ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4517.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4517/2018-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně K. B. , narozené XY, bytem XY, proti žalované Komerční banka, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, o zaplacení částky 132.876 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č. j. 13 Co 343/2017-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 28 C 2/2016-41, žalobu s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 132.876 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do prvního výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek hmotného práva, „když takové otázky nebyly v souvislosti se směnečným právem dosud řešeny“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá následující otázky:
1) Je odpovědnostní vztah mezi poškozeným (fyzickou osobou nepodnikatelem) a škůdcem (podnikající právnickou osobou) vztahem obchodněprávním?
2) Je vztah mezi avalistou výstavcovy směnky vlastní a majitelem této směnky prezentované směnečnou žalobou avalistovi k placení vztahem obchodněprávním?
3) „Je jednání žalované spočívající v prezentaci pozměněné a nadto prokazatelně zfalšované směnky vzniklé sekundárním zneužitím směnky jiného výstavce a jiného avalisty k placení avalistovi podáním směnečné žaloby s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu a doručením žaloby a vydaného směnečného platebního rozkazu k získání bezvadného exekučního titulu namísto na první pohled neplatné a zfalšované směnky jednáním protiprávním?“
4) Je podání výše uvedené směnečné žaloby (tj. prezentací neplatné a zfalšované směnky k placení atd.) porušením právní povinnosti?
5) Lze jednotlivé uskutečněné zbytečné výdaje uvedené níže v položkách a/ - l/ považovat s ohledem na skutkové okolnosti za škodu žalobkyně způsobenou žalovanou?
6) Svědčí žalované v dané věci pasivní věcná legitimace?
7) Mezi jakými skutkovými okolnostmi měla být zjištěna příčinná souvislost?
8) Je předložená plná moc udělená advokátovi JUDr. Kešnerovi, na základě které právně zastupoval v dané věci žalovanou, plnou mocí generální, která se vztahovala i na danou věc?
9) Pokud se předložená plná moc udělená advokátovi na dané řízení nevztahovala, lze přičítat vyjádření žalované ke kvalifikované výzvě podle §114b o. s. ř. podané advokátním koncipientem v substituci nezmocněného advokáta žalované a nevydat rozsudek pro uznání navržený žalobkyní?
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka svými otázkami pod body 1) a 2) namítá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o náhradu škody zamítnuta, čímž se ztotožnil s jeho závěrem, že po stránce hmotněprávní je věc třeba posoudit podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). V této souvislosti podotýká, že v nynějším sporu o náhradu škody jde o občanskoprávní vztah mezi žalobkyní (nepodnikající soukromou osobou) a žalovanou (právnickou podnikající osobou). Podle jejího názoru měl soud prvního stupně věc posoudit výhradně podle obč. zák.
Tyto otázky však přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatelka přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek pod body 1) a 2) nezávisí, rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že po stránce hmotněprávní je věc třeba posoudit podle obč. zák. a podle obch. zák. Z odůvodnění odvolacího rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení sporného nároku žalobkyně podle §106 odst. 1 obč. zák. Podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Nesprávná je také dovolatelčina úvaha, že tím, že odvolací soud (podle §219 o. s. ř.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem, že po stránce hmotněprávní je věc třeba posoudit podle obč. zák. a podle obch. zák. Dle judikatury Nejvyššího soudu ustanovení §219 o. s. ř. („je-li ve výroku věcně správné“) je třeba vykládat tak, že správností rozhodnutí je třeba rozumět věcnou správnost jeho výroku. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je podstatné to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala tato shoda výroků, jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke shodě výroků vedly odlišné důvody (popřípadě jiné právní posouzení věci) než soud prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004). V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně pro věcnou správnost výroku, přičemž však svůj shodný závěr o zamítnutí žaloby založil na poněkud jiném právním odůvodnění než soud prvního stupně.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelkou předkládané otázky pod body 3) a 4), neboť rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení těchto otázek nezávisí, odvolací soud se otázkami, zdali jednání žalované spočívající v podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu i na základě směnky, která vykazovala jisté formální nedostatky, je jednáním protiprávním, a zdali toto jednání představuje porušení právní povinnosti, nezabýval (srov. již výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Stejně tak nelze dát dovolatelce za pravdu, tvrdí-li, že tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o náhradu škody zamítnuta, se ztotožnil s jeho závěrem, že podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu na základě předmětné směnky se žalovaná nedopustila protiprávního jednání a že žalovaná tímto jednáním neporušila prevenční povinnost předcházet škodám. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pro věcnou správnost výroku, byť svůj shodný závěr o zamítnutí žaloby založil na poněkud jiném právním odůvodnění než soud prvního stupně (k výkladu §219 o. s. ř. viz výše).
Dalšími otázkami pod body 5) a 7) dovolatelka směřuje do posouzení otázky existence příčinné souvislosti a namítá, že odvolací soud měl dospět k závěru, že všechny uvedené položky a/ až l/, jichž se dovolatelka domáhá žalobou jako nároku na náhradu škody vůči žalované, jsou škodou žalobkyně, neboť se jednalo o zbytečné výdaje, které musela vynaložit v souvislosti se směnečným řízením, resp. s exekucí provedenou na základě pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu, a že měl shledat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti spočívajícím v prezentaci listiny označené jako směnka, která směnkou pro vady nebyla, avalistovi k placení podáním směnečné žaloby s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005).
Ve vztahu k položkám f/, g/, j/, k/ a l/ odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, že výdaje pod položkami f/ a g/ souvisí s tím, že banky při posuzování žádostí o hypoteční úvěr zjišťují bonitu žadatele a jeho schopnost plnit podmínky hypotečního úvěru, a tedy nesouvisí s předmětným směnečným řízením, dále pak, že položky j/ a k/ představují náklady řízení, o jejichž náhradě rozhoduje nalézací soud v příslušném řízení s tím, že o nákladech směnečného řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, že položka l/ představuje náhradu nákladů řízení o obnově řízení, která byla žalované vůči žalobkyni přiznána, a poštovné za poštovní poukázku s tím, že pokud žalobkyně vynaložila tyto částky k plnění povinnosti, kterou jí uložil soud, nemůže jít o škodu, jejíž náhrady by se žalobkyně mohla na žalované úspěšně domáhat. Nesouhlas dovolatelky s těmito skutkovými závěry o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované spočívajícím v podání směnečné žaloby a výše uvedenými výdaji představuje uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nemá přitom za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka odkazuje. Nelze rovněž odhlédnout od snahy dovolatelky konstruovat své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém podkladu, než z jakého vycházel odvolací soud. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ve vztahu k položkám a/ až e/ a h/ a i/ založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že tyto položky se týkají nároků spojených s vedením exekučního řízení, které bylo zastaveno podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy z důvodu příznivých pro žalobkyni. Uvedl, že stran těchto nároků žalovaná není nositelem pasivní věcné legitimace, protože šlo o nároky vzniklé při výkonu veřejné moci, o nároky vyplývající z nesprávného označení vykonávaného rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti. Jde tedy o nároky na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Pasivně legitimovaným subjektem je zde stát.
Závěr odvolacího soudu o tom, že ve vztahu k položkám a/ až e/ a h/ a i/ žalovaná není nositelem pasivní věcné legitimace, je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v níž Nejvyšší soud posuzoval nárok na náhradu škody vyplývající z nesprávného označení rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004, či jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3348/2011). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která dovolatelka ve svém dovolání odkazuje.
Přípustnost dovolání tak nezakládá ani otázka pod bodem 6), kdy žalobkyně v souvislosti s touto otázkou namítá, že pokud jde o položky a/ až e/ a h/ a i/, měl odvolací soud dospět k závěru, že v daném případě nelze vyloučit odpovědnost žalované jen s poukazem na odpovědnost státu.
Konečně otázky pod body 8/ a 9/, které dovolatelka předestírá dovolacímu soudu k řešení jako procesní otázky, směřují do posouzení, zdali byl právní zástupce (advokát) žalované zmocněn k jejímu zastupování v řízení o náhradě škody před nalézacími soudy, přičemž má za to, že předložená plná moc udělená advokátovi JUDr. Kešnerovi se na dané řízení o náhradě škody nevztahuje. Dovolatelka však tímto namítá existenci vady řízení, která se však předmětem dovolacího přezkumu stane pouze tehdy, shledá-li dovolací soud přípustnost dovolání pro řešení právní otázky (srov. §237 a 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu