ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3178.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3178/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o. , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Hornoměstská 383, IČO 63992370, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, proti žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu , se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, IČO 48133981, o 84.728,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 66/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 20 Co 605/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 20 Co 605/2008-53, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 19. 8. 2008, č. j. 26 C 66/2008-27, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení částky 84.728,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené podáním návrhu žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně, který byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005 zamítnut z důvodu neexistence splatné pohledávky za žalobkyní. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi žalobkyní vynaloženými náklady na právní zastoupení v konkursním řízení ve výši smluvní odměny advokáta (92.820,- Kč) a náhradou nákladů řízení přiznanou žalobkyni v tomto řízení soudem (8.092,- Kč). Soudy obou stupňů dovodily, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky občanskoprávního řízení (včetně řízení konkursního), má místo jen v rámci tohoto řízení a nelze je přenášet do dalšího řízení o náhradu škody. V souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 a násl. o.s.ř.), jež jsou kogentní povahy, byla konečným rozhodnutím vydaným v konkursním řízení založena povinnost neúspěšného účastníka k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, a pouze v tomto rozsahu byl tedy konstituován zákonný procesní nárok žalobkyně na zaplacení náhrady nákladů řízení; vynaložila-li žalobkyně za právní zastoupení vyšší než přiznané náklady, pak tento rozdíl nelze považovat za škodu, jež jí vznikla v příčinné souvislosti s konkursním řízením.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soudy obou stupňů posoudily odpovědnost žalovaného za škodu pouze podle ustanovení §415 a §420 obč. zák., aniž by se zabývaly tím, že jednáním žalovaného došlo nejen k porušení prevenční povinnosti, v důsledku čehož by měl odpovídat za škodu podle §420 obč. zák., ale jeho úmyslné jednání bylo především v rozporu s dobrými mravy, a nárok žalobkyně je tak třeba posoudit podle §424 obč. zák. Domnívá se, že návrh žalovaného byl zcela evidentně šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a sledoval ve skutečnosti jiný než zákonem stanovený účel a cíl. Vytýká soudům, že opomněly tuto skutečnost zhodnotit a aplikovat na tento případ, dokazování v této otázce zcela absentuje. Pokud by tak učinily, zcela jistě by dospěly k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu podle §424 obč. zák. Na druhou stranu žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně shledal úmyslné jednání žalovaného proti dobrým mravům, ale nevyvodil z těchto skutkových zjištění žádný právní závěr. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně nesledoval jiný než zákonem stanovený účel a cíl a že neusiloval o poškození žalobkyně jednáním proti dobrým mravům, přičemž žalobkyně v řízení žádný takový jeho úmysl neprokázala. Byl motivován pouze aktivní snahou, aby jako státní fond naplnil svoji úlohu řádného hospodaření a péče o svěřené finanční prostředky, které jsou majetkem státu. Proto nenese odpovědnost ani za porušení §415 obč. zák., ani za úmyslné jednání proti dobrým mravům podle §424 obč. zák. Podle žalovaného vzniká povinnost hradit náklady řízení pouze rozhodnutím soudu a nelze se jí domáhat z titulu náhrady škody. Sám zákonodárce určil vyhláškami č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb., jakou výši odměny považuje za potřebnou k účelnému uplatnění nebo bránění práva, tedy jaká škoda v podobě nákladů řízení vznikne procesně úspěšnému účastníku řízení, aby ještě byla pokryta procesně neúspěšným účastníkem. Vynaložila-li žalobkyně na právní zastoupení vyšší částku, než jsou soudem přiznané náklady řízení, nelze tento rozdíl považovat za škodu, jež žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s konkursním řízení, proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §140 odst. 1 věty první o.s.ř. každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle čtvrtého odstavce stejného ustanovení i když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla náhrada nákladů řízení přiznána.
Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (vyhláška č. 484/2000 Sb.). Pouze jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147, §149 odst. 2 o.s.ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Z této úpravy, především z ustanovení §151 odst. 4 o.s.ř., jednoznačně vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, publikovaný v časopise Soudní judikatura 7/2008 pod č. 92). Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Zákonodárce pak určil vyhláškami č. 177/1996 Sb. a 484/2000 Sb., jaká výše odměny se přiznává v rámci účelného uplatnění nebo bránění práva. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou pak upraveny v §140 a násl. o.s.ř. a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. Rozhodnutí účastníka o tom, že si zvolí právního zástupce, závisí zcela na jeho vůli a způsob určení odměny je obsahem jejich vzájemného ujednání; bez ohledu na sjednanou výši odměny či způsob jejího určení se nemění zákonem dané pravidlo procesního úspěchu ve věci spojené s výslovnou úpravou rozsahu odměny. Vyložil-li odvolací soud tato procesní pravidla v souladu se zákonem, nelze v tomto směru jeho rozhodnutí považovat za zásadně právně významné.
Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k námitce dovolatelky, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Odlišná právní kvalifikace odpovědnosti za škodu, na niž v této souvislosti poukazuje dovolatelka, není pro rozhodnutí ve věci významná, neboť bez ohledu na to, zda by se měla odpovědnost žalovaného řídit podle §420 obč. zák. či podle §424 obč. zák., soudy obou stupňů žalobě nevyhověly z toho důvodu, že požadovaná částka rozdílu v nákladech řízení není odškodnitelnou újmou, tj. škodou jakožto jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu. Konečně ani na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo (tedy ani právo na náhradu škody) přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 4/2001, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, pod č. 87), lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Namítané vady řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a absence dokazování, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy) nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu