ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.637.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 637/2017-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Č. A., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30/404, PSČ 140 00, proti žalované TELFIN, a.s., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Havlíčkovo náměstí 189/2, PSČ 130 00, IČO 25793781, zastoupené Mgr. Josefem Březinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 35, PSČ 120 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 67/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 Co 126/2016-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Březiny, advokáta, se sídlem v Praze 2, Americká 35, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 65 C 67/2013–98, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Rsp 199/09, ze dne 8. 11. 2012 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 Co 126/2016–166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobní návrh, aby byl zrušen rozhodčí návrh Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 8. 11. 2012, zn. Rsp 199/09, se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, když měl za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle dovolatele Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Rozhodčí soud“) zcela pominul důkazní návrhy, na kterých dovolatel po celé řízení u Rozhodčího soudu trval a jejichž provedení mělo na výsledek řízení podstatný vliv. Rozhodčí soud tyto důkazy neprovedl, ani je nezamítl a ani se k těmto důkazům v rozhodčím nálezu nevyjádřil. Žalobci tak nebyla garantována stejná úroveň spravedlivého procesu, kterou lze očekávat v civilním řízení. Pro žalobce byl rozhodčí nález překvapivý, jelikož rozhodčí soud jej nepoučil dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a neposkytl mu další možnost prokázat svá tvrzení, o nichž měl za to, že dostatečně prokázána nebyla. Podle žalobce lze za porušení procesních práv žalobce považovat i postup Rozhodčího soudu, který měl za to, že je v řízení dána překážka věci rozhodnuté, přesto v řízení pokračoval, dále že v rozhodčím nálezu zcela absentuje jakékoliv logické zdůvodnění závěru o tom, že žalobce svá tvrzení neprokázal, a vypořádání se s důkazy.
Podle žalobce odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, na základě čeho, a z jakého důvodu byla Rozhodčím soudem způsobena újma na jeho procesních právech. V této souvislosti žalobce citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), konkrétně pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003. Dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou správné a zcela přiléhavé s tím, že má za to, že žalobci byla v rozhodčím řízení poskytnuta dostatečná a řádná možnost věc před rozhodci projednat, žalobce měl dostatečnou možnost k uplatnění všech svých procesních práv, včetně práva navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, přičemž žalobce uvedených možností a práv v posuzovaném rozhodčím řízení i plně využil.
Dovolatel podáním ze dne 4. 4. 2017 adresoval Nejvyššímu soudu doplnění dovolání, v němž předložil Nejvyššímu soudu přepis své výpovědi na jednání konaném dne 1. 6. 2016 u Městského soudu v Praze. Podle dovolatele odvolací soud vadně zaprotokoloval jeho výpověď, nedal žalobci příležitost zcela se ve věci vyjádřit a navíc nebyl poučen o možnosti vznesení námitky podjatosti vůči jednotlivým soudcům senátu odvolacího soudu.
Dovolatel dále zaslal Nejvyššímu soudu podání ze dne 12. 10. 2017, ze dne 4. 5. 2018 a ze dne 7. 10. 2018, v nichž uváděl další tvrzení o okolnostech daného sporu.
Podáním ze dne 7. 10. 2018 žalobce poukázal na informace ve sdělovacích prostředcích svědčící o velmi nestandardním jednání účastníků v jím žalovaném případě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II., bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů); dále rovněž jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodů dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může–li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splnění, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Nejvyšší soud nemohl přihlížet k tvrzením obsaženým v podáních zaslaných dovolatelem Nejvyššímu soudu po lhůtě k podání dovolání a navíc v rozporu s §241a učiněnými samotným dovolatelem, tj. k podáním ze dne 4. 4. 2017, ze dne 4. 5. 2018 a ze dne 7. 10. 2018.
Z dovolání je patrné, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda mu byla způsobena újma na jeho procesních právech tím, že mu nebyla poskytnuta možnost řádně věc před Rozhodčím soudem projednat.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil při řešení dovolatelem předestřené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, požadavky, zda byla poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv stran rozhodčího řízeni, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (k tomu blíže srov. rovněž rozsudek ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).“
Obdobný závěr je zastáván i právní teorií, kde je za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např. B. K., Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden. Této povinnosti je učiněno za dost i v případě, že rozhodčí soud své zdůvodnění účastníkům poskytne na některém z jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).
V projednávané věci byla oběma účastníkům opakovaně dána možnost vyjádřit se ve věci samé, stejně jako vyjádřit se k argumentaci protistrany, čehož využili, měli možnost navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení i se vyjádřit k navrženým a provedeným důkazům, ze spisu nevyplývá, že by bylo účastníkům bráněno některé z navržených důkazů provést, oba účastníci pak podle zjištění odvolacího soudu měli dostatek času k přípravě svého závěrečného návrhu a vyjádření. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů se podává, že Rozhodčí soud neodmítl provedení dovolatelem uváděných důkazů . Rozhodčí soud shrnul na posledním jednání ve věci konaném dne 22. 8. 2012 dosavadní i nově navržené důkazy a účastníci se k nim vyjádřili. Žalobce podle zjištění odvolacího soudu při tomto závěrečném jednání a posléze ani v podání ze dne 24. 9. 2012 neuvedl, že by se jím navržení svědci k výslechu dobrovolně dostavit chtěli, ale bránila jim v tom dočasně nějaká překážka, a proto by měli být vyslechnuti jindy, až se budou moci dobrovolně k jednání dostavit, neuvedl, že by dosavadní dokazování bylo neúplné a nenamítal, že by rozhodčí soud neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nebo že by nepřihlédl k jím označeným důkazům. Ve svém závěrečném návrhu se žalobce podrobně vyjádřil k projednávané věci a provedenému rozhodčímu řízení, nenavrhl další důkazy, ani nebrojil proti tomu, že některé z jím navržených důkazů nebyly provedeny, o důkazu výslechem svědků J. Š., M. S. a důkazu protokolem o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 27 C 48/2008, se vůbec nezmínil.
Odvolací soud správně připomněl, že podle §20 odst. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) mohou rozhodci vyslýchat svědky, znalce a strany, jen když se k nim dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď. Také jiné důkazy mohou provádět jen tehdy, jsou-li jim poskytnuty.
Odvolací soud zdůraznil, že není oprávněn přezkoumávat předmětný rozhodčí nález věcně a svým postupem Rozhodčí soud rozhodně nedostal účastníky do nerovného postavení, nebyli vyloučeni z projednání věci a rozhodně nedošlo ke snížení úrovně jejich ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení. Předmětný rozhodčí nález má zákonem předepsané náležitosti podle §25 zákona o rozhodčím řízení.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nevyplývá, že v rozhodčím nálezu musí být uvedeno jmenovitě, které z navržených důkazů byly Rozhodčím soudem provedeny a které nikoliv a jejich řádné odůvodnění, nýbrž to, že stranám musí být dána možnost navržené důkazy provést a pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá, že by možnost navržené důkazy provést byla žalobci odepřena, sám žalobce však nezajistil účast všech jím navržených svědků na jednání a ani nežádal zajištění jejich předvolání obecným soudem. Poté, co Rozhodčí soud všechny dosud navržené i nové důkazy shrnul, byl žalobce srozuměn s tím, že se dokazování končí a byla mu dána možnost předložit závěrečný návrh a vyjádření. Zde mohl žalobce, pakliže považoval výslechy obou jmenovaných svědků či provedení jiných důkazů za stěžejní a pro posouzení věci rozhodné, Rozhodčí soud na tuto skutečnost upozornit a trvat na jejich výslechu, případně provedení jiných důkazů. Ze zjištění odvolacího soudu se však podává, že ačkoliv byla žalobci dána opakovaná možnost vyjádřit se k navrženým a provedeným důkazům a ačkoliv žalobce těchto možností využil, tak ani ve svém písemném závěrečném návrhu (kdy mu muselo být zřejmé, že Rozhodčí soud již žádné další důkazy než ty, které doposud provedl, provádět nebude a s čímž byl žalobce srozuměn) ani ve vyjádření nebrojil proti rozsahu a způsobu dokazování a žádné další důkazy nenavrhl. Sdělil-li Rozhodčí soud účastníkům poté, co vyslechl přítomné svědky, že další svědci se na jednání nedostavili a na závěr jednání vydal usnesení o ukončení dokazování, stranám zdůvodnil neprovedení výslechu svědků tím, že tito se nedostavili. Žalobce, považoval-li by výslech některých z těchto svědků za potřebný pro účely rozhodnutí Rozhodčího soudu, měl možnost využít procesního návrhu o jejich pozdější vyslechnutí či o jeho součinnost při předvolání svědků, nic z toho však žalobce neučinil a Rozhodčí soud tak mohl mít důvodně za to, že žalobce na jejich výslechu již netrvá.
Na podkladě skutkových zjištění o tom, že oběma účastníkům byla dána dostatečná a rovná možnost uplatňovat tvrzení, námitky, navrhovat a provádět důkazy a vyjadřovat se k tvrzením a důkazům protistrany, a účastníci těchto možností využívali, odvolací soud správně uzavřel, že svým postupem Rozhodčí soud nedostal strany do nerovného postavení, nebyli vyloučeni z projednání věci a nedošlo tak ke snížení úrovně jejich ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení.
Žalobci proto nelze přisvědčit v tom, že mu byla způsobena újma na jeho procesních právech a nebyla mu poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat, Odvolací soud proto rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nelze rovněž pominout skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého Rozhodčí soud své zamítavé meritorní rozhodnutí nezaložil na tom, že by žalobce neunesl důkazní břemeno. Namítal-li tedy dovolatel, že jej Rozhodčí soud nepoučil podle §118a o. s. ř. a neposkytl mu možnost prokázat svá tvrzení, o nichž měl za to, že dostatečně prokázána nebyla a v důsledku toho byl rozhodčí nález pro žalobce překvapivý, je nutno konstatovat, že tato námitka je založena na tvrzených okolnostech, které se neshodují se skutkovým zjištěním soudu, a jako taková není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pokud žalobce namítal, že bylo zasaženo do jeho procesních práv i tím, že Rozhodčí soud v řízení pokračoval přesto, že měl za to, že je v řízení dána překážka věci rozhodnutém, jedná se o tvrzení, která nemají skutkový základ ve zjištění nalézacích soudů.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu