ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.5558.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5558/2017-699
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MADĚRA, spol. s r.o., se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Vychodilova 2524/8, PSČ 616 00, IČO 45474915, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti žalované ENERGON Dobříš, s.r.o., se sídlem v Dobříši č. p. 1665, PSČ 263 01, IČO 25727362, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení částky 4 412 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 172/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 21 Co 252/2016-630, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 799 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Ference, advokáta, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami mezitímním rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 6 C 172/2014-552, rozhodl, že základ žalobního nároku je důvodný, o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 21 Co 252/2016-630, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo které nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny.
Podle dovolatelky dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena otázka, zda jsou všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy o dílo, jestliže smlouva o dílo obsahuje ustanovení: „Předmětem smlouvy o dílo je závazek zhotovitele provést smluvní dílo ve stanovené lhůtě, vypracované v souladu s objednatelovým zadáním stavby a dalšími podklady, a závazek objednatele dílo převzít a zaplatit smluvní cenu. Dílem se podle této smlouvy rozumí dodávka projektové dokumentace pro spojené územní a stavební řízení na akci Český Těšín – TR 110/22 kV, IE-12-8001722 dle podmínek výběrového řízení ČEZ Distribuce a.s. a VOP PD v04.“, pokud smlouva o dílo obsahuje ustanovení podle kterého je možné ji měnit pouze písemnými dodatky a pokud z čl. 5 podmínek výběrového řízení ČEZ Distribuce, a.s., vyplývá, že smluvní a platební podmínky jsou stanoveny platnými VOP PD v04 a jejími dodatky, dále pokud smluvní strany po uzavření smlouvy odkazovaly na ustanovení všeobecných obchodních podmínek ve svých písemných vyjádřeních a jiných právních jednáních a pokud ze struktury celkového smluvního vztahu vyplývá, že objednatel ze smlouvy o dílo je již v samostatném smluvním vztahu s investorem díla, přičemž na jejich smluvní vztah se všeobecné obchodní podmínky vztahují. Smlouva mezi investorem a objednatelem přitom výslovně stanovuje povinnost objednatele informovat o obsahu všeobecných obchodních podmínek své zaměstnance a subdodavatele, protože všeobecné obchodní podmínky obsahují povinnosti, které musí zavazovat všechny osoby podílející se na zhotovení díla (např. povinnost chránit obchodní tajemství investora, nevyužívat předané dokumenty k jiným účelům než ke zhotovení díla, umožňovat kontrolu zhotovení díla, atd.).
Žalobkyně je dále toho názoru, že při řešení některých aspektů uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, rozsudek ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo (konkrétně čl. II) nevycházel z účelu právního úkonu, z okolností, za jakých k němu došlo, z následného chování smluvních stran, ani ze zásady, že pojem připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat vždy k tíži strany, která jako první tohoto výrazu v jednání použila.
Dále se podle dovolatelky odvolací soud při řešení dalších otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Těmito otázkami pak byly:
2. Mohou se smluvní strany písemně uzavřené smlouvy o dílo podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), která obsahuje ustanovení, podle kterého je možné jí měnit pouze písemnými dodatky, ústně dohodnout na tom, že právní vztahy výslovně neupravené smlouvou o dílo se budou řídit všeobecnými obchodními podmínkami?
3. Vyžaduje obchodní zákoník k platnosti odstoupení oprávněné strany od smlouvy v případě, kdy oprávněná smluvní strana neodstoupila od smlouvy při jejím porušení (bez ohledu na to, zda se jednalo o porušení smlouvy podstatné či nepodstatné) bez zbytečného odkladu po tom, co se o porušení smlouvy druhou smluvní stranou dozvěděla, aby oprávněná strana poskytla druhé smluvní straně před následným odstoupením od smlouvy dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti ve smyslu §346 odst. 1 obch. zák.?
4. Musí oprávněná strana v případě odstoupení od smlouvy při nepodstatném porušení smlouvy výslovně určit druhé smluvní straně dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti podle §346 odst. 1 obch. zák.?
5. Vznikl zhotoviteli díla nárok na uhrazení ceny díla, pokud smlouva o dílo obsahuje ustanovení, podle kterého vzniká zhotoviteli nárok na úhradu ceny díla okamžikem úspěšného předání dokončeného díla objednateli, za situace když zhotovitel dostal od objednatele před dokončením díla pokyn, aby dílo nedokončoval, následně došlo mezi objednatelem a zhotovitelem k dohodě o omezení rozsahu díla, poté se zhotovitel a objednatel dohodli na změně díla a následně zhotovitel opět dostal před dokončením díla od objednatele pokyn, aby dílo nedokončoval z důvodu, které nebyly vyvolány na straně zhotovitele a zhotovitel předal objednateli na jeho pokyn veškeré části do té doby zhotoveného díla?
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem podle jejího názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Úvodem svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle odvolacího soudu nebylo odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně důvodné proto, že neshledal, že by se vztahy mezi účastníky měly řídit všeobecnými obchodními podmínkami, proto nemohlo dojít ze strany žalované k porušení povinnosti vyplývající z těchto podmínek, a tudíž nebyl dán důvod pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně pro podstatné porušení smlouvy. Nadto však odvolací soud doplnil, že i pokud by shledal v postupu žalované, která neuzavřela s žalobkyní dodatek ke smlouvě, porušení smluvních povinností, nemohlo dojít ze strany žalobkyně k řádnému odstoupení od smlouvy, neboť
a) žalobkyně od smlouvy neodstoupila bez zbytečného odkladu,
b) pokud by porušení ze strany žalované bylo možno považovat za nepodstatné porušení, musela by žalobkyně poskytnout žalované k uzavření dodatku dodatečnou lhůtu, což neučinila, a kromě toho
c) žalobkyně nepředložila žádný návrh dodatku ke smlouvě, žalovaná tudíž neměla k dispozici žádný dodatek ke smlouvě, který by měla podepsat.
Podle odvolacího soudu tak ze všech výše uvedených důvodů nebylo odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo důvodné a řádné a tudíž k odstoupení od smlouvy nedošlo, její žaloba na zaplacení žalované částky tak je přinejmenším předčasná.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání zpochybňovala posouzení většinu právních závěrů odvolacího soudu o tom, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému odstoupení od smlouvy, nedostála požadavkům obsaženým v §237 o. s. ř. ve smyslu výše citované rozhodovací praxe. Dovolatelka totiž způsobile nenapadla závěr soudu o tom, že ze strany žalobkyně nemohlo dojít k řádnému odstoupení od smlouvy, neboť žalobkyně nepředložila žádný návrh dodatku ke smlouvě a žalovaná tak neměla k dispozici žádný dodatek ke smlouvě, který by měla podepsat. Ačkoliv se žalobkyně v dovolání vymezovala proti výše uvedenému právnímu posouzení, když jej označila za absurdní, žádnou právní otázku, kterou by uvedený závěr odvolacího soudu zpochybnila, neformulovala, pouze polemizovala s právními závěry odvolacího soudu a poukazovala na skutkové okolnosti, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních nalézacích soudů, dovolatelka navíc ani nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. má v souvislosti s jí uváděnými námitkami za naplněný.
Protože každý z výše uvedených závěrů odvolacího soudu obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro závěr, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému odstoupení od smlouvy a žalobkyně jeden z nich (ad c) způsobile nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela, nelze než uzavřít, že dovolání žalobkyně nemůže být z hlediska námitek, zda došlo k řádnému odstoupení žalobkyně od smlouvy (což se týká otázek vymezených pod body 1 až 4) přípustné. Posouzení zbývajících dovolatelkou vymezených právních otázek na uvedeném závěru totiž nemůže ničeho změnit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poslední námitka dovolatelky, že nárok na úhradu ceny díla jí vznikl i tehdy, pokud nebyly všeobecné obchodní podmínky součástí smlouvy o dílo nebo její odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Podle dovolatelky se měly soudy zabývat nárokem žalobkyně na úhradu ceny díla podle §549 obch. zák. Tím, že tak nečinily, se měl podle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlit od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, z nějž vyplývá, že pokud dojde ke změně díla nebo jeho rozsahu dohodou smluvních stran, vznikne nárok zhotovitele na úhradu ceny díla ve smyslu §549 obch. zák.
Ustanovení §549 obch. zák. neupravuje vznik práva na zaplacení ceny díla, nýbrž výši ceny díla v případě, že se strany po uzavření smlouvy dohodnou na omezení rozsahu díla či na změně díla a nesjednají si důsledky této změny na výši ceny (a dojde ke vzniku práva na zaplacení ceny díla), resp. upravuje otázku ceny víceprací v případě, že dohodou stran došlo ke změně díla či jeho rozsahu, ale již nikoli k související změně ceny díla. Na vyřešení otázky výše ceny díla ve smyslu §549 obch. zák. však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, jsou na nyní posuzovaný případ nepřiléhavé.
Kromě toho tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť je založena na skutkových závěrech, které odvolací soud, ani soud prvního stupně neučinily. Dovolatelka v této otázce vychází z toho, že mezi objednatelem a zhotovitelem došlo k dohodě o omezení rozsahu díla, přičemž zhotovitel předal objednateli na jeho pokyn veškeré části do té doby zhotoveného díla (projektové dokumentace). Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně, ani odvolací soud neučinily. Dovolatelka dále vychází z toho, že zhotovitel a objednatel se následně dohodli na změně díla, když zhotovitel měl připravit studii, předmětem které bude vyhodnocení nového umístění transformovny, na základě výsledků které zhotovitel vypracuje projektovou dokumentaci na nových pozemcích, a že zhotovitel poté, co následně opětovně dostal od objednatele před dokončením díla pokyn, aby dílo (projektovou dokumentaci) nedokončoval z důvodu, že stavbu transformovny nebude možné zhotovit ani na nových pozemcích z důvodů, které nejsou na straně zhotovitele, opětovně předal objednateli na jeho pokyn veškeré části do té doby zhotoveného díla (projektové dokumentace). Skutkové zjištění o předání veškeré části do té doby zhotoveného díla soudy však neučinily. Soud prvního stupně pouze vyšel ze zjištění, že žalobkyně k žádosti investora vypracovala studii ohledně přínosu transformovny na pozemku v ulici Frýdecké, tuto v říjnu 2010 předala žalované, která ji následně poskytla investorovi.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu