ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4432.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4432/2018-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. H. - H H corporation , podnikatele se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem Komenského 160, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti žalovanému F. Š. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Wolkerova 642/2, 678 01 Blansko, o určení obsahu smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/7 Cm 17/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 258/2017-236, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem Wolkerova 642/2, 678 01 Blansko.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 258/2017-236, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 7. 2017, č. j. 12/7 Cm 17/2009-195, jímž byl zamítnut návrh na zahájení řízení o uzavření kupní smlouvy na konkrétně specifikované movité věci za kupní cenu 4 000 000 Kč + DPH, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je důvod pro zamítnutí žaloby, jestliže se žalobce domáhá něčeho, k čemu již došlo. Žalobce se v tomto řízení domáhá uzavření kupní smlouvy k prodeji označených věcí oproti zaplacení částky 4 000 000 a částky odpovídající výši DPH, avšak ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že účastníci uzavřeli ústní kupní smlouvu na zpětný odprodej označených movitých věcí a v rámci tohoto zpětného odkupu věcí, které žalovaný užíval, se účastníci dohodli i na zaplacení kupní ceny tak, že žalovaný uhradí nejprve částku odpovídající DPH a následně zbývající část kupní ceny ve výši 4 000 000 Kč. Žalobce učinil nesporným, že mu žalovaný částku 4 760 000 Kč uhradil. Odvolací soud konstatoval, že k úhradě sjednané kupní ceny tak již došlo, byť žalovaný tuto částku neuhradil najednou. Namítal-li žalobce, že měsíční platby žalovaného ve výši 95 200 Kč byly nájmem za užívání předmětných věcí, že došlo k obnovení nájmu, odvolací soud učinil závěr, že toto tvrzení ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá a odporuje nesporně zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže se účastníci dohodli na úhradě kupní ceny za konkrétní movité věci, nebyl důvod, aby žalovaný hradil nájem za užívání těchto věcí. Na základě provedených důkazů nebylo ani prokázáno, že by žalovaný měl hradit částku odpovídající sjednané kupní ceně + DPH z jiného důvodu, když naopak z dokazování, a to i s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím V. a Š. bylo možno učinit závěr, že žalovaný jednal o poskytnutí úvěru, že existovala dohoda s žalobcem a žalovaným na určitých měsíčních platbách do poskytnutí úvěru, a že žalovaný tedy měsíčními platbami uhrazoval kupní cenu do doby poskytnutí úvěru. Odvolací soud na základě hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva na zpětný odprodej označených věcí za jednoznačně sjednaných podmínek včetně způsobu úhrady kupní ceny, která již byla uhrazena, a proto nejen z důvodu naplnění této kupní smlouvy, ale především z toho důvodu, že již taková smlouva uzavřena byla, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, neboť za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při výkladu projevu vůle (ve smyslu §266 odst. 3 obchodního zákoníku – „dále jen obch. zák.“), který měl být učiněn, opomenul či vůbec nepřihlédl k prokázané dlouhodobé zavedené praxi stran, vzal za nesporné, že určitá částka byla uhrazena, byť je mezi stranami sporné z jakého důvodu, nepřihlédl k následnému chování stran a ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle. Namítá, že závěr odvolacího soudu, který označil uzavření kupní smlouvy s dohodou o způsobu úhrady kupní ceny za nespornou skutečnost, je v rozporu s provedenými důkazy a uvedený závěr není ani řádně odůvodněn. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, podle něhož je třeba přihlížet při výkladu projevu vůle ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, odchýlil se i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2001 a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, týkající se aplikace zákonných výkladových pravidel upravených v §266 odst. 3 obch. zák., a též od rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, podle nichž se výklad projevu vůle ve smlouvě musí řídit logikou a věci. Poukázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1841/2013 a ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, řešící otázky výkladu projevu vůle s ohledem na následné jednání stran a posouzení shodných tvrzení účastníků. Za otázku hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, považuje otázku, zda je možné při výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §266 odst. 3 obch. zák., učiněného ústně, opomenout či vůbec nepřihlédnout k logickému a racionálnímu chování stran při projevech jejich vůle, zejména v podobě sjednání smlouvy pro jednu ze stran jednoznačně nevýhodné.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že pokud žalobce cituje různou judikaturu, která se zaobírá výkladem projevu vůle, ve skutečnosti jsou jeho námitky o odchýlení se odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení věci založeny na polemice se skutkovým stavem věci a kritice hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka, kterou dovolatel považuje za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle, a otázka, dovolatelem předestřená jako otázka neřešená, týkající se výkladu projevu vůle, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud a ani soud prvního stupně výklad projevu vůle účastníků neřešil. Odvolací soud neučinil právní závěr v dané věci na základě výkladu právního úkonu podle §266 obch. zák., ale na základě hodnocení provedených důkazů. Dovolatelem položené otázky a dovolací námitky jsou založeny na kritice zjišťování skutkového stavu věci, hodnocení důkazů a na vlastních skutkových závěrech o neexistenci dohody o způsobu úhrady kupní ceny podle ústně uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), a že tyto námitky, stejně jako námitky ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud své závěry ani řádně neodůvodnil, směřují jeho námitky do vad řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se vad řízení, které dovolatel spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu. Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu