ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4605.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4605/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce T. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované PPL CZ s. r. o. se sídlem v Říčanech, K Borovému 99, Jažlovice, PSČ 251 01, IČO 25194798, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, o zaplacení částky 608 727 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 211/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 25 Co 656/2016-189, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. května 2016, č. j. 7 C 211/2014-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 249 913 Kč s příslušenstvím, dále žalobu co do částky 318 140 Kč s příslušenstvím a co do částky 40 674 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce dne 14. srpna 2006 uznal dluh ve výši 312 341,30 Kč, který mu vznikl ve vztahu k žalované, a dohodl se na zaplacení ve třech splátkách tak, že budou hrazeny zápočtem z měsíční fakturace za poskytování přepravy žalobcem. Spolu s uznáním dluhu podepsal žalobce téhož dne také směnku na totožnou částku s tím, že ji zaplatí dne 15. října 2006. Soud prvního stupně vzhledem k výsledkům dokazování dospěl k závěru, že touto směnkou mělo být zajištěno zaplacení dluhu uznaného dne 14. srpna 2006 pro případ, že by došlo k ukončení spolupráce žalobce a žalované ještě předtím, než by byl dluh uhrazen zápočty z fakturace. Žalobci byly strženy dle dohody účastníků z fakturovaných částek první dvě splátky, čím uhradil na svůj dluh částku 249 913 Kč; uhrazení poslední třetí splátky nebylo dle soudu prvního stupně prokázáno. Přestože byl dluh žalobce nejméně ve výši 249 913 Kč uhrazen, využila žalovaná vystavené směnky a podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který byl vydán Městským soudem v Praze dne 31. května 2007, č. j. 30 Sm 441/2006-12. Žalobce na adrese svého trvalého pobytu, která byla rovněž uvedena na směnce, nevyzvedával poštu, tudíž směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti, aniž žalobce uplatnil své námitky ke směnce a k zaplacení směnkou zajištěného dluhu. V následně vedeném exekučním řízení žalobce tedy zaplatil částku, na kterou zněla směnka, a další náklady vzniklé v souvislosti s řízení; celkem žalobce v exekučním řízení zaplatil 638 431 Kč.
Soud prvního stránce věc posuzoval v souladu s §3028 o. z. podle dosavadní právní úpravy, tedy dle §451 obč. zák. Soud prvního stupně zdůraznil princip přijatelnosti práva a uvedl, že jestliže v konkrétní situaci dojde k takovému stavu, že soubor jednotlivých samostatně posuzovaných jednání a kroků ve svém celku vytvoří zcela neakceptovatelnou a nespravedlivou situaci, je na soudu, aby, je-li to možné, takovou situaci vyložil a korigoval tak, aby bylo možno se s právem nadále identifikovat. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná, ačkoliv jí žalobce dluh v podstatné části již splatil, využila vystavené směnky a podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalobce, který si v místě svého trvalého pobytu nevyzvedával poštu, se o vydaném směnečném platebním rozkazu dozvěděl až v exekučním řízení a svůj dluh tak zaplatil dvakrát. Jednání žalované soud považoval za nepoctivé, ve vztahu k žalobci zjevně nespravedlivé a prospěch, kterého se žalované tímto dostalo, považoval soud za bezdůvodné obohacení (v rozsahu, v jakém byl dluh žalobcem hrazen podruhé) spočívající v plnění získaném z nepoctivých zdrojů. Ke zbývající části předmětu řízení soud uzavřel, že jako bezdůvodné obohacení žalované je možné hodnotit pouze tu část plnění, kterou došlo k opakované úhradě již zaplaceného dluhu. Soud prvního stupně proto žalobci nepřiznal požadovanou náhradu škody spočívající v dalších částkách, které na něm byly vymoženy v exekučním řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že tyto další náklady si žalobce způsobil tím, že se řádně nestaral o své záležitosti, nehlídal svá práva. Po uhrazení dluhu se nepostaral, aby mu žalovaná směnku, kterou byl dluh zajištěn, vydala či aby byla směnka zničena. Soud prvního stupně zdůraznil, že nejpodstatnější pochybení žalobce bylo v tom, že si žalobce nevyzvedával poštu na adrese svého trvalého pobytu a kterou také uvedl na směnce, ani nezařídil vyzvednutí pošty či její doslání na jinou adresu.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2017, č. j. 25 Co 656/2016-189, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 249 913 Kč, se zamítá; dále ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná uplatnila směnku, aby se domohla dvojího plnění z téhož titulu, ovšem neztotožnil se již se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se bezdůvodně obohatila, když jí žalobce plnil na základě rozhodnutí soudu (směnečného platebního rozkazu) v rámci exekučního řízení. Odvolací soud zdůraznil, že šlo o plnění na základě vydaného exekučního titulu a že k nabytí jeho právní moci mohlo dojít pouze tím, že žalobce nestřežil svá práva, v důsledku čehož směnečný platební rozkaz nabyl právní moci, aniž by proti němu žalobce podal námitky. Proto plnil-li žalobce podruhé, nemohlo jít o bezdůvodné obohacení, neboť se nejednalo o plnění bez právního důvodu – právním důvodem byla povinnost stanovená exekučním titulem. Ohledně žalobcem požadované náhrady škody se odvolací soud ztotožnil se právním závěrem soudu prvního stupně. Závěrem odvolací soud uvedl, že žaloba je procesní snahou žalobce zhojit nepodání opravných prostředků, které mohly a měly být uplatněny v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Sm 441/2006. Nečinnost žalobce v uvedeném řízení nelze zhojit podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázka dovolatele se týkala vzniku bezdůvodného obohacení při dvojím uplatnění stejného nároku při vystavení zajišťovací směnky. Dovolatel namítal, že tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konkrétně poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, podle něhož plněním na zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka, což zároveň neznamená, že by se věřiteli pohledávky mělo dostat dvojího plnění. Dále dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a na rozhodnutí na něj navazující, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že lze vymáhat zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně, ovšem případnou snahu o přijetí dvojího plnění je třeba považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Druhá otázka dovolatele se týkala neunesení důkazního břemene ve vztahu k nároku na zaplacení částky 62 428,30 Kč. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene, aniž by provedl žalobcem navrhované důkazy s tím, že byly uplatněny po koncentraci řízení. Žalobce uvedený závěr soudu prvního stupně napadl v odvolání, ovšem odvolací soud se těmito odvolacími důvody nezabýval. Dovolatel proto uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
Třetí otázka se vztahovala ke vzniku škody v rozsahu částek, které dovolatel zaplatil v rámci výkonu exekuce. Dovolatel namítal nesprávnost závěrů soudů obou stupňů, že se žalobce sám svou nedbalostí připravil o možnost uplatnit námitky v předchozích řízeních. I u této otázky dovolatel namítal, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání. Dovolatel dále odkázal na závěry judikatury uvedené u první otázky s tím, že i při řešení otázky náhrady škody se od nich soudy odchýlily.
Čtvrtou otázku týkající se otázky vzniku bezdůvodného obohacení při přijetí plnění ze zajištěného závazku a následně ze zajišťovací směnky měl dovolatel za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Odvolací soud podle dovolatele dospěl k formálnímu závěru, že směnečný platební rozkaz je exekuční titulem, proti kterému se měl bránit při jeho vydání a nyní ho již nelze přezkoumávat. Dovolatel k tomu uvedl, že nevidí důvod, aby se žalované dostalo dvojího plnění ze stejného důvodu; směnečný platební rozkaz je deklaratorním rozhodnutím, které nestanovuje nové povinnosti, ale pouze zajišťuje vykonatelnost existujícího směnečného závazku.
Poslední pátá otázka týkající se vzniku škody při porušení dohody o použití zajišťovací směnky nebyla podle dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel v tomto ohledu namítal, že soud prvního stupně tuto otázku neřešil, neboť dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením povinnosti žalované, kterou tvrdil žalobce. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasil a uvedl, že pokud by nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu mělo být dáno k tíži žalobci, mohlo by se jednat nejvýše o spoluzavinění škody. Dovolatel v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelem nezaloží přípustnost dovolání (viz níže).
První otázka dovolatele, kterou formuloval jako otázku vzniku bezdůvodného obohacení při dvojím uplatnění stejného nároku při vystavení zajišťovací směnky, se svým obsahem shoduje čtvrtou dovolatelovou otázkou, která se rovněž týkala vzniku bezdůvodného obohacení žalované v případě, že žalovaná přijala plnění na základě směnečného platebního rozkazu, ačkoli žalobce již dluh, který byl směnkou zajištěn, jednou zaplatil. U první otázky dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a na další rozhodnutí na něj navazující. Rozhodnutí, na která dovolatel odkázal, ovšem nelze na řešenou věc vztáhnout.
Dovolací soud se v citovaných rozhodnutích sice zabýval vztahem nároku věřitele na plnění závazku zajištěného směnkou a jeho nároku na plnění ze zajišťovací směnky, rovněž také vyslovil, že uplatnění zajišťovací směnky v případě, že dlužník již plnil kauzální závazek, může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Argumentace těmito judikatorními závěry by ovšem byla relevantní v soudním řízení, ve kterém žalovaná uplatnila svůj nárok ze směnky. V nyní řešeném případě ovšem není odkaz na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu případný, neboť dovolatel v tomto řízení požaduje bezdůvodné obohacení, ačkoliv plnil na základně pravomocného směnečného platebního rozkazu, tedy platného exekučního titulu. Z procesního postupu dovolatele je zřejmé, že se podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení snaží nahradit svoji dřívější nečinnost v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, kdy si nevyzvedával poštu v místě svého trvalého pobytu a nepodal tak námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, v nichž by mohl uplatnit své kauzální námitky. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že v tomto řízení o vydání bezdůvodného obohacení nelze přezkoumávat pravomocný směnečný platební rozkaz, na jehož základě žalobce plnil.
První otázka dovolatele proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se nemohl odchýlit od dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z toho důvodu, že jejich právní závěry nelze na řešenou věc vztáhnout. Otázku vzniku bezdůvodného obohacení rovněž nelze považovat za otázku dosud neřešenou, jak dovolatel tvrdil ve své argumentaci ke čtvrté otázce formulované v dovolání, která obsahově splývá s otázkou první. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že dovolatel jednak dobrovolně plnil dluh, který uznal dne 14. srpna 2006; jednak poté plnil v exekučním řízení na základě vykonatelného rozhodnutí soudu (směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 30 Sm 441/2006-12). Obě tato plnění představovala plnění na základě právního důvodu (§451 obč. zák.). Plnění na základě vykonatelného soudního rozhodnutí nelze považovat za bezdůvodné obohacení na straně toho, komu bylo plněno, jak tvrdil dovolatel. Plnění na základě vykonatelného soudního rozhodnutí se může stát bezdůvodným obohacením tehdy, bylo-li poté soudní rozhodnutí zrušeno a právní důvod plnění nevyplýval přímo z hmotného práva (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013). V řešené věci ovšem směnečný platební rozkaz, na jehož základě dovolatel plnil, nebyl zrušen; dovolatel tak plnil na základě vykonatelného rozhodnutí soudu a nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalované. Nelze proto přisvědčit dovolatelově argumentaci a nerespektovat vykonatelné rozhodnutí soudu jen proto, že dovolatel kvůli své nečinnosti neuplatnil žádnou procesní obranu v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.
Druhá otázka dovolatele sestává z námitek vad řízení – dovolatel v této části dovolání totiž uvedl, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, konkrétně s námitkou, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy. Dovolací soud připomíná, že námitka vad řízení (v tomto případě námitka nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že za nepřezkoumatelné nelze považovat rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto, a proti němuž má účastník řízení možnost formulovat své výhrady. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 23 Cdo 1805/2018, a rozhodnutí v něm citovaná. Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění je seznatelné, proč soud takto rozhodl, a dovolatel byl schopen formulovat proti takovému rozhodnutí své námitky.
U třetí otázky vztahující se ke vzniku škody v rozsahu částek, které dovolatel zaplatil v rámci exekučního řízení, dovolatel namítal, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od téže judikatury, na kterou odkazoval v první části dovolání (viz výše). Uvedený odkaz na judikatorní závěry je ovšem nepřípadný, neboť citovaná rozhodnutí neřešila otázku případné škody v situaci, kdy dlužník v rámci exekučního řízení plní na základě vydaného směnečného platebního rozkazu a hradí tak i náklady exekučního řízení, ačkoli již uhradil dluh, který byl směnkou uplatněnou u soudu zajištěn. Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila vztah pohledávky zajištěné směnkou a zajišťovací směnky a otázku pořadí jejich vymáhání a případného výkonu práv věřitele v rozporu s dobrými mravy; otázkou vzniku škody spočívající v tom, že dlužník hradil náklady exekučního řízení, ovšem neřešila. Odvolací soud se proto od těchto rozhodnutí dovolacího soudu nemohl odchýlit a dovolatelova třetí otázka z tohoto důvodu nezakládá přípustnost dovolání.
Ani poslední otázka dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Sám dovolatel u této otázky namítal, že ji soudy neřešily, neboť dospěly k závěru o nedůvodnosti žaloby na náhradu škody již proto, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi vznikem škody a tvrzeným porušením povinnosti žalované. Pátá dovolatelova otázka proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť nenaplňuje podmínky přípustnosti upravené §237 o. s. ř.; konkrétně tu podmínku, že napadené rozhodnutí musí na předestřené právní otázce záviset. K nezbytnosti formulovat v dovolání právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelem nezaloží přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu