ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4640.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4640/2017-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně TREVER s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Libni, Českomoravská 1181/21, PSČ 190 00, IČO 25570943, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, proti žalovaným 1. E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích 7, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, IČO 25733591, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, a 2. E.ON Distribuce, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích 7, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, IČO 28085400, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 172 896 608,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 23/2016, o dovoláních první a druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017, č. j. 22 Co 342/2017-365, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 12 C 23/2016-342, nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupil E.ON Distribuce, a.s., IČ 28085400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, 370 49.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 22 Co 342/2017-365, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že soud připouští, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupil E.ON Distribuce, a.s., IČ 28085400, se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, 370 49.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly dovolání první i druhá žalovaná, přičemž obsah dovolání obou účastnic byl totožný. Podle dovolatelek je jejich dovolání přípustné podle §237 a §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné podle §241a o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných vyjádřila, přičemž akcentovala, že napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání nebyla shledána přípustnými.
Ustanovení §238a o. s. ř. dopadá na případy, v nichž lze dovoláním napadnout taková rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení nekončí. Občanský soudní řád zakládá přípustnost dovolání i proti některým taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu, která mají jen procesní charakter v rámci probíhajícího odvolacího řízení. Nejde sice ani o odvolací rozhodnutí v užším slova smyslu, nýbrž o řešení určité otázky teprve v odvolacím řízení, přesto je podle zákona opodstatněn dovolací přezkum. Dovolací soud tak ingeruje do otázek změn účastenství, které byly řešeny odvolacím soudem při odvolacím přezkumu. Protože přistoupení či záměna účastníka (§92 odst. 1, 2 o. s. ř.) nejsou v odvolacím řízení přípustné, je namístě případné pochybení odvolacího soudu, pokud by o nich přesto rozhodl, napravit právě v dovolacím řízení (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§251 až 376). Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 556). V nyní posuzovaném případě však ustanovení §238a o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení (až) v průběhu odvolacího řízení.
Podmínky přípustnosti dovolání nebyly naplněny ani podle §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelky předně namítaly, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky „nesplnění podmínek a předpokladů pro připuštění vstupu druhé žalované do řízení, zejména s ohledem na zjevnou absenci pasivní věcné legitimace první žalované v okamžiku zahájení řízení“. Podle dovolatelek se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od právních závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, sp. zn. 29 Odo 119/2006, sp. zn. 25 Cdo 114/2007, sp. zn. 30 Cdo 4168/2011, sp. zn. 30 Cdo 3449/2014, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010, sp. zn. 30 Cdo 2260/2012 a sp. zn. 22 Cdo 3824/2011.
Podle dovolatelek v situaci, kdy předmětem žaloby je údajný nárok na náhradu škody vzniklé údajným porušením povinnosti vlastníka distribuční soustavy, tj. druhé žalované, rezervovat v jeho distribuční soustavě kapacitu pro připojení elektrárny, a první žalovaná nikdy nebyla vlastníkem ani provozovatelem předmětné distribuční sítě, nelze dospět k jinému závěru, než že první žalovaná není pasivně věcně legitimována, přičemž absence její pasivní věcné legitimace ve sporu byla od počátku zřejmá a nepochybná. Tento závěr dovolatelky opírají též o tvrzení, že žalobkyně věděla, resp. musela vědět, a to bez jakýchkoliv pochybností, že jedná, resp. musí jednat s druhou žalovanou, a to jak ohledně požadovaného stanoviska, tak i případného následného uzavření smlouvy o připojení k distribuční soustavě druhé žalované.
Podle §92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle §92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak správně uvedl odvolací soud a jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, věcná legitimace účastníka řízení je jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, kterou soud může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též citovaná judikatura vyžaduje, aby nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení byl zjevný a nepochybný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009).
Podle odvolacího soudu bylo třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní strategie a obezřetnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který nepovažoval otázku pasivní legitimace před provedeným dokazováním za jednoznačně objasněnou, když ze skutkových tvrzení žalobkyně se podává, že druhá žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z ustanovení §5 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k distribuční soustavě (dále jen „vyhláška č. 51/2006 Sb.“), a na žádost žalobkyně stanovisko nevydala ani nijak nereagovala, namísto toho se k žádosti vyjádřil vedoucí člen skupiny E.ON, tj. první žalovaná, a to tak, že žalobkyni zaslala své stanovisko, v němž žalobkyni sdělila, že na základě její žádosti souhlasí s připojením, rezervuje příslušnou kapacitu, sděluje podmínky pro uzavření smlouvy o připojení s E.ON Distribuce, a.s. a informuje o platnosti stanoviska 180 dní. Závaznost svého stanoviska následně první žalovaná podle tvrzení žalobkyně prodloužila a potvrdila trvající rezervaci. Z uvedeného vyplývá, že bez provedení dokazování nelze jednoznačně uzavřít, že by nedostatek věcné legitimace první žalované byl zcela zjevný a nepochybný. Odvolací soud tak rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a od závěrů obsažených v dovolatelkami citované judikatuře se neodchýlil.
Dovolatelky dále spatřovaly přípustnost dovolání v „nesplnění podmínek a předpokladů pro připuštění vstupu druhé žalované do řízení, zejména s ohledem na nutnost dalšího dokazování a porušení zásady hospodárnosti řízení“ a v „obcházení institutu záměny účastníků podáním návrhu na připuštění vstupu druhé žalované do řízení“. V této souvislosti žalované odkázaly na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3554/2013 a sp. zn. 28 Cdo 4111/2013. Podle dovolatelek není ze žalobních tvrzení vůbec zřejmé, na základě jakých právně významných skutečností dovozuje žalobkyně svůj údajný nárok vůči druhé žalované, není jasné, čeho se žalobkyně a na základě jakého právního důvodu vůči druhé žalované domáhá; z důvodu nedostatečných žalobních tvrzení je žaloba vůči druhé žalované fakticky neprojednatelná, a je tedy podle žalovaných nepochybné, že nutnost doplnění žalobních tvrzení, jakož i procesní obrany druhé žalované a následného doplnění dokazování zcela jednoznačně znamená prodloužení soudního řízení a oddálení rozhodnutí ve věci. Napadené usnesení zasahuje do práva žalovaných, aby celá věc byla rozhodnuta rychle, účinně a bez zbytečných průtahů.
Obě dovolatelkami citovaná rozhodnutí jsou v první řadě nepřiléhavá na posuzovaný případ, současně jsou právní závěry odvolacího soudu vyslovené v souvislosti s oběma otázkami v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud nemá důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchylovat. V rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3554/2013, se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy žalobkyně poprvé navrhla přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného před skončením dokazování, resp. až bezprostředně před jednáním soudu prvního stupně, které bylo odročeno z důvodu vyhlášení rozsudku. Za takového stavu (s přihlédnutím k dalším okolnostem případu) se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že návrh na přistoupení účastníka do řízení nebyl podán v souladu se zásadou hospodárnosti řízení. V nyní posuzovaném případě však k žádnému dokazování dosud nedošlo, přistoupení dalšího účastníka v daném případě nemá za důsledek oddálení vydání rozhodnutí ve vztahu mezi dosavadními účastníky, proto přistoupení druhé žalované do řízení zásada hospodárnosti řízení nebrání (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011).
V usnesení ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4111/2013, Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění další účastnice do řízení, neboť nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností žalobce požadoval uhrazení částky i po této účastnici. V nyní posuzovaném případě však ze skutkových zjištění obou nalézacích soudů vyplývá, čeho se žalobkyně vůči druhé žalované domáhá (společně a nerozdílně spolu s první žalovanou uhradit žalovanou částku) i na základě jakých skutečností dovozuje žalobkyně svůj údajný nárok vůči druhé žalované, když tvrdila, že druhá žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z §5 vyhlášky č. 51/2006 Sb., neboť na žádost žalobkyně ze dne 13. 6. 2008 nevydala stanovisko k žádosti o připojení výroby do distribuční soustavy a ani jinak nereagovala, místo ní reagovala první žalovaná, která mimo jiné s připojením souhlasila a rezervovala žalobkyni místo v distribuční soustavě; na schůzce konané dne 26. 1. 2012 pracovníci druhé žalované sdělili žalobkyni, že pro ni žádnou kapacitu v distribuční soustavě nerezervují.
Rovněž v souvislosti s další dovolatelkami vymezenou otázkou týkající se obcházení institutu záměny účastníků podáním návrhu na připuštění vstupu druhé žalované do řízení, byla žalovanými citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 119/2006 a 25 Cdo 114/2007) na nyní posuzovaný případ nepřiléhavá. V usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované se nepřípustně obchází institut záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., neboť ze skutkových okolností případu vyplývalo, že žalobkyně tvrdila, že druhou smluvní stranou kupní smlouvy vždy byla obchodní společnost, nikoli žalovaný. Rovněž v usnesení ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 114/2007, Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění, z nichž vyplývalo, že již v době zahájení řízení byl dán nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované, který bylo možné řešit pouze záměnou účastníků. Takové skutkové okolnosti se však ze spisu v nyní posuzovaném případě nepodávají. Za situace, kdy žalobkyně setrvává na svém dosavadním právním názoru o pasivní věcné legitimaci první žalované a tento zdůvodňuje, neobchází svým postupem institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř., nýbrž správně uplatňuje své právo na přistoupení účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř.
Žalované konečně namítaly nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, který opíraly o skutková tvrzení, která mohou být potvrzena či vyvrácena až na základě provedeného dokazování. S ohledem na již výše uvedené v souvislosti s namítaným nedostatkem pasivní věcné legitimace první žalované tak ani tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání. Neboť jak již bylo výše uvedeno, věcná legitimace účastníka řízení je jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, kterou soud může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé.
Poukazovaly-li dovolatelky na postup soudu, při němž podle jejich názoru zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud podle jejich slov zcela ignoroval vyjádření první žalované k odvolání žalobkyně, uplatňovaly námitku, která není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout za určitých podmínek pouze tehdy, byla-li by jejich dovolání přípustná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 ani v §238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání první žalované i dovolání druhé žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož řízení tímto jeho rozhodnutím nekončí; o náhradě nákladů řízení (včetně dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu