení, které nebylo plněním vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a neboť v rozhodování dovolacího soudu bylo dovolacím soudem rozhodováno jinak o promlčení části nároku uplatněného žalobou na vrácení plnění přijatého na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, a které bylo založeno zrušeným rozhodnutím soudu,“ nezaloží přípustnost dovolání. Citovaná námitka, která by měla dle dovolatele založit přípustnost dovolání, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Námitka formulovaná dovolatelem je nesrozumitelná z jazykového i logického hlediska a není možné ji považovat za formulaci konkrétní právní otázky, která by mohla naplnit některé z kritérií §237 o. s. ř. U takto nesrozumitelně formulované námitky pak nelze z povahy věci ani posoudit, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí, na které dovolatel poukázal. K povinnosti dovolatele uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, viz judikaturu citovanou výše u první otázky.
Poslední dovolatelova námitka, podle níž dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka promlčení nároku na vrácení plnění přijatého na základě později zrušeného rozsudku, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť touto otázkou se již dovolací soud zabýval, konkrétně v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. V citovaném rozsudku byl přijat závěr, že jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá hmotněprávním poměrům, plnil žalovaný na neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem také začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud otázku běhu promlčecí doby v řešené věci posoudil v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho námitkách, že měla být aplikována právní úprava promlčení podle občanského zákoníku, nikoli dle zákoníku obchodního. V této části argumentace týkající se otázky, zda měla být pro určení délky promlčecí doby aplikována relevantní ustanovení obchodního zákoníku či občanského zákoníku dovolatel opět neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k povinnosti dovolatele vymezit přípustnost dovolání viz argumentace a judikatura uvedená výše u první dovolatelovy námitky).
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu