ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.833.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 833/2019-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně RegioJet a. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 28333187, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, proti žalované České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, za účasti České republiky – Ministerstva dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby 66003008, o zaplacení 716.977.278 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalobkyně na zpřístupnění důkazních prostředků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 23/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 79/2018-509, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 79/2018-509, se v části výroku, v níž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve vyhovující části výroků I. a IV. tak, že tam uložená povinnost se žalované a České republice
– Ministerstvu dopravy, neukládá, v části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a v části výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 32 Cm 23/2015-462, uložil žalované, aby ve lhůtě 4 týdnů od právní moci tohoto usnesení zpřístupnila formou založení do spisu 32 Cm 23/2015 (v listinné nebo elektronické podobě) ve výroku blíže specifikované dokumenty a zčásti návrh žalobkyně zamítl (výrok I.), zamítl návrh žalobkyně na zpřístupnění účetnictví komerčního segmentu žalované včetně klíčování dle jednotlivých linek a typu vlaku (výrok II.), zamítl návrh žalobkyně na zpřístupnění zápisů z jednání představenstva žalované z období září až říjen 2011 (výrok III.), uložil České republice – Ministerstvu dopravy, aby ve lhůtě 4 týdnů od právní moci tohoto usnesení zpřístupnila formou založení do spisu 32 Cm 23/2015 (v listinné nebo elektronické podobě) ve výroku blíže specifikované dokumenty (výrok IV.), zamítl návrh žalované, aby soud uložil žalobkyni doplatek jistoty ve výši 9.900.000 Kč (výrok V.) a učinil opatření k ochraně obchodního tajemství dotčených subjektů (výrok VI.).
Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu žalobkyně na zpřístupnění dokumentů podle §10 a násl. zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže), pro účely řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 32 Cm 23/2015. V rámci tohoto řízení se žalobkyně domáhá náhrady škody v celkové výši 716.977.278 Kč, kterou jí měla způsobit žalovaná protiprávním jednáním spočívajícím ve zneužití dominantního postavení na relevantním trhu.
Soud prvního stupně před rozhodnutím o návrhu žalobkyně vyzval dle §14 odst. 3 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže Českou republiku – Ministerstvo dopravy, aby se k návrhu vyjádřila, neboť jí má být dle návrhu uložena povinnost. Dále o návrhu vyrozuměl podle §10 odst. 4 výše citovaného zákona i orgán ochrany hospodářské soutěže, který by byl příslušný k šetření omezování hospodářské soutěže (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), a současně vyrozuměl i Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž
– Evropskou komisi.
Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že §10 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže je ve vztahu k zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), speciálním ustanovením, přičemž je nezbytné, aby při jeho aplikaci v občanském soudním řízení nebyly narušeny základní zásady občanského soudního řízení, především pak princip rovnosti zbraní, jakožto jeden z prvků spravedlivého procesu. Vyšel z toho, že žalobkyně s určitostí odpovídající dostupným skutečnostem osvědčila věrohodnost svého práva na náhradu škody způsobené omezováním hospodářské soutěže, což je v daném případě podpořeno i tím, že Evropská komise zahájila proti žalované antimonopolní řízení. Na základě toho uzavřel, že je třeba návrhu žalobkyně vyhovět, ovšem s ohledem na zásadu přiměřenosti pouze ve vztahu k dokumentům týkajícím se relevantního časového období, tj. od 26. 9. 2011 do 30. 4. 2014. Pokud jde o zpřístupnění statistických dat ze strany České republiky – Ministerstva dopravy, je možné tyto poskytnout dle §17 odst. 2 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, i k jinému než statistickému účelu, stanoví-li tak zvláštní zákon. Soud prvního stupně pak svým usnesením dále částečně zamítl návrh žalobkyně na zpřístupnění dokumentů uvedených ve výrocích II. a III., když tyto nebyly dostatečně identifikovány a nejevily se v přímé souvislosti s vedeným řízením.
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 79/2018-509, opravil usnesení soudu prvního stupně v záhlaví, dále jej změnil ve vyhovující části výroku I. a výroku IV. tak, že tam uložená povinnost žalované a České republice – Ministerstvu dopravy se neukládá, potvrdil jej ve výrocích II. a III., odmítl odvolání žalované do výroku II., výroku III. a do zamítavé části výroku I., usnesení soudu prvního stupně dále potvrdil v zamítavé části výroku I. a ve výroku V. a zrušil ve výroku VI.
Odvolací soud ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně vyslovil, že řízení před soudy se řídí zejména o. s. ř., přičemž v této souvislosti dodal, že zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže je zákonem navazujícím na obecnou úpravu procesní (o. s. ř.) a hmotněprávní (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jedním ze základních pravidel, která ovládají občanské soudní řízení je přitom úprava tzv. koncentrace řízení dle §118b o. s. ř. Jelikož návrh žalobkyně na zpřístupnění dokumentů je pouze způsobem, jakým účastník může zajistit jejich předložení soudu a jejich následné provedení, pak nutnou podmínkou vyhovění tomuto návrhu je okolnost, že jde o důkazy, které již byly soudu k provedení v průběhu dokazování navrženy, a to buď spolu se žalobou, nebo do skončení prvního jednání ve věci, případně v otevřené lhůtě po poučení účastníka řízení ze strany soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
V projednávané věci přitom z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žádný z žalobkyní označených důkazů v návrhu na zpřístupnění dokumentů nebyl navržen k důkazu žádným z účastníků řízení, a to ani v návrhu žalobkyně na doplnění dokazování ze dne 6. 4. 2017, tedy po poučení soudem prvního stupně dle §118a o. s. ř. při jednání dne 22. 2. 2017, kterým byla žalobkyni stanovena lhůta do 6. 4. 2017. Uplynutím tohoto dne pak byla dle odvolacího soudu uzavřena fáze řízení, ve které bylo možno soudu navrhovat důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Pokud tedy žalobkyně do okamžiku, kdy nastala koncentrace řízení, neoznačila důkazy, jejichž zajištění požaduje prostřednictvím svého návrhu, již je k důkazu navrhnout nemůže. Jelikož ani nelze předmětné důkazy v řízení provést, nemůže být dán důvod pro jejich zpřístupnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku posouzení momentu, ve kterém měla nastat koncentrace řízení s ohledem na nejasné poučení ze strany soudu prvního stupně. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že dovolatelka neoznačila důkazy, jejichž zpřístupnění se domáhá svým návrhem, do okamžiku koncentrace řízení. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když se vůbec nezabýval otázkou významu poučení o koncentraci řízení v usnesení vyhlášeném v rámci soudního jednání uskutečněného dne 22. 2. 2017, kterým soud prvního stupně koncentrační lhůtu prodloužil až do skončení příštího jednání ve věci, tj. fakticky do 11. 10. 2017. Dodává, že v oblasti koncentrace řízení je soustavnou rozhodovací praxí dovolacího soudu kladen důraz především na řádné a pochybnosti nevzbuzující poučení účastníků o tom, kdy koncentrace řízení nastane. Odvolací soud tak dle dovolatelky chybně uzavřel, že koncentrace řízení nastala již 6. 4. 2017, když k tomuto dni měla dle výzvy soudu prvního stupně doplnit svá žalobní tvrzení, a nikoliv dne 11. 10. 2017, tedy ke skončení jednání následujícího po jednání dne 22. 2. 2017 ve smyslu výše zmíněného usnesení soudu prvního stupně. Dovolatelka v této souvislosti dále dodává, že i při shledání postupu soudu prvního stupně spočívajícího v prodloužení koncentrační lhůty až do skončení příštího jednání ve věci nesprávným a nezákonným, nelze takový postup klást k tíži žalobkyně, která spoléhala na správnost poučení soudu. Ve vztahu k této otázce uzavírá, že odvolací soud měl v projednávané věci dospět k závěru, že koncentrace řízení nastala dne 11. 10. 2017, tedy tak, jak stanovil soud prvního stupně ve svém usnesení vyhlášeném na prvním jednání, nebo tak, že s ohledem na pochybnosti o okamžiku koncentrace řízení a zcela nejasné poučení o něm tato nenastala vůbec. Dovolatelka dále dovolacímu soudu předkládá, dle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené, otázky vztahu zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o. s. ř. a míry konkrétnosti, s jakou musí být označeny důkazy k prokázání tvrzení účastníka řízení. Rovněž ve směru k těmto otázkám uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právní otázky účinků koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je i důvodné.
Podle ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
Podle ustanovení 118b odst. 2 o. s. ř. byla-li připuštěna změna žaloby (§95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání.
Podle ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí přítomné účastníky o tom, že ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, popřípadě po uplynutí lhůty podle odstavce 4 věty druhé, může být přihlédnuto jen za podmínek uvedených v §118b odst. 1.
Otázce koncentrace řízení a poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž nastává, se Nejvyšší soud věnoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém mj. vyslovil, že z toho, že zákon mlčí o poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž nastává tzv. koncentrace řízení, a o jejích účincích při předvolávání účastníků k přípravnému jednání nebo k prvnímu jednání nebo že tuto poučovací povinnost nezmiňuje v souvislosti se skončením prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno, popřípadě se skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo, ovšem nelze úspěšně dovozovat, že by soud byl povinen poskytnout účastníkům poučení jen v případech uvedených v ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. nebo v §118b odst. 2 části věty druhé za středníkem o. s. ř. Zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků a uplatnění principu právní jistoty ve věcech projednávaných a rozhodovaných v občanském soudním řízení vyžadují, aby soud (též s přihlédnutím k ustanovení §5 o. s. ř.) při plnění své poučovací povinnosti postupoval shodně (stejně) ve všech případech, v nichž podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. nastává tzv. koncentrace řízení. Nemají-li být tedy činěny zcela neodůvodněné rozdíly ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího předvídatelného postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy – i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že tzv. koncentrace řízení nenastává nejen – jak se uvádí v ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř. – tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2, části věty za středníkem, a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
Spojuje-li odvolací soud účinky koncentrace řízení s okamžikem uplynutí lhůty k doplnění tvrzení, poskytnuté žalobkyni do 6. 4. 2017 usnesením vyhlášeným soudem prvního stupně při jednání dne 22. 2. 2017 (viz protokol o jednání na č. l. 201), pak zcela opomíjí výše uvedené závěry vyslovené Nejvyšším soudem. Soud prvního stupně totiž během jednání konaného dne 22. 2. 2017 nijak nepoučil účastníky o tom, že by k nastání účinků koncentrace mělo dojít skončením tohoto jednání, popřípadě nepoučil žalobkyni o tom, že by pro ni tyto účinky měly nastat uplynutím stanovené lhůty k doplnění tvrzení. S ohledem na absenci řádného poučení o účincích a okamžiku koncentrace ve smyslu §118b o. s. ř. tak na základě výše uvedených závěrů nemohlo dojít ke koncentraci řízení k předmětnému okamžiku (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014). Takové poučení přitom nelze zaměňovat s poučením podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci byli k prvnímu jednání ve věci, které se konalo dne 22. 2. 2017, předvoláni vzorem č. 27 (žalobkyně) a vzorem č. 28 (žalovaná), přičemž oba tyto vzory obsahují poučení o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé lze uvést a důkazy k jejich prokázání označit pouze do skončení tohoto jednání, jakož i o tom, za jakých podmínek bude možné přihlédnout ke skutečnostem a důkazům později uvedeným. Tím došlo k naplnění první podmínky pro nastání účinků koncentrace řízení ve smyslu výše citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu – tedy účastníci byli předem s dostatečným předstihem poučeni o koncentraci řízení a jejich účincích v předvolání k jednání. Z protokolu o jednání na č. l. 187 spisu dále vyplývá, jak již bylo uvedeno výše, že před skončením jednání konaného 22. 2. 2017 nebyli účastníci poučeni o koncentraci řízení a o jejích účincích, resp. nebyli poučeni o tom, že mají tyto účinky nastat skončením tohoto jednání – naopak byli poučeni o „prodloužení koncentrační lhůty“ do skončení příštího jednání ve věci prostřednictvím usnesení vyhlášeného před koncem jednání (viz s. 30 protokolu). Poučení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. pak bylo účastníkům poskytnuto až před skončením jednání dne 11. 10. 2017 (srov. protokol na č. l. 346, s. 10). Až tímto okamžikem tak došlo k splnění druhé z výše uvedených podmínek, tedy účastníci byli poučeni o koncentraci řízení také při samotném úkonu (roku) soudu, jehož skončením měla koncentrace řízení nastat.
Účastníkům tedy bylo soudem prvního stupně poskytnuto řádné a dostatečné poučení o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní, a to jednak s potřebným předstihem, tak také následně při jednání, jehož skončením měla tzv. koncentrace řízení nastat. Při respektování výše uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu lze tedy uzavřít, že v řízení nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, ale až k okamžiku skončení jednání ve věci dne 11. 10. 2017.
S ohledem na to lze uzavřít, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud se vzhledem k nastalé koncentraci řízení odmítl věcně zabývat návrhem žalobkyně na zpřístupnění dokumentů, neboť tento návrh žalobkyně doručila osobně na jednání dne 11. 10. 2017, tedy ještě před okamžikem, ke kterému nastaly účinky koncentrace řízení v projednávané věci.
Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní otázky posouzení okamžiku nastání účinků koncentrace řízení, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolací soud se dále samostatně nezabýval dalšími dovolacími námitkami, jejichž posouzení není za této situace pro danou věc rozhodné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 věta první o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu