ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.799.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 799/2019-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalovanému M. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, o zaplacení částky 257.165 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 85 C 56/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 21 Co 268/2017-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Semilech rozsudkem, v pořadí již druhým, ze dne 10. 2. 2017, č. j. 85 C 56/2012-283, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 257.165 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, když odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném výkladu a aplikaci ust. §135 odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v podaném dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ust. §135 odst. 1 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dovodil, že není vázán skutkovou částí (že poškozený dne 27. 4. 2009, nikoliv v souvislosti se zraněními, která utrpěl při předmětné dopravní nehodě, zemřel) rozsudku trestního soudu.
Otázkou vázanosti civilního soudu trestním rozsudkem se Nejvyšší soud v nyní řešené věci již jednou zabýval, když usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4476/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 843/15, odmítl), dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2014, č. j. 21 Co 61/2014-113, odmítl s odůvodněním, že dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu, že civilní soud není v dané věci uvedenou skutkovou částí (že poškozený dne 27. 4. 2009, nikoliv v souvislosti se zraněními, která utrpěl při předmětné dopravní nehodě, zemřel) rozsudku trestního soudu vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu předmětného ustanovení (srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/7, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, či ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012). Nejvyšší soud přitom neshledal důvod pro to, aby předmětnou otázku posoudil jinak než ve svém předchozím rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4476/2014, když smrt jako následek jednání pachatele není (jak správně uzavřel odvolací soud) znakem předmětné skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, tudíž v rozsahu výše specifikované skutkové části není v dané věci soud v občanskoprávním řízení výrokem pravomocného trestního rozsudku ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Jestliže dovolatel dále namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která odvolací soud učinil, a obsahem provedeného důkazu znaleckým posudkem a výslechem znalce, přičemž uvádí, že odvolací soud „zcela neúplně a neobjektivně hodnotil obsah zdravotní dokumentace“ a „deformoval obsah důkazu v neprospěch dovolatele“, pak pomíjí, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tvrzeným vadám řízení může dovolací soud za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu