ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4642.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4642/2018-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Partners Financial Services, a. s. , se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, Chodov, PSČ 149 00, IČO 27699781, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, proti žalovaným 1) P4L s. r. o. se sídlem v Praze 2, Korunní 588/4, Vinohrady, PSČ 120 00, IČO 04534999, a 2) L. B. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, oběma zastoupeným JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o ochranu práv z ochranné známky a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2018, č. j. 3 Cmo 242/2017-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. srpna 2017, č. j. 1 Cm 5/2016-82, uložil žalované 1) povinnost zdržet se užívání slovního spojení „Partner 4 Life“ v souvislosti s nabízením a propagací služeb v oblasti finančního trhu (výrok I), dále žalovanému 2) uložil povinnost zdržet se užívání slovního spojení „Partner 4 Life“ v souvislosti s nabízením a propagací služeb v oblasti finančního trhu (výrok II), dále zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému 2) zdržet se užívání domény www.partner4life.cz včetně toho, že zruší svou registraci této domény a učiní všechny úkony, které jsou dle platných pravidel registrace doménových jmen Národní generické domény CZ nutné a potřebné k registraci změny držitele na žalobkyni a aby tuto doménu na žalobkyni bezplatně převedl (výrok III), dále zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku ve výši 874 050 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
K odvolání žalobkyně i žalovaných Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2018, č. j. 3 Cmo 242/2017-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatelka v dovolání nejprve uvedla, že má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V následujícím odstavci svého dovolání naopak uvedla, že odvolací soud posoudil stěžejní otázky hmotného práva odlišně od konstantní judikatury dovolacího soudu. V dalším textu dovolání ovšem dovolatelka neformulovala žádnou konkrétní otázku či otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadený rozsudek podle jejího názoru spočíval. Z textu dovolání tedy není zřejmé, o jaké – dle dovolatelčiných slov – „stěžejní otázky“ se mělo jednat. Zbývající text dovolání se věnoval námitkám nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a námitkám vztahujícím se k tomu, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalobkyně předestřené v odvolání.
Z výše uvedeného shrnutí dovolání vyplývá, že dovolatelka nejenže neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala kritéria §237 o. s. ř., ale neformulovala jednoznačně ani důvody přípustnosti dovolání, neboť jako důvody přípustnosti uvedla alternativně dvě kritéria upravená v §237 o. s. ř. (rozdílné rozhodování právní otázky v judikatuře dovolacího soudu a zároveň odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016). V řešené věci ovšem z dovolání ani nevyplývá, pro řešení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva měla být dovolatelkou uvedená kritéria naplněna.
K nutnosti vymezit v dovolání relevantní právní otázku viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podle něhož má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. V řešené věci dovolatelka sice poukázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, ovšem konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva v dovolání neformulovala.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání, jedná se o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud přihlíží v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu