ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.383.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 383/2019-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, proti žalované D.A.S. Rechtsschutz AG , se sídlem ve Vídni, Hernalser Gürtel 17, Rakouská republika, jednající v ČR prostřednictvím organizační složky (odštěpného závodu) D.A.S. Rechtsschutz AG, pobočka pro ČR, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1481/4, identifikační číslo osoby 03450872, zastoupené Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, o zaplacení 216.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 361/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2018, č. j. 23 Co 348/2018-66, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 9. 2018, č. j. 12 C 361/2017-46, zastavil řízení podle §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně, zastoupená právním zástupcem, neodstranila nedostatek podmínky řízení spočívající v žalovaném subjektu, přestože byla soudem vyzvána k opravení označení osoby, která nemá procesní subjektivitu, a upozorněna na následky nevyhovění této výzvě (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (bod III. výroku) a vyzval žalobkyni ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (bod IV. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 10. 2018, č. j. 23 Co 348/2018-66, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Podle dovolatelky se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, „zda je možné odstranit nedostatek podmínky řízení v podobě vady žaloby spočívající v označení osoby žalované, která nemá způsobilost být účastníkem řízení“. Namítá, že žalobkyně ve své žalobě označila jako stranu žalovanou pobočku (odštěpný závod) zahraniční právnické osoby, jež není způsobilá mít práva a povinnosti a není způsobilá být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. Uvádí, že chybné označení žalované strany v žalobě nepředstavovalo vadu podání, pro kterou by musel soud volit postup dle ustanovení §43 o. s. ř. Dále dodává, že postup soudu prvního stupně dle ustanovení §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. by vedl k poučení žalobkyně o hmotném právu a v samém důsledku k poradě žalobkyni o tom, jak má činit, aby byla ve věci úspěšná, což je dle jejího názoru porušením práva účastníků na rovné postavení v občanskoprávním řízení. V tomto ohledu poukazuje na rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1634/2000.
Tato dovolatelkou předestřená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka totiž, přestože odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010, ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1634/2000, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 720/2003, a ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1786/2007), přehlíží závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak závěry vyslovené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, který posuzoval skutečnost, že žalovaná byla v žalobě označena nikoli jako Česká republika, nýbrž jako organizační složka státu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl mimo jiné: „Zvláštní kategorii, jež se od uvedených příkladů zjevně liší, představují – v obecné poloze – případy, kdy se sice při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je označen, naznačuje, že nesplňuje podmínky způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze přesto dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje. Právnické osoby totiž svým vnitřním členěním a především nutným určením orgánů, které jednají jejich jménem, vytvářejí typicky předpoklady pro subjektivní – objektivně ovšem nesprávné – ztotožnění určitého článku (orgánu) vnitřní struktury s právnickou osobou jako takovou. Jestliže v konkrétním případě zvolené označení žalovaného objektivně vystihuje takové ztotožnění a vznikne-li tak pochybnost, zda žalobce namísto správného a úplného označení podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. nepoužil k určení právnické osoby – nesprávně – ji reprezentující orgán, otevírá se logická možnost takovou procesní situaci interpretovat nikoliv jako tu, jež se vyznačuje nedostatkem podmínky řízení (nemá-li uvedený orgán způsobilost být účastníkem řízení), ale naopak ji připodobnit nesprávnému označení žalovaného účastníka v žalobě, a tedy i procesní situaci vady žaloby. Vada žaloby pak může spočívat v tom, že žalobce v rozporu s požadavky ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. žalovanou právnickou osobu identifikuje zástupně, pomoci jejího určitého organizačního článku. Závěr o takovém nesprávném označení právnické osoby ovšem předpokládá, že v žalobě uvedený ji reprezentující orgán nezaměnitelně určuje právě konkrétní právnickou osobu, a to současně tu, jejíž určení přiměřeně (byť i eventuálně nepřímo) vyplývá i z ostatních částí žaloby, zejména z vylíčení rozhodujících skutkových okolností, resp. má-li v nich potřebnou oporu. O nesprávné označení v uvedeném smyslu půjde především tehdy, jestliže by pojetí orgánu právnické osoby naopak coby samotného žalovaného zakládalo v žalobě logický a věcný rozpor právě mezi takto chápaným určením žalovaného a ostatními v ní uvedenými skutečnostmi. Nesprávnost v označení žalovaného účastníka, jež tedy zahrnuje i nesprávnost takto dovozenou, implikuje postupy soudu ve smyslu §43 o. s. ř., jež sledují její odstranění“. Tyto závěry pak dále Nejvyšší soud rozvinul v usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3643/2014, podle něhož není-li z žaloby zřejmé, zda účastníkem řízení měla být zahraniční právnická osoba anebo organizační složka této zahraniční právnické osoby, prostřednictvím které tato právnická osoba na území České republiky jedná, je namístě postup podle §43 o. s. ř.
Odvolací soud tedy vyřešil dovolatelkou předloženou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když vyslovil závěr, že soud prvního stupně nepochybil, pokud postupoval podle §43 odst. 1 o. s. ř. a vyzval žalobkyni k odstranění předmětné vady žaloby za situace, kdy „mezi označením žalované v žalobě a žalobními tvrzeními a předloženými listinnými důkazy je rozpor, neboť žalobkyně považuje za žalovanou zahraniční právnickou osoobu D.A.S. Rechtsschutz AG, jednající na území České republiky prostřednictvím organizační složky – odštěpného závodu“. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje, a to s ohledem na okolnost, že došlo k odstranění předmětné vady návrhu na zahájení řízení žalobkyní odvoláním ze dne 17. 9. 2018, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Zákon (občanský soudní řád) totiž umožňuje (srov. ustanovení §167 odst. 1 a §154 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o odmítnutí žaloby), aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, avšak nejpozději - bylo-li proti usnesení soudu prvního stupně podáno včas odvolání osobou k němu oprávněnou - do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 909/2003). Obdobně pak lze závěry citovaného rozhodnutí aplikovat za situace, kdy byly vady žaloby odstraněny v odvolání proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení – jak tomu bylo ve zde posuzované věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu