ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3617.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3617/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o. , IČ 485 92 013, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, proti žalované O2 Czech Republic a.s. , IČ 601 93 336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, o 1.345.337 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 262/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016, č. j. 16 Co 20/2016-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 25 C 262/2014-91, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 1.345.337 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni požadující po žalované zaplacení uvedeného obnosu částečně (1.100.237 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení a částečně (245.100 Kč) jako náhrady škody. Shledal, že jí náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení představovaného plněním z právního důvodu, který odpadl, poněvadž exekuční tituly, na jejichž základě jakožto ve věci neúspěšný účastník žalované zaplatila náhradu nákladů řízení, byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, jež nabylo právní moci dne 28. 12. 2011. Žalobkyně svůj nárok ovšem žalobou podanou dne 5. 8. 2014 u soudu vznesla až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a nelze tedy pro vznesenou námitku promlčení jejímu žádání vyhovět. Mezi účastníky se zároveň nejedná o spor, jenž by měl obchodněprávní povahu, pročež obvodní soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že je promlčení uplatněného práva nutné posuzovat v intencích zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Ohledně nároku na náhradu škody, představovanou náklady exekučního řízení, pak uzavřel, že v postupu žalované nelze spatřovat porušení její prevenční povinnosti, pročež neměl odpovědnost za škodu ve smyslu §415 obč. zák. za naplněnou. Nicméně také tento nárok byl u soudu žalován až po uplynutí promlčecí doby. S ohledem na řečené soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 16 Co 20/2016-201, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nejprve přitakal názoru soudu prvního stupně o promlčení uplatňovaného práva v obecné promlčecí době dle občanského zákoníku. Zdůraznil, že rozhodnou je povaha právního vztahu, jež je díky jeho původu v později zrušeném exekučním titulu občanskoprávní. Příslušenstvím žalované pohledávky by pak mohly být toliko náklady řízení vynaložené žalobkyní v případě, shledal-li by soud její nárok důvodným, a v souvislosti s tímto závěrem by zavázal žalovanou k jejich náhradě. Náklady žalované oproti tomu logicky za příslušenství pohledávky, která je předmětem žaloby, jíž nebylo soudem vyhověno, považovat nelze. Odvolací soud tak souhlasil s míněním soudu prvního stupně, dle něhož bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení představovaného vymoženou náhradou nákladů řízení v okamžiku podání žaloby promlčeno. Jeho úsudek korigoval toliko stran konce lhůty, jenž připadl na den 30. 12. 2013. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na náhradu škody uzavřel, že v projednávané věci nemohla vzniknout odpovědnost žalované za tvrzenou škodu, pročež není namístě věnovat se otázce eventuálního promlčení z toho vyplývajícího práva. Ačkoliv z odlišného právního důvodu, ztotožnil se se zamítavým rozhodnutím obvodního soudu i v tomto směru, a jeho rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Městskému soudu vytýká nesprávné zhodnocení povahy vztahu z bezdůvodného obohacení. Připomíná, že k uspokojení pohledávky žalované došlo započtením vzájemné pohledávky svědčící žalobkyni, která měla původ v obchodních smlouvách uzavřených stranami, pročež je i na vztah z bezdůvodného obohacení zapotřebí nahlížet optikou obchodního zákoníku. Za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu pak má závěr ohledně charakteru nároku na náhradu nákladů řízení, neboť úsudek rozlišující mezi nárokem na kompenzaci vynaložených nákladů žalované na jedné straně a žalobkyně na straně druhé je s to zasáhnout do principu rovnosti stran sporu. Akcentuje přitom princip akcesority, dle něhož je nutné právo na náhradu nákladů řízení posuzovat (obdobně jako např. u smluvní pokuty) dle právní povahy nároku, na jehož existenci je vázáno – zde na pohledávku, jež byla předmětem původního řízení, a to bez ohledu na okolnost, kterému z účastníků bylo v konečném rozhodnutí přiznáno. Nevyplývá-li pak z napadeného rozsudku, z jakého důvodu by se otázka promlčení v daném případě měla posuzovat podle občanského zákoníku, když odvolací soud toliko vyložil, za jakých okolností by se hodnotila dle zákoníku obchodního, považuje jej za nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje rovněž svou iniciativní obranu v rámci exekučního řízení, z čehož dovozuje, že nemohlo dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k vyřčenému dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku městského, popřípadě i obvodního soudu a vrácení věci příslušenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, jež upozorňuje na absenci otázek, které doposud nebyly rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešeny, či byly posouzeny v rozporu s ní, a zdůrazňuje, že nelze vzájemně směšovat jednotlivé pohledávky, jež stranám svědčí, jakož ani nalézací a exekuční řízení, čehož se v dovolání žalobkyně dopouští, a její podání proto navrhuje jako nedůvodné zamítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem nelze považovat za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se bezdůvodným obohacením může stát i plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost. Kasací tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013). Ověřování existence hmotněprávního důvodu pro dané plnění však nemá významu v situacích, v nichž došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí konstitutivní povahy, neboť jím byla vytvořena nová (do té doby neexistující) povinnost. Jako příklad popsaného rozhodnutí je možné uvést výroky o náhradě nákladů řízení (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, dále pak rovněž Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676), pročež majetková hodnota, jež byla na základě řečeného rozhodnutí uhrazena, se v takovém případě vždy stává bezdůvodným obohacením z právního důvodu, který odpadl (srovnej Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H., Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, str. 38). Judikatura nadto dodává, že běh objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák., za níž lze (bez ohledu na případně vznesenou námitku promlčení) úspěšně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počíná právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010).
Jako rozhodnou otázku ovlivňující závěr o namítaném promlčení v nynějším řízení projednávané pohledávky dovolatel akcentuje charakter předmětného závazkového vztahu, a tedy zda se v daném případě aplikuje právní úprava občanského zákoníku, anebo odpovídající regule obsažené v zákoníku obchodním. Určující je zde přitom právní povaha vztahu účastníků, na základě něhož bylo plněno (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015), přičemž judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, dle kterého řídil-li se odpadnuvší důvod obchodněprávní úpravou, tedy odpovídal-li svým pojetím ustanovení §261 a §262 obch. zák., pak je namístě aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 52/2003, či ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011). V nyní projednávaném sporu byl však nárok žalované na náhradu nákladů řízení založen konstitutivním rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nelze ztotožňovat s titulem zakládajícím vztah ve smyslu citovaných norem obchodního zákoníku (o nějž se naproti tomu jednalo v dovolatelkou citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, a ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1889/2007, odkazy na něž jsou proto nepřípadné), pročež je možné kvitovat názor soudů nižších stupňů, jež namítané promlčení posuzovaly v intencích zákoníku občanského.
Zmíněný postup přitom nikterak nenarušuje rovnost procesních stran, jak naznačuje dovolatelka, neboť nelze ztotožňovat nárok na náhradu nákladů řízení přiznaných úspěšnému účastníku pravomocným rozhodnutím soudu, jež mohou v případě, je-li jím žalobce, tvořit příslušenství uplatňované pohledávky, s nárokem na vrácení plnění (spočívajícím v náhradě nákladů řízení ve sporu úspěšnému žalovanému) poskytnutého na základě později zrušeného exekučního titulu. V případě druhého z uvedených je totiž nutné jeho původ, od něhož se odvíjí i charakter daného závazkového vztahu, spatřovat toliko v příslušném soudním rozhodnutí, jež pro svou nesprávnost neobstálo v následném přezkumu před vyšší instancí (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, či jeho usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009).
Přisvědčit není možné ani námitkám dovolatelky, dle nichž náklady řízení žalované tvoří příslušenství pohledávky žalobkyně, což odůvodňuje aplikaci úpravy promlčení dle obchodního zákoníku. Příslušenstvím pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. sice mohou být také náklady řízení, avšak toliko ty, jež byly účastníkem (věřitelem) vynaloženy k jejímu uplatnění, nikoliv náklady vzniknuvší protistraně v důsledku její procesní obrany. Stejně tak nelze povahu poměru mezi účastnicemi odvozovat od skutečnosti, že nárok žalované byl v rámci exekučního řízení uspokojen započtením vzájemné pohledávky obchodněprávního charakteru, jelikož pro posouzení daného právního vztahu jsou rozhodné okolnosti spojené s jeho založením (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009). Bylo by absurdním konstatovat, že povahu právního vztahu determinují vlastnosti pohledávky, jejímž započtením došlo ke splnění povinnosti z něj vyplývající.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v mínění ohledně vlivu její aktivity v exekučním řízení, domáhala-li se jeho zastavení, na běh promlčecí doby, neboť zmiňované úkony nelze považovat za uplatnění práva ve smyslu §112 obč. zák. Za irelevantní je pak nutné mít obšírnou argumentaci dovolatelky, jejímž prostřednictvím namítá pochybení v rámci exekučního řízení, neboť tak brojí proti procesu, který Nejvyššímu soudu v nynějším řízení nepřísluší revidovat.
K námitce žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak lze podotknout, že nastíněnou otázkou, jakož i náležitostmi odůvodnění soudních rozhodnutí se dovolací soud zabýval již v řadě případů, přičemž zdůraznil, že nepostradatelnou součástí rozhodnutí je jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury zdejšího soudu dále vyplývá, že je krom jiného nezbytné, aby soud vyložil právně aplikační úvahy vedoucí jej k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015). Zmíněným požadavkům přitom odvolací soud dostál.
Ze shora předestřeného je proto zjevné, že není možné souhlasit s míněním dovolatelky o rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce právní povahy žalobou uplatněného práva a jejími důsledky při posouzení jeho promlčení. Rozsudek odvolacího soudu pak nikterak neodporuje ani usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2497/13. Nepředložila-li tedy žalobkyně v rámci dovolání otázku, pro niž by na ně mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Ačkoli dle výslovné formulace v dovolání napadá žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, nepředkládá v něm žádnou relevantní argumentaci, jíž by rozporovala rozhodnutí o nároku na náhradu škody, čímž nedostává požadavku plynoucímu z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. V dovolání tak absentují zákonem vyžadované náležitosti, což brání jeho projednání v dotčeném rozsahu, pročež bylo Nejvyšším soudem i v naznačené části odmítnuto (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, kompenzaci nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2017
JUDr. JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu