ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4042.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4042/2018-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GRASO a.s., se sídlem v Olomouci, Šantova 656/6, PSČ 779 00, IČO 25883127, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, PSČ 110 00, proti žalované PREFA Grygov a.s., se sídlem v Grygově, V Podlesí 258, PSČ 783 73, IČO 45192723, zastoupené JUDr. Maxmiliánem Jaškou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, PSČ 779 00, o zaplacení částky 1 934 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 177/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 5. 2018, č. j. 75 Co 349/2017-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Maxmiliána Jašky, advokáta, se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, PSČ 779 00.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 13 C 177/2016-183, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 934 471 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 75 Co 349/2017-439 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 1 934 471 Kč potvrdil [výrok pod bodem I.a)], co do úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně od právní moci rozsudku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil [výrok pod bodem I.b)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Jako důvod dovolání uvedla dovolatelka nesprávné právní posouzení věci. Vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil smlouvu o poskytování služeb, kterou účastnice uzavřely, zejména její článek 6 v odstavcích 3 a 4. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky z těchto článků dovodit, že z nich vyplývá vůle stran automaticky zvyšovat cenu za služby, které žalobkyně (její právní předchůdce) žalované poskytovala (ostraha areálu žalované v Grygově). Napadený rozsudek má dále spočívat v pochybení odvolacího soudu, který se nezabýval argumentací dovolatelky, když měl předmětný článek 6 v odstavcích 3 a 4 vykládat podle ustanovení §289 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, tedy jako smlouvu o smlouvě budoucí. Výklad těchto článků dovolatelka označila jako formalistický, který v důsledku znamenal pro dovolatelku přijímání služeb pod jejich nákladovou cenu a vznik škody na její straně, když ve skutečnosti byla podle uvedených článků žalovaná povinna uzavřít dodatky ke smlouvě a v návaznosti na to platit aktualizovanou cenu služeb navrhovanou žalobkyní. Dovolatelka má za to, že odvolací soud předmětnou věc posuzoval podle nepravdivých a zavádějících tvrzení žalované.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že neshledává ve sporu naprosto žádné otázky hmotného nebo procesního práva, při nichž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalobkyně v dovolání takovou otázku ani v nejmenším nenaznačila. Žalovaná s ohledem na jeho zjevnou bezdůvodnost dovolání navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze zcela obecně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto oba důvody přípustnosti dovolání se přitom vzájemně vylučují, přičemž z obsahu dovolání žalobkyně není především patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít, a o který důvod přípustnosti dovolání se má jednat. Dovolatelka pouze pod body A až G dovolání polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, jež se vztahují k výroku pod bodem I.a).
To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud současně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Jak totiž Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem H dovolání proto taktéž nemůže přípustnost dovolání založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu