ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.5403.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5403/2017-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka, se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00, IČO 15407128, insolvenčního správce dlužníka PSK – Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, PSČ 760 01, IČO 25309439, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, PSČ 737 01, proti žalované LESS & ENERGY s.r.o. , se sídlem v Čáslavi - Novém Městě, Chrudimská 1882, PSČ 286 01, IČO 27118509, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, PSČ 190 00, o zaplacení částky 906 813,21 Kč a smluvní pokuty 354 440,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 123/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 21 Co 109/2017-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 21 Co 109/2017-237, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 C 123/2016-212, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 C 123/2016-212, zamítl žalobu, kterou se dlužník domáhal po žalované zaplacení částky 906 813,21 Kč, smluvní pokuty ve výši 354 440,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 803 596,25 Kč od 15. 12. 2014 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 178 800,50 Kč od 20. 4. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 58 819,20 Kč od 28. 5. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 4. 9. 2008 žalovaná jako objednatel a společnost PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., (dále též „dlužník“) jako zhotovitel uzavřely smlouvu o dílo č. 7018 (dále též „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla stavba kogenerační jednotky využívající obnovitelné zdroje energie, za cenu díla 93 381 481 Kč (bez DPH) s termínem dokončení prací 31. 5. 2009. Platební podmínky byly upraveny v článku 5.5 smlouvy o dílo tak, že úhrada jednotlivých faktur v průběhu výstavby díla bude prováděna ve výši 90 % z částky každé jednotlivé faktury, dalších 5 % ze sjednané ceny bude uhrazeno po odstranění posledního nedodělku či vady vyplývající z protokolu o předání a převzetí celého díla, další 3 % ze sjednané ceny uhradí objednatel po uplynutí 12 měsíců záruční lhůty a další 2 % ze sjednané ceny uhradí objednatel po uplynutí záruční lhůty k dílu. Záruka na dílo byla poskytnuta po dobu 66 měsíců počínaje předáním díla objednateli bez vad a nedodělků. Mezi účastníky byla v článku 9.3 smlouvy o dílo dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,05 % z dlužné částky příslušné neuhrazené faktury za každý den prodlení objednatele s úhradou ceny díla.
Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2014 uzavřené mezi společností VODO – TOPO HORECKÝ s.r.o. jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem soud zjistil, že postupitel postoupil postupníkovi pohledávky za dlužníkem ve výši 675 398 Kč s příslušenstvím. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2014 uzavřené mezi společností Kamenolom Žlutava s.r.o. jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem soud zjistil, že postupitel postoupil postupníkovi pohledávky za dlužníkem ve výši 103 217 Kč s příslušenstvím. Součástí obou smluv o postoupení pohledávky bylo i ujištění postupníka, že uzavřením smlouvy o postoupení nebude porušen jakýkoliv jiný závazek postupitele.
Žalovaná oznámením o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 3. 10.2014 jednostranně započetla svou pohledávku za dlužníkem ve výši 906 813,21 Kč vůči pohledávce dlužníka za žalovanou ve výši 906 813,21 Kč.
Ze smlouvy o dílo č. 8018/4 ze dne 1. 10. 2013 uzavřené mezi dlužníkem jako objednatelem a společností VODO – TOPO HORECKÝ s.r.o. jako zhotovitelem vyplývá závazek zhotovitele zhotovit předmět díla za cenu 370 191 Kč (bez DPH). Tato smlouva o dílo v článku XV odst. 11 odkazovala na všeobecné obchodní podmínky společnosti PSK – Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., (dále též „Všeobecné obchodní podmínky“), které obsahovaly v článku XXIV odst. 6 ustanovení: „Práva a povinnosti zhotovitele ze Smlouvy nelze bez souhlasu objednatele převádět na jinou osobu.“
Společnost VODO - TOPO HORECKÝ s.r.o. oznámila dlužníku, že došlo k postoupení pohledávky žalované jako postupníkovi ve výši 758 995 Kč s příslušenstvím.
Přípisem z 3. 10. 2014 dlužník namítal vůči žalované neplatnost jednostranného započtení pohledávek.
Na společnost PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., byl podán dne 15. 4. 2014 insolvenční návrh a dne 16. 1. 2015 bylo vydáno usnesení o úpadku dlužníka spojené s povolením reorganizace.
Podle soudu prvního stupně mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Dlužník, jenž svůj závazek provést dílo splnil, má právo, aby mu žalovaná zaplatila cenu za provedení díla. Žalovaná tuto povinnost v souladu se smluvním ujednáním plnila průběžně, poslední část ceny díla ve výši 906 813,21 Kč splnila formou jednostranného započtení. Podle soudu prvního stupně článek XXIV odst. 6 Všeobecných obchodních podmínek nezakazuje postoupení pohledávky, neboť podle gramatického výkladu je souhlasu objednatele zapotřebí k převedení práv a současně povinností. Předmětné ustanovení tak dopadá na zákaz subdodávek, nikoli však na postoupení pohledávky, neboť tam dochází pouze k postoupení práva; povinnosti se v případě postoupení pohledávky nepřevádějí. Mezi původními věřiteli a dlužníkem neexistuje dohoda, která by znemožňovala původním věřitelům svou pohledávku za dlužníkem postoupit. K jednostrannému započtení vzájemných pohledávek došlo dne 3. 10. 2014 podle §1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), když žalovaná svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 906 813,21 Kč započetla vůči nesplatné pohledávce dlužníka ve výši 906 813,21 Kč.
Podle soudu prvního stupně okolnost, že dlužníku vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení části ceny díla ve výši 906 813,21 Kč až dnem 30. 11. 2014 nevylučuje možnost žalované cenu díla uhradit dříve. Zanikl-li závazek žalované vůči dlužníku dnem 3. 10. 2014, nemohla se žalovaná dostat do prodlení a dlužníku tak nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 354 440,40 Kč.
Nad rámec uvedeného soud prvního stupně doplnil, že zahájení insolvenčního řízení nebránilo žalované v započtení pohledávky, pokud k započtení došlo před úpadkem dlužníka.
Podle soudu prvního stupně by i v případě, kdy by Všeobecné obchodní podmínky zakazovaly postoupení pohledávky, došlo k platnému postoupení pohledávky, neboť žalovaná byla jako postupník ujišťována postupitelem, že postoupení pohledávky nic nebrání. Ochrana dobré víry žalované jako postupníka dle §1109 o. z. by měla přednost před případným smluvním zákazem postupovat pohledávku ujednaným jinými subjekty. Porušení případného zákazu postoupit pohledávku by v poměrech občanského zákoníku neznamenalo absolutní neplatnost takového právního úkonu, ale pouze možnost poškozeného dlužníka domáhat se vůči svému věřiteli náhrady škody.
K odvolání dlužníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 7. 2017, č. j. 21 Co 109/2017-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud sdílel skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Podle odvolacího soudu se v tomto případě jednalo o standardní jednání při postoupení pohledávky. Za účelové označil odvolací soud tvrzení žalobce, že by při výkladu použitém prvostupňovým soudem bylo vždy nutno uvést do smlouvy široké spektrum úkonů, které se tam však z praktických důvodů neuvádí. Za nedůvodné označil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že se týkají naprosto jiných věcí; judikatura, která se týká tzv. pozastávek, se totiž vztahuje na naprosto odlišné případy; jde zejména o případy, kdy zhotovitelé přihlašují své pohledávky z titulu tzv. pozastávek do insolvenčního řízení upadnuvších objednatelů v době, kdy dosud běžela záruka s dopady do úhrady úplné ceny díla.
Za správný označil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že článek XXIV odst. 6 Všeobecných obchodních podmínek nezakazuje postoupení pohledávky, neboť ten je skutečně zřejmý, a to zejména při použití gramatického výkladu, kdy souhlasu objednatele je zapotřebí k převedení práv a současně povinností. Použitá spojka „a“ mezi slovy práva a povinnosti skutečně nepodporuje výklad, který by umožňoval dovodit zákaz postoupení pohledávky. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že neexistovala žádná dohoda mezi dlužníkem a jeho původními věřiteli, která by znemožňovala původním věřitelům svou pohledávku za dlužníkem postoupit, a proto původní věřitelé platně postoupili žalované pohledávku za dlužníkem ve výši 906 813,21 Kč.
Podle odvolacího soudu musí být ze započtení zřejmé, jaká pohledávka dlužníka a v jaké míře se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Odvolací soud má za to, že specifikace započtených pohledávek v této věci byla naprosto určitá a dostatečná a projev vůle žalované směřující k započtení, obsažený ve shora uvedené listině ze dne 3. 10. 2014, v níž je tento projev jasně deklarován, byl pak zcela jednoznačný. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně poukázal na znění §1982 a §1987 o. z., dále s tím, že dlužník sám připustil, že žalovaná jako objednatel byla oprávněna zaplatit podle smlouvy o dílo zádržné dlužníku jako zhotoviteli před uplynutím sjednané doby. Soud prvního stupně rovněž správně konstatoval, že okolnost, že dlužníku vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení části ceny díla ve výši 906 813,21 Kč až dnem 30. 11. 2014, nevylučuje možnost žalované cenu díla uhradit dříve. Při jiné interpretaci by totiž skutečně nastala situace, kdy by žalovaná mohla zaplatit část ceny díla ve výši 906 813,21 Kč toliko v den splatnosti, neboť pozdější úhradou by se dostala do prodlení a dlužníku by vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Zahájení insolvenčního řízení dnem 15. 4. 2014, kdy byl podán insolvenční návrh, nijak nebránilo žalované v započtení pohledávky, když k započtení došlo před úpadkem dlužníka, neboť usnesení o úpadku spojené s povolením reorganizace bylo zveřejněno až dne 16. 5. 2015. Otázkou případné dobré víry se odvolací soud s ohledem na jeho výše uvedené závěry nezabýval.
Poté co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, č. j. KSBR 44 INS 10499/2014-B-238, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 30. 8. 2017 v 15.59 hod. a jež nabylo právní moci dne 26. 9. 2017, reorganizace dlužníka PSK – Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., změněna v konkurs. Podáním ze dne 4. 10. 2017 podal Ing. Jiří Hanák, insolvenční správce dlužníka dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání je třeba obsahově považovat též za návrh na pokračování v řízení podle §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Podle uvedeného ustanovení se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo dlužníka.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce zejména v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle dovolatele se jednalo o tyto otázky:
1) Lze ustanovení smlouvy a obchodních podmínek, která podmiňují převod práv a povinností souhlasem druhé strany, vykládat tak, že tento souhlas je potřeba pouze v případě převodu práv a současně povinností, nebo rovněž v případě jsou-li postupovány samostatně práva nebo povinnosti; potažmo je postoupení peněžité pohledávky převodem pouze práv, nebo jsou společně s právy vždy převáděny i povinnosti?
2) Způsobuje porušení smluvního zákazu postoupení práv a povinností neplatnost smlouvy o postoupení?
3) Jaký je charakter pozastávky, jedná se pouze o posunutí splatnosti, či je pozastávku nutno chápat jako odložení vzniku samostatného práva na zaplacení ceny díla?
4) Lze započíst nepeněžitou pohledávku představovanou pozastávkou vůči pohledávce peněžité na zaplacení ceny díla?
Žalobce si je vědom, že gramatický výklad je vedle výkladu systematického a logického primární výkladovou metodou, na užití pouze těchto výkladových metod se však nelze omezit v případě, kdy jejich prostřednictvím dochází k závěrům mimo jiné neodpovídajícím záměrům stran či běžné obchodní praxi. Žalobce má za to, že smluvní ujednání byla záměrně pojata obecně, když vyjádřením „práv a povinností“ byla myšlena jakákoliv práva a jakékoliv povinnosti, a to i samostatně. Takovýto výklad by zcela odpovídal běžné obchodní praxi a záměrům původního dlužníka, která těmito ujednáními měla v úmyslu zamezit situacím, kdy by se nikoli na základě své projevené vůle dostala do smluvního vztahu s jiným, od postupitele odlišným subjektem. Dovolatel zdůraznil, že s pohledávkou na zaplacení ceny díla vždy přechází i povinnost toto plnění přijmout, resp. poskytnout nutnou součinnost; na postupníka tak byla převáděna nejen práva, ale rovněž i s nimi související povinnosti.
Podle dovolatele je postoupení pohledávky absolutně neplatné podle §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.), i §1881 odst. 1 o. z. Závěry o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené v rozporu se smluvním ujednáním s dlužníkem jsou potvrzeny i judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007. Dovolatel doplnil, že postupitel i žalovaná si byli vědomi smluvního zákazu postoupení obsaženého ve smlouvě mezi postupitelem a společností PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., když příslušné obchodní podmínky a smlouva byly přílohou smlouvy o postoupení pohledávek. Byla-li pohledávka postupitele neplatně postoupena na žalovanou, nemohlo jejím započtením dojít k zániku nároku žalobce na zaplacení části ceny za dílo.
Žalobce dále namítal, že samotný zápočet pohledávek postupitelů vůči pohledávce PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., byl zápočtem nicotným. Žalobce poukazuje na skutečnost, že částka, kterou žalobce v řízení požaduje, byla až do 14. 12. 2014 předmětem pozastávky, přičemž právo na její zaplacení dlužníku mělo vzniknout až uplynutím záruční doby v délce trvání 66 měsíců. Žalobce jako nesprávné považuje závěry odvolacího soudu o tom, že pokud mohl žalovaný před uplynutím lhůty pozastávky vyplatit, pak mohl vůči nim rovněž započíst své pohledávky. Podle žalobce nalézací soudy nezohlednily zvláštní charakter pozastávek. V této souvislosti odkázal dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4928/2007. Z citované judikatury je podle dovolatele zřejmé, že pozastávka představuje odložení vzniku práva na zaplacení ceny za dílo, nikoli pouhé odložení splatnosti již vzniklého práva. Žalobce se rovněž domnívá, že tyto závěry jsou platné obecně, nikoli pouze pro oblast insolvenčního řízení. Z uvedeného dovolatel dovozuje (za předpokladu, že by byl přijat závěr, že pohledávky postupitelů byly na žalovanou postoupeny platně), že v době započtení, tedy ke dni 7. 10. 2014, měla žalovaná za PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., splatnou peněžitou pohledávku, zatímco PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., měla za žalovanou toliko pohledávku představovanou právem na vznik práva na zaplacení ceny díla při splnění stanovených podmínek. Pohledávka PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., nebyla ke dni započtení peněžitá, resp. PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., ke dni započtení peněžitá pohledávka dosud nevznikla. Ke dni započtení existovala dle žalobce pohledávka žalované coby peněžitá, zatímco pohledávka PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., coby nepeněžitá, tyto pohledávky tak nebyly stejného druhu a nebylo možné je vůči sobě jednostranně započíst. Peněžitá pohledávka PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., vznikla až ke dni 14. 12. 2014 a až právě k tomuto dni se pohledávky žalované a PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., vzájemně střetly a staly se způsobilé k vzájemnému jednostrannému započtení. V období od 14. 12. 2014 do 16. 1. 2015 žalovaný neprojevil vůli pohledávky jednostranně započíst a po úpadku PSK - Průmyslové stavby a konstrukce, a.s., nebylo započtení pohledávky již z důvodu absence splnění podmínek dle §140 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), možné, když se žalovaná ohledně své započitatelné pohledávky nestala přihlášeným věřitelem, potažmo započtení nebylo také možné na základě §324 odst. 3 insolvenčního zákona.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že vyhoví žalobě, případně aby Nejvyšší soud usnesením rozhodnutí odvolacího soudu rušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolatel v úvodu svého dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení uvedených otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto dva předpoklady přípustnosti dovolání se však vzájemně vylučují a dovolatel neuvedl, který z předpokladů přípustnosti má za naplněný pro kterou z jím formulovaných otázek.
První ani čtvrtá výše uvedená a dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který ze vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlel dovolatel u konkrétní otázky uplatnit a nejsou tak v souvislosti s těmito otázkami splněny předpoklady přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá dovolatelem formulovaná právní otázka, zda porušení smluvního závazku postoupení práv a povinností způsobuje neplatnost smlouvy o postoupení, neboť na vyřešení této otázky nezávisí správnost napadeného rozhodnutí. Ačkoliv z obsahu dovolání se podává, že v souvislosti s touto otázkou měl dovolatel za naplněný předpoklad přípustnosti spočívající v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, dovolání není přípustné, neboť dovolatel vycházel z předpokladu, že došlo k porušení smluvního závazku postoupení práv a povinností, odvolací soud však dospěl k závěru, že k porušení takového smluvního závazku nedošlo, přičemž žalobci se nepodařilo tento závěr způsobile napadnout.
Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky týkající se posouzení charakteru pozastávky, konkrétně zda je nutné pozastávku chápat jako odložení vzniku práva na zaplacení ceny díla, nebo jako na odložení splatnosti ceny díla. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozhodnutí ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4928/2007).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého došlo jednostranným započtením pohledávky listinou ze dne 3. 10. 2014 k zániku závazku žalované zaplatit část ceny díla ve výši 906 813,21 Kč, když žalovaná svoji splatnou pohledávku započetla vůči nesplatné pohledávce dlužníka (kterou byla na základě smlouvy o dílo oprávněna zaplatit kdykoliv po uzavření smlouvy o dílo). Soudy obou stupňů uzavřely, že okolnost, že dlužníku vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení části ceny díla ve výši 906 813,21 Kč až dnem 30. 11. 2014, nevylučuje možnost žalované cenu díla uhradit dříve. Při jiné interpretaci by totiž podle shodného názoru obou nalézacích soudů nastala situace, kdy by žalovaná mohla zaplatit část ceny díla ve výši 906 813,21 Kč toliko v den splatnosti (tedy dne 30. 11. 2014), neboť pozdější úhradou by se dostala do prodlení a dlužníku by vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud rovněž přihlížel k tomu, že sám dlužník připustil, že žalovaná jako objednatel byla oprávněna zaplatit podle smlouvy o dílo zádržné dlužníku jako zhotoviteli před uplynutím sjednané doby.
Uvedené právní posouzení ze strany odvolacího soudu je nesprávné a rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, Nejvyšší soud přijal závěr, že „ujednání o pozastávce upravuje ve stanoveném rozsahu vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Za použití pravidel výkladu, upravených v ustanovení §266 obch. zák., zejména též výkladu gramatického a logického, k jinému závěru dospět nelze. Je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení a splatnost tohoto práva (nároku). Jestliže tudíž žalobci, resp. jeho právní předchůdkyni nevzniklo právo na zaplacení (části) ceny díla, představující tzv. pozastávku, je právní posouzení předmětného nároku odvolacím soudem nesprávné, resp. v rozporu s hmotným právem“ (shodně též v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3084/2007).
V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4928/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že „odvolací soud naproti tomu správně dovodil, že ujednání stran v oddílu V bodu 8 smlouvy o dílo o úhradě pozastavené částky neupravuje splatnost této pozastavené části ceny díla, ale upravuje vznik práva žalobce na zaplacení této části ceny díla a to v souladu s dispozitivním ustanovením §548 odst. 1 obch. zák.“
V usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3131/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „strany si dohodly podmínky, za nichž vznikne právo na zaplacení zbývajících 33 % ceny díla. Právo na jejich zaplacení bylo vázáno na dokončení díla bez vad. Obsahově jde o tzv. pozastávku, kterou si strany díla dohodly. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 2006, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007) přitom vyplývá, že ujednání o pozastávce může představovat v konkrétním ujednání (jako v tomto případě) vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti. Právo na zaplacení ceny díla v rozsahu 33 %, to je 700.000,- Kč, přitom dosud nenastalo, žalobkyně k jejímu plnění nebyla povinna. Proto na straně žalované došlo v tomto rozsahu ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je podle ustanovení §451 obč. zák. povinna žalobkyni vydat.“
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že cena díla měla být zaplacena tak, že 90 % částky z každé faktury bude hrazena v průběhu výstavby díla, 5 % částky bude uhrazeno po odstranění posledního nedodělku, 3 % částky uhradí objednatel po uplynutí 12 měsíců záruční doby a další 2 % z ceny díla budou uhrazena po uplynutí záruční doby k dílu v délce 66 měsíců. Na toto ujednání stran je třeba aplikovat shora uvedené závěry týkající se tzv. pozastávky. Podle odvolacího soudu dlužníku vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení části ceny díla ve výši 906 813,21 Kč až dnem 30. 11. 2014, odvolací soud však pominul závěry obsažené ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a nesprávně právně posoudil předmětnou ujednání jako již existující, avšak nesplatné právo dlužníka na zaplacení části ceny díla. To, že s tímto ujednáním (nesprávně) spojoval nikoli vznik práva na zaplacení části ceny díla, nýbrž splatnost práva části ceny díla, odvolací soud potvrdil i tím, že následně 30. 11. 2014 označil jako den splatnosti.
Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. ze shora uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§234g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu