ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1075.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1075/2019-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně B. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1802/32, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 295/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 19 Co 290/2018-105, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2018, č. j. 7 C 295/2017-74, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. st. XY a p. č. XY v katastrálním území a obci XY(dále již „předmětné pozemky“) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o vlastnictví k předmětným pozemkům v situaci, kdy k těmto pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví účastníků, přičemž s přihlédnutím k jím označené judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl nakonec k závěru, že je třeba - pro důvody, které podrobně vyložil v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku - ochranu vlastnického práva poskytnout žalobkyni.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Rovněž odvolací soud při rozhodování vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešící právní materii nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Přisvědčil sice soudu prvního stupně, že ve prospěch žalobkyně nepochybně svědčí skutečnosti, že danou situaci dvojího zápisu vlastnictví nijak nezavinila, neboť se na vzniknuvší situaci podílel svoji nečinností dlouhodobě stát, který tak umožňoval převody těchto pozemků, nicméně toto hledisko nepovažoval odvolací soud při rozhodování za určující a prioritní. I přes hledisko zachování důvěry žalobkyně v akty veřejné moci, odvolací soud nemohl pominout také princip přiměřenosti, tedy vyhodnocení toho, zda by se v daném případě rozhodnutí spočívající v odnětí vlastnického práva žalované nejevilo jako nepřiměřené za situace, kdy žalobkyně pozemek fakticky nechtěla, nestála o něj a kupovala ho jen jako „přívažek“ k rekreačnímu objektu. Protože žádný záměr s pozemkem od počátku neměla, neužívala ho a ani žádné kroky k jeho užívání dříve neučinila, pak jí nyní prezentované záměry o užívání (jako zahrádka) vzhledem k tomu, že pozemek slouží jako parkovací plocha, přístup k nemovitosti a tvoří s objektem bydlení nepochybně funkční celek, nejsou reálné. Oproti tomu stát svůj sledovaný záměr s pozemkem od počátku realizoval a realizuje prostřednictvím uzavřené hospodářské smlouvy z roku 1978, tedy prostřednictvím třetího subjektu (OSBD Beroun), který pozemek jako vlastník budovy na něm se nacházející využívá ve prospěch vlastníků či nájemců bytových jednotek v domě čp. XY. Proto ač je zde na jedné straně zájem na zachování právní jistoty vlastnictví žalobkyně, tak zde existují vedle toho takové další silné soudem prvního stupně nehodnocené okolnosti svědčící naopak ve prospěch zachování vlastnictví žalované. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že individuálnost tohoto případu, kterou soud prvního stupně nevzal v úvahu, umožňuje přijmout závěr, že řešení kolize obou základních práv stojících proti sobě ve prospěch žalobkyně, by zde nebylo ze shora uvedených důvodů v souladu s ideou spravedlnosti. Proto lze žalobkyni v tomto konkrétním případě odepřít právo na ochranu jejího domnělého vlastnického práva a naopak tyto další okolnosti svědčí pro zachování vlastnického práva státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při rozhodování o nabytí nemovité věci od nevlastníka. Předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelka vymezuje s tím, že odvolací soud se při posuzování otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, „které bez stanovení jakýchkoliv dalších podmínek přijalo výše uvedený právní závěr o nabytí vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry v zápis ve veřejném seznamu. Žádné další podmínky uvedené stanovisko (správně rozsudek) velkého senátu nestanovilo, nebylo nutné žádných dalších aktivních kroků ze strany nabyvatele vlastnického práva, jak v odůvodnění rozsudku požaduje po žalobkyni odvolací soud a tyto požadavky odůvodňuje tzv. ‚individuálními okolnostmi případu.´“
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že využil zkresleně argumentace z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12. Ústavní soud totiž v posledně označeném nálezu jasně deklaroval, že pro nabytí od nevlastníka postačuje dobrá víra takového dobrověrného nabyvatele, což následně převzal Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí.
V návaznosti na to pak dovolatelka uplatňuje další předpoklad přípustnosti dovolání, a to, že odvolací soud posuzoval hmotněprávní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o otázku, „zda s ohledem na závěry v judikatuře Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR v případě kolize dvou vlastnických práv má na posouzení situace této kolize vliv ta skutečnost, že jeden z domnělých vlastníků svá vlastnická práva dlouhodobě nebránil, nezajistil si ve svůj prospěch příslušný zápis ve veřejné evidenci práv k nemovitým věcem (případně tuto evidenci vedl nedůsledně) a naopak druhého domnělého vlastníka v jeho domnění o jeho vlastnickém právu opakovaně utvrzoval.“
V další části svého dovolání pak dovolatelka poukazuje na skutkovou stránku věci a zdůrazňuje, že i kdyby „připustila aplikaci principu proporcionality v uvedené věci, ve smyslu rozsudku a odvolacím soudem uvedených nálezů Ústavního soudu ČR, i tyto okolnosti hovoří ve prospěch žalobkyně, tedy uvedený princip byl odvolacím soudem nesprávně aplikován.“ V tomto směru dovolatelka dále argumentuje ve prospěch právního závěru, že je vlastnicí předmětných pozemků. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně namítla, že dovolání žalobkyně podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř. nesplňuje a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně - jak bude dále rozvedeno - není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V posuzované věci odvolací soud rozhodoval o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům při existující (katastrální) duplicitě (zápisů) vlastnického práva k tomuto nemovitému majetku.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu lze dohledat na http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí; není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato - vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který - v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu popsaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování z výše zreferované relevantní judikatury vycházel a právní závěry z ní vyplývající pak ve skutkových poměrech této věci seznatelným způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku, tedy zcela jasně a zřetelně vyložil, na základě jaké úvahy, s ohledem na limity pro něj plynoucí především z nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných pozemků není dovolatelka, nýbrž žalovaná. Ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2532/17 ničeho nemění na nezbytnosti posuzování vyložených limitů při rozhodování ve sporu o nabytí vlastnictví od nevlastníka.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace se žalobkyni přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Dovolací soud připomíná, že v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodoval, nijak revidovat, takže pokud žalobkyně v dovolání předkládá svou skutkovou verzi případu, na jejímž podkladě dospívá k právnímu závěru, jímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, je nasnadě, že na podkladě této dovolací argumentace přípustnost jejího dovolání v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu §237 o. s. ř. založena být nemohla. Přitom hodnotící úvahy, které nakonec vyústily ve skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, nejsou nelogické, excesivní, nesrozumitelné či neurčité, ale zohledňují posouzení všech právně relevantních okolností daného případu, a to zcela v intencích (především) judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu