ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.832.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 832/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České národní banky , se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 – Nové Město, IČ 48136450, proti žalované MULTIMA a.s. , se sídlem Karlovarská 814/115, Řepy, 161 00 Praha 6, IČO 25056051, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, o zaplacení 3 219 350,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 169/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 174/2017-97, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 174/2017-97, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 7. 2017, č. j. 31 Cm 169/2013-75, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 219 350,40 Kč s obvyklými úroky ve výši 4,54 % p.a. z částky 3 219 350,40 Kč od 4. 1. 2013 do 8. 6. 2013 a se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 3 219 350,40 Kč od 9. 6. 2013 do 30. 6. 2013 a úroky z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 3 219 350,40 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení a zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 160 970 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně má nárok podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) na vrácení bezdůvodného obohacení v částce požadované žalobou. Oba soudy právní závěr učinily na základě zjištění, že účastnice spolu uzavřely 10. 8. 2012 smlouvu o dílo, v níž bylo mimo jiné ujednáno právo odstoupit od smlouvy i v případě nedodržení kterékoliv lhůty dohodnuté ve smlouvě druhou smluvní stranou, které se současně považuje za podstatné porušení smlouvy. Uvedenou smlouvou včetně dodatků bylo dohodnuto, že celé plnění bude ze strany žalované dokončeno k 17. 5. 2013, přičemž za okamžik dokončení plnění byl považován podle smlouvy okamžik přijetí třetího dílčího plnění žalobkyní v rámci tzv. akceptačního řízení zahájeného na výzvu žalované. Vzhledem k tomu, že do 17. 5. 2013 nebylo plnění žalovanou dokončeno, resp. ze strany žalované nebylo ani zahájeno tzv. akceptační řízení pro převzetí třetího dílčího plnění, ač ji tuto povinnost ukládala smlouva (učinila tak, až dopisem datovaným 4. 6. 2013, tj. po uplynutí sjednané lhůty pro dokončení celého díla), žalobkyně dopisem ze dne 20. 5. 2013, doručeným žalované 24. 5. 2013, od smlouvy odstoupila. Oba soudy s ohledem na tato skutková zjištění posoudily odstoupení od smlouvy jako platné. Jelikož žalobkyně poskytla žalované ve smlouvě dohodnutou zálohu ve výši 3 219 350,40 Kč, odvolací soud uzavřel, že žalovaná je povinna po zániku smlouvy odstoupením vrátit žalobkyni podle §351 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“) toto poskytnuté plnění, a ve spojení s §502 obch. zák. společně s úroky z této částky a i úroky z prodlení pro prodlení se zaplacením této částky. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jimiž se vypořádal s námitkami žalované tak, že nebylo z důvodu hospodárnosti třeba se zabývat tím, zda k datu odstoupení od smlouvy byly dány faktické důvody odstoupení, tedy zda dílo bylo dokončeno a zda případně mělo dílo vady opravňující žalobkyni k odstoupení, jestliže pro platné odstoupení od smlouvy stačilo již pouhé nedodržení dohodnuté lhůty pro dokončení třetí etapy sjednaného díla, a bylo proto nadbytečné zkoumat, zda jsou dány i další důvody, pro které žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, tj. otázky, zda v případě, že žalovaný svou obranu staví na dvou vzájemně souvisejících tvrzeních a soud se jedním z nich vůbec nezabývá, je řízení stiženo vadou způsobující nesprávnost rozsudku, resp. zda je po právu, aby soud, když dospěje k závěru, že odstoupení od smlouvy je oprávněné proto, že uplynula lhůta k předání bezvadného plnění, odmítl dokazování ohledně toho, zda v okamžiku odstoupení od smlouvy plnění odpovídalo smlouvě, resp., zda se má soud zabývat všemi tvrzenými důvody odstoupení. Dovolatelka má dále za to, že dovolání je přípustné i proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neodůvodnil, z jakého důvodu se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle dovolatelky bylo povinností soudu při posouzení podmínek pro odstoupení od smlouvy zkoumat obě podmínky dokončení díla, tedy nejen uplynutí lhůty k protokolárnímu předání a převzetí, ale i faktický stav díla. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 32 Cdo 3458/2016, sp. zn. 29 Odo 11/2011 a sp. zn. 32 Odo 1751/2006, zabývajících se otázkou splnění povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednateli. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) i tím, že rozhodnutí náležitě neodůvodnil a též při posouzení soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci a zanedbání povinnosti opakovat důkazy ve smyslu §213 o. s. ř. – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2014. Námitku, že v rozhodnutí chybí zjištění toho, v jakém stavu bylo plnění poskytnuto, resp. zda jeho případné vady odůvodňovaly odstoupení, podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelky nesplňuje též požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení, tj. zásady citované např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 500/2007.
Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, ke kterému dospěl odvolací soud ohledně termínu dokončení díla v posuzované věci a posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, aniž by odvolací soudu zkoumal všechny důvody odstoupení. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá a „žalobkyni“ (dovolatelka zřejmě omylem uvedla „žalobkyni“ místo „žalované“) byl přiznán nárok na náhradu řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předestřenou otázku, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, tj. otázku, zda v případě, že žalovaný svou obranu staví na dvou vzájemně souvisejících tvrzeních a soud se jedním z nich vůbec nezabývá, je řízení stiženo vadou způsobující nesprávnost rozsudku, resp. zda je po právu, aby soud, když dospěje k závěru, že odstoupení od smlouvy je oprávněné proto, že uplynula lhůta k předání bezvadného plnění, odmítl dokazování ohledně toho, zda v okamžiku odstoupení od smlouvy plnění odpovídalo smlouvě, staví na kritice hodnocení důkazů a námitkách ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, které považuje zároveň za nedostatečné. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu a námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení podmínek pro odstoupení od smlouvy s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu zabývajících se otázkou splnění povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednateli, Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení této otázky, neboť odvolací soud při řešení této otázky vyšel z odlišných skutkových zjištění, kdy z obsahu smlouvy vyplynulo, že v případě nedodržení kterékoliv lhůty dohodnuté ve smlouvě, mohla druhá smluvní strana od smlouvy odstoupit. Dovolatelka však zakládá svoji úvahu o rozporu právního závěru odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu na vlastním skutkovém závěru o stavu dokončení díla a na vlastních právních závěrech o posouzení odstoupení od smlouvy, od nichž dovozuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od poukazovaných rozhodnutí, zabývajících se otázkou splnění povinnosti provést dílo jeho řádným ukončením. Tuto otázku odvolací soud neřešil, a to s ohledem na skutková zjištění učiněná z obsahu smlouvy, podle níž mohla smluvní strana od smlouvy odstoupit v případě nedodržení kterékoliv lhůty dohodnuté ve smlouvě druhou smluvní stranou. Do sjednané lhůty - do 17. 5. 2013 přitom nebylo plnění žalovanou dokončeno, resp. ze strany žalované nebylo ani do tohoto termínu zahájeno tzv. akceptační řízení pro převzetí třetího dílčího plnění, ač ji tuto povinnost ukládala smlouva. Dovolací soud proto neshledal, že by se odvolací soud při řešení dané věci za daného skutkového stavu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukázala. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky, že v rozhodnutí chybí zjištění toho, v jakém stavu bylo plnění poskytnuto, resp. zjištění, zda jeho případné vady odůvodňovaly odstoupení, tedy námitky k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a námitky, a že odvolací soud postupoval procesně vadně, pokud nesplnil řádně povinnost opakovat důkazy ve smyslu §213 o. s. ř., a že odvolací soud rozhodnutí náležitě neodůvodnil, kdy rozhodnutí je podle dovolatelky nepřezkoumatelné, jsou námitkami do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu