ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.374.2018.2
sp. zn. 23 Cdo 374/2018-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně SYKA AGENCY a. s. , se sídlem v Praze 6 - Veleslavín, Křenova 438/7, identifikační číslo osoby 28499883, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na stráži 1306/5, proti žalovanému L. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o ochranu před nekalou soutěží a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 32/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 3 Cmo 203/2016-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Cm 32/2015-117, rozhodl, že se zastavuje řízení stran požadavků, aby se žalovaný zdržel jednání ve výrocích blíže specifikovaných a aby odstranil ve výrocích konkretizovanou historii pořádání jazykových kurzů, fotogalerii a specifický text z jeho webových stránek a facebookového profilu (I., II., III., a IV. výrok), a rozhodl též o zastavení řízení stran požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 250.000 Kč (V. výrok). Dále zamítl žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 250.000 Kč (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku VI. potvrdil a ve výroku VII. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 92.625,50 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že jej navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Předestírá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda zneužitím propagačních materiálů dovolatelky, respektive jejich neoprávněným kopírováním a vydáváním za vlastní, dochází ke snížení přitažlivosti nabídky dovolatelky pro potenciální zákazníky a tím pádem též ke vzniku nemajetkové újmy dovolatelky, přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že nemá za prokázané okolnosti, z nichž by vznik a rozsah nemateriální újmy tvrzené žalobkyní bylo možno odvodit, a jež by nadto i odůvodňovaly závěr, že zde není jiný způsob skutečného a dostatečně účinného odčinění způsobené újmy než zaplacení peněžitého zadostiučinění. Takové okolnosti a hlediska, jež by soudu umožnily posoudit důvodnost uplatněného nároku, nelze nahradit jen obecnou úvahou o funkcích a smyslu zadostiučinění (jak též požaduje žalobkyně). Odvolací soud uzavřel, že není zde tvrzena a zjištěna nehmotná újma žalobkyně, jež by odůvodnila přiznání práva na zadostiučinění v peněžité formě. Závěry odvolacího soudu přitom nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu, je třeba vycházet z povinností tvrdit a dokazovat, jež stíhají žalobkyni podle §79 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř., ve smyslu kterých bylo její povinností způsobem určitým a srozumitelným vylíčit a prokázat rozhodné skutečnosti, jimiž byla vedena k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění v požadované peněžité formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006).
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, když dle jejího mínění řádně tvrdila a prokázala nejen nekalosoutěžní jednání žalovaného, ale též nemajetkovou újmu, jež jí tímto jednáním vznikla (jako zmaření její investice, snížení přitažlivosti nabídky dovolatelky pro zákazníka, znehodnocení její vložené investice, poškození její reputace apod.), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Předkládá-li dále dovolatelka jako další otázku, zda tarifní hodnota pro spory z nekalé soutěže s návrhem na náhradu nemajetkové újmy má být stanovena na základě §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo na základě §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, nebo na základě jiné právní normy, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud posoudil tuto otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud při svém rozhodování určuje náklady řízení v případech, kdy je žádáno přiměřené zadostiučinění v penězích (slovy vyhlášky „náhrada nemajetkové újmy“) ve věcech neuvedených v taxativním výčtu §9 odst. 4 advokátního tarifu, podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3266/2015, jež odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2356/2015, kde sice není blíže odůvodněn způsob určení nákladů řízení, nicméně z výše přiznané náhrady nákladů řízení je zřejmé, že tarifní hodnotou byla požadovaná částka přiměřeného zadostiučinění v penězích).
V další části dovolání pak dovolatelka uplatňuje námitky, které však nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemůže zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy,
bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu