ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3831.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3831/2018-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud Č eské republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A. E. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Ivanem Stránským, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Masarykovo náměstí 151/22, PSČ 790 01, proti žalované FOASP a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích 2, Husova tř. 1858/43, PSČ 370 05, IČO 25156772, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01, o zaplacení částky 236 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 255/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 Co 298/2018-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 567 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Mikoláše, advokáta, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 23 C 255/2016-120, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 236 250 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 Co 298/2018-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Žalobkyně přípustnost svého dovolání spatřuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v odchýlení se odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a způsobenou škodou, speciálně v otázce, zda se musí jednat o příčinu jedinou. Podle žalobkyně dovolací soud opakovaně judikoval, že k existenci kauzálního nexu není nezbytné, aby protiprávní jednání bylo jedinou příčinou, ale postačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, příp. sp. zn. 25 Cdo 1437/2006). Podle žalobkyně odvolací soud uzavřel, že příčinou nepříznivého následku, tedy nedodání díla včas, byla jednak skutečnost, že žalobkyně byla již před nuceným přerušením prací ve zpoždění s provedením prací, ale také to, že výroba musela být přerušena v důsledku nemožnosti užívání pronajatých prostor. Soud se podle žalobkyně nezabýval tím, která z příčin byla příčinou podstatnou.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a žalobě v plném rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle odvolacího soudu skutkové okolnosti případu neumožňují uzavřít, že smluvní pokuta hrazená žalobkyní její smluvní partnerce O. B. za 105 dnů prodlení je byť zčásti důsledkem porušení povinnosti žalovanou předat předmět nájmu, jenž je způsobilý k řádnému užívání podle účelu vymezeného v nájemní smlouvě. Žalobkyně podle odvolacího soudu neprokázala tvrzení, že i za situace, že by práce v pronajatých prostorách pokračovaly, že by dílo pro objednatelku O. B. bylo provedeno dříve než za 105 dnů.
Žalobkyně se dovolávala závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, a ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, podle nichž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Dovolatelka nesprávně interpretovala závěry odvolacího soudu, když se domnívala, že odvolací soud shledal dvě příčiny prodlení žalobkyně se splněním díla B., přičemž jednou z nich bylo jednání žalované, a na základě těchto (vlastních) skutkových závěrů formulovala výše uvedenou právní otázku. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Jinými slovy dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Takto formulovaná právní otázka již z tohoto důvodu není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Odvolací soud od výše citovaných závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, protože vycházel ze skutkového stavu, podle nějž žalobkyně neprokázala, že by (byť i zčásti) byl vznik smluvní pokuty důsledkem porušení povinnosti žalovanou předat způsobilý předmět nájmu. Odvolací soud tak právně neposuzoval situaci, v níž by vznik povinnosti žalobkyně hradit smluvní pokutu za 105 dnů prodlení měl příčinu, byť i částečnou, v jednání žalované, jak se domnívá žalobkyně. Odvolací soud naopak postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ať už shora citovanou, nebo tou, na níž ve svém rozhodnutí odkázal (např. rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007, a ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005), podle níž příčina musí mít nepochybnou a věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení povinnosti. Protože nebylo v řízení prokázáno, že vznik povinnosti žalobkyně hradit smluvní pokutu své smluvní partnerce B., byl důsledkem jednání žalované, rozhodl odvolací soud v souladu s výše uvedeným o tom, že žalobkyni jí uplatňovaný nárok z titulu náhrady škody vůči žalované nenáleží.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu