ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.475.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 475/2019-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce AFGANVET, z. s. , se sídlem v Praze 9, Makedonská 599/3, identifikační číslo osoby 22607293, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) Echo Media a. s. , se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 203/14, identifikační číslo osoby 02581574, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, 2) V. Š. , narozenému XY, bytem XY, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 10/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 124/2017-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 32 Cm 10/2016-110, zastavil řízení proti žalovanému 2) (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) (bod II. výroku), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované 1) uveřejnit do pěti dnů od právní moci rozsudku na viditelném místě (ve velikosti minimálně ¼ stránky) v týdeníku Echo a na titulní straně webového portálu Echo24.cz po dobu nejméně jednoho týdne článek s omluvou následujícího znění: „Omlouváme se za poškození pověsti spolku AFGANVET, z. s., ke kterému došlo v článcích V. Š. týkajících se pomníku na Olšanských hřbitovech v Praze“ (bod III. výroku), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované 1) odstranit do tří dnů od právní moci rozsudku z webového portálu Echo24.cz články „V Praze odhalili pomník okupantům z roku 1968. Odstranit nelze“, uveřejněný dne 17. 3. 2014, „Kauza pomník okupaci 1968: Kreml zkouší, co mu dovolíme“, uveřejněný dne 18. 3. 2014, „Schwarzenberg: Pomník ruským okupantům je drzost“, uveřejněný dne 18. 3. 2014, „Protesty proti pomníku okupantům 1968 sílí. Jen Hudeček mlčí“, uveřejněný dne 19. 3. 2014, „Z pomníku okupantům zmizely nápisy. Ale kdo je odstranil?“, uveřejněný dne 20. 3. 2014, „Desku z pomníku okupantům odstranili sami afghánští veteráni“, uveřejněný dne 20. 3. 2014, „K nápisu Jan Palach na pomníku okupantům se přiznal známý aktivista“, uveřejněný dne 28. 3. 2014 (bod IV. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) (bod V. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 124/2017-138, rozsudek soudu prvního stupně v bodech III. a IV. výroku potvrdil, v bodě V. výroku změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové 11.979 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná 1) vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Podle dovolatele „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dále dovolatel k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dodává, že „na případ lze ale vztáhnout i další dovolací důvod, a totiž ten, že zcela nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena“.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, jinak řečeno, s kterou judikaturou dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává.
Dovolatel v první řadě předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda: „Je namístě zvýšenou ochranu kritiky uskutečněné ve veřejném prostoru aplikovat i v případech, kdy kritika cílí na předmět piety? Ještě jinak: jakým způsobem se test proporcionality veřejného sdělení proti ochraně osobnosti modifikuje vlivem pietního prvku?“ Dovolatel přitom přehlíží, že odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že se v projednávané věci jednalo o kritiku nepřesahující přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou by již v demokratické společnosti nebylo možné tolerovat, bylo rozhodné, že texty předmětných článků obsahovaly hodnotící úsudky vyjádřené v rámci diskuse o věcech veřejných, a dále že samotná činnost žalobce se stala věcí veřejného zájmu – proto byla dle odvolacího soudu měřítka posouzení intenzity kritiky měkčí ve prospěch původců kritiky. Otázku „vlivu pietního prvku“ odvolací soud neřešil. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá dovolatelem předložená otázka, a to zda: „Je namístě připustit záměrnou dezinterpretaci skutečnosti tam, kde zjevně nemá za cíl podnítit veřejnou diskuzi, jako by tomu bylo například v akademickém prostoru, nýbrž sleduje politické zájmy založené na xenofobním programu?“ Dovolatel touto otázkou zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když uvádí, že kritika žalované 1/ byla motivována politicky), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, a uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani poslední dovolatelem označená otázka, zda: „Je namístě výkladem posilovat již ze zákona zvýšenou ochranu novinářské licence za situace, kdy digitální prostor se svým online modem akceleroval informační boom natolik, že informace již nemají a nemohou mít kritický účinek?“ Řešením předestřené otázky se odvolací soud vůbec nezabýval, nebyla tedy pro něj určující. Přitom, jak již bylo výše uvedeno, dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu