ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1305.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1305/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců, a) Ing. J. P., a b) J. P., obou zastoupených JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému J. F. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. září 2015, č. j. 69 Co 193/2014-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. září 2015, č. j. 69 Co 193/2014-125, jakož i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále již „odvolací soud“) byl k odvolání žalovaného změněn výrokem I. rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, ve výroku I. o věci samé tak, že se určuje, že spoluvlastnický podíl jedné poloviny pozemku p. č. st. 436/2, jehož součástí je na tomto pozemku stojící budova – rodinný dům, spoluvlastnický podíl jedné poloviny pozemku p. č. 436/3 a pozemek p. č. 2536, vše v k. ú. H., obec H., část obce H. I-M. (dále již „předmětné nemovitosti“), jsou součástí společného jmění manželů žalobkyně a) a žalobkyně b). Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud tak rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, s tím (ve stručnosti shrnuto), že odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku nereagoval na zásadně významnou odvolací námitku žalovaného, že předmětná smlouva o půjčce „byla uzavřena v režimu občanského zákoníku mezi právnickou osobou věřitelem a fyzickými osobami jako dlužníky, a proto se nejedná o spotřebitelskou smlouvu.“
V novém rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalobci jako právními předchůdci žalovaného a jako dlužníky společnosti VLAMA Trading s. r. o. jako věřitele (dále již „smluvní strany“) byla dne 17. října 2005 uzavřena smlouva o půjčce, na základě které tato společnost půjčila žalobcům částku ve výši 1.350.000,- Kč. Smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005 pak byla pohledávka této společnosti zajištěna předmětnými nemovitostmi žalobců, ohledně kterých se domáhají, aby soud určil, že jsou v jejich vlastnictví. Následně byla mezi smluvními stranami uzavřena dohoda ze dne 1. dubna 2007, ve které konstatovaly shodné skutečnosti jako ve shora uvedených smlouvách a dále se dohodly na trvalém převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na společnost VLAMA Trading s. r. o. V této dohodě si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku s tím, že případné spory z této dohody i z uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva budou řešeny v rozhodčím řízení podle zásad spravedlnosti, písemnou formou, jedním rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem. Rozhodčím nálezem Mgr. Marcela Labounka ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. R 2011/12/05, který nabyl právní moci dne 22. prosince 2011, bylo ve věci žalobkyně společnosti VLAMA Trading s. r. o. proti žalovaným manželům P. (žalobcům v projednávané věci) určeno, že společnost VLAMA Trading s. r. o. je podílovým spoluvlastníkem ½ předmětných nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 13. února 2013 převedla společnost VLAMA Trading s. r. o. svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 předmětných nemovitostí žalovanému za kupní cenu ve výši 1.500.000,- Kč. Vklad vlastnického práva byl zapsán do katastru nemovitostí ke dni 5. března 2013 s právními účinky vkladu ke dni 21. února 2013.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se v případě shora uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005 (dále již „smlouva o zajišťovacím převodu“) jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník v rozhodném znění (dále již „obč. zák.“), podle kterého je společnost VLAMA Trading s. r. o. třeba považovat za dodavatele. Sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, když nezaručovala rovnováhu stran v rozhodčím řízení ve vztahu spotřebitel – dodavatel. Mimo absence možnosti přezkoumání nálezu jinými rozhodci především umožňovala rozhodovat podle zásad spravedlnosti, čímž zbavuje spotřebitele hmotně právní ochrany a naplňuje znaky nepřiměřených podmínek podle ustanovení §56 odst. 1 a 3 obč. zák. Neplatnost sjednané rozhodčí doložky znamená nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Neplatné ujednání o propadné zástavě ve smlouvě o zajišťovacím převodu způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Za této situace odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 13. února 2013 o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí uzavřená mezi společností VLAMA Trading s. r.o. a žalovaným je rovněž absolutně neplatná pro nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., neboť byla uzavřena s nevlastníkem (společností VLAMA Trading s. r. o.).
Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou žalovaného (vznesenou již před soudem prvního stupně), že nabyl předmětné nemovitostí v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí a dospěl k závěru, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k nemovitostem ani na základě dobré víry. Argumentace odvolacího soudu je uvedena níže v souvislosti s dovolací právní otázkou ad 6).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále již „dovolatel“) dovolání. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil následující právní otázky:
1) zda se v daném případě jedná o spotřebitelský vztah;
2) zda je rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích absolutně neplatná pro jednoinstančnost rozhodčího řízení a ujednání, že rozhodce bude rozhodovat podle zásad spravedlnosti;
3) zda je soud oprávněn posuzovat spor o zrušení rozhodčího nálezu, pokud předmětem rozhodčího řízení byl výrok o určení vlastnického práva;
4) zda je v daném případě soud vázán pravomocným rozhodčím nálezem;
5) zda neměla být smlouva o zajišťovacím převodu práva posuzována společně se shora uvedenou dohodou ze dne 1. dubna 2007, která je svou povahou dohodou o způsobu splnění peněžitého závazku jinak než zaplacením peněz, a
6) zda byl v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí při nabytí předmětných nemovitostí.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. K otázce dobré víry dovolatele při nabytí předmětných nemovitostí uvedli, že žalovaný v kupní smlouvě s MUDr. P. (vlastník druhé id. ½ nemovitostí) ze dne 13. 11. 2012 uvedl v čl. IV. odst. 3 této smlouvy, „že je mu dobře znám stav nemovitostí a okolností jejich užívání třetími osobami, když sám byl jednatelem a společníkem druhého spoluvlastníka (VLAMA Trading s.r.o.).“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedených právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
K dovolací otázce č. 1
„Zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z půjčky sice podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání poskytování půjček, a, byť sporadicky, avšak ve více případech, půjčku poskytl a zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud podnikatel mající zapsaný předmět podnikání zastavárenská činnost uzavřel s nepodnikatelem smlouvu o zajišťovacím převodu a následnou smlouvu o úhradě dluhu (zde dohodu ze dne 1. 4. 2007).“ Tato otázka podle dovolatele doposud nebyla dovolacím soudem řešena, v čemž spatřuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel namítá, že „odvolací soud dospěl k závěru, že jde o spotřebitelský vztah s argumentací uvedenou shora, kterou považuji za nesprávnou. Zastavárenskou činností je dle nařízení vlády č. 140/2000 Sb. bod 90 poskytování úvěrů oproti zástavě movitých nebo nemovitých věcí. O zastavárenskou činnost jde tudíž tehdy, je-li sjednána smlouva o úvěru a k jeho zajištění zástavní smlouva, jejímž předmětem je zástava movité nebo nemovité věci. V posuzovaném případě žádná z uvedených smluv uzavřena nebyla. V daném případě byla sjednána smlouva o půjčce dle §657 o. z. a nikoliv o úvěru dle §497 ObchZ, a dále byla sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva dle §553 o.z. a nikoliv zástavní smlouva dle §552 o. z. Z tohoto pohledu je zcela lhostejno, že smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahovala ujednání mající charakter tzv. propadné zástavy. Podstatné je, že nešlo o zástavní smlouvu a nešlo tedy o smlouvu uzavřenou v rámci předmětu podnikání společnosti VLAMA Trading s.r.o. zapsaného v obchodním rejstříku.“
Dovolání dovolatele je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro první právní otázku, zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z půjčky sice podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání poskytování půjček a pokud podnikatel, mající zapsaný předmět podnikání zastavárenská činnost, uzavřel s nepodnikatelem smlouvu o zajišťovacím převodu práva, když uplatněná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech dosud nebyla vyřešena.
Podle §52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2).
Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (jednání charakterizované sloganem „přijmi nebo nech být“) , nerovnoměrnosti znalostí u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, (doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel), jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále již „R 12/2013“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Jak vyplývá z ustanovení §51a obč. zák., při výkladu občanskoprávní úpravy je nezbytné respektovat skutečnost, že tato úprava má být ve většině případů provedením směrnic v právu Evropských společenství. Žádný z citovaných komunitárních předpisů Evropských společenství v komentáři k ustanovení §52 obč. zák. (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 461, dále též “citované dílo”) nepočítá s tím, že by ochrana spotřebitele v rámci smluvního vztahu měla být omezena pouze na určité smluvní typy.
Úprava spotřebitelských smluv je použitelná vždy, jestliže občanský zákoník je použitelný alespoň subsidiárně, ledaže z občanského zákoníku či zvláštního zákona vyplývá něco jiného [ §54 písm. g) obč. zák.]. Není podstatné označení smlouvy, např. smlouvy o dodávce energií podle zákona č. 358/2000 Sb. Spotřebitelskou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.). Úprava spotřebitelských smluv dopadá i na smluvní typy upravené ve zvláštních předpisech, např. v zákoně o pojistné smlouvě. Prostřednictvím §262 odst. 4 obch. zák. je úprava spotřebitelských smluv použitelná i na vztahy obchodněprávní. Ve vztazích podle §261 a podle §262 odst. 1 obch. zák. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení části třetí obchodního zákoníku na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Navíc smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku . Její odpovědnost za škodu, za prodlení či za vady vychází tedy z obecné úpravy v občanském zákoníku . I ve vztazích, které se řídí obchodním zákoníkem, musí být použita ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, jestliže je to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem ( §262 odst. 4 obch. zák.) [viz citované dílo, str. 463, 465].
Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle §56 odst. 1 obč. zák. („R 12/2013“)
Zákon považuje za dodavatele osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podnikání vymezuje ustanovení §2 odst. 1 obch. zák. jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Lze souhlasit s odvolacím soudem, který dovodil, že rozhodující je materiální, nikoliv formální hledisko. I neoprávněný podnikatel má v rámci úpravy spotřebitelských smluv postavení dodavatele (srov. §3a obch. zák. ). Jestliže někdo jako podnikatel vystupuje, nemůže se dovolávat skutečnosti, že jím není. Jestliže proto subjekt bude jednat jako podnikatel, naplnění materiálního hlediska již není nutné zkoumat (viz citované dílo str. 466). O dodavatele nepůjde, jestliže zde zjevně jakákoliv souvislost s jeho podnikáním, ať už formálním či materiálním, chybí (viz citované dílo str. 467).
České právo stejně jako komunitární nerozlišuje, zda se jednání týká přímo podnikatelské činnosti či pouze nepřímo, zda jde o obvyklou činnost podnikatele či neobvyklou (ESD, C-361/89, ve věci P. di Pinto, odst. 15 – šlo o podání inzerátu s nabídkou prodeje podniku). Například v souvislosti s výkladem ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. posoudil Nejvyšší soud jako záležitost související s podnikatelskou činností i odvod srážkové vody z pozemků užívaných k uskladnění dřeva při truhlářské výrobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3442/2008 ), zajištění rekreace pro zaměstnance (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005 ). V Itálii například odběr plynu provozovatelem restaurace (Corte Suprema di Cassazione, 10. července 2008, 18863/2007).
Uvedené závěry odborné literatury a judikatury dovolacího soudu se uplatní i v této věci.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobci jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel spolu dne 17. října 2005 uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, kde bylo konstatováno, že dlužníci a věřitel spolu téhož dne uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě které věřitel půjčil žalobci částku 1.350.000,- Kč, kterou dlužníci od věřitele převzali a zavázali se ji zaplatit ve lhůtě do 17. března 2006. Účastníci se dále dohodli, že k zajištění této pohledávky dlužníci jako převodci převádí vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ½ k předmětným nemovitostem se všemi právy a povinnostmi, se všemi součástmi a příslušenstvím na věřitele jako nabyvatele, který vlastnické právo přijímá. V článku IV. si strany sjednaly, že pokud dlužníci řádně a včas uhradí půjčku uvedenou v článku I. této smlouvy, pak již nastalé právní účinky podle této smlouvy pominou a vlastnické právo přejde zpět na dlužníky. Dále si strany sjednaly, že pokud dlužník řádně a včas neuhradí půjčku s příslušenstvím uvedenou v článku I. této smlouvy, tak k přechodu vlastnického práva z věřitele na dlužníky nedojde a ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý, zanikne rovněž povinnost dlužníků vrátit nabyvateli půjčenou částku. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost VLAMA Trading s. r. o. měla v období od 16. března 2005 do 16. dubna 2009 zapsán jako předmět podnikání zastavárenskou činnost.
Z uvedených zjištění nelze dovodit, že v daném případě neexistovala zjevně jakákoliv souvislost podnikáním společnosti VLAMA Trading s. r. o. jako dodavatele ve vztahu k žalobci jako spotřebiteli, ať už ve formálním či materiálním smyslu.
Lze tedy uzavřít, že pokud je věřitelem z půjčky podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání poskytování půjček, a pokud podnikatel, mající zapsaný předmět podnikání zastavárenskou činnost, uzavřel k zajištění půjčky s nepodnikatelem smlouvu o zajišťovacím převodu práva, jedná se o spotřebitelský vztah.
K dovolací otázce č. 2
„ Zda je rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích absolutně neplatná, pokud neobsahuje možnost přezkoumání nálezu jiným rozhodcem, a pokud umožňuje rozhodci rozhodovat na základě principu spravedlnosti. První část právní otázky byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 ze dne 24. 09. 2014 a druhá část doposud dovolacím soudem řešena nebyla, v čemž spatřuji důvod přípustnosti dovolání.“
Dovolatel zejména namítá, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/20014, jednoznačně konstatoval, že „české právo vyloučení odvolání v rozhodčím řízení ve spotřebitelských vztazích umožňuje. Pokud se smluvní strany dobrovolně vzdaly víceinstančnosti rozhodčího řízení, není to v ani s vnitrostátním právem ani s právem unijním.“
Z hlediska skutkového soudy obou stupňů zjistily, že mezi žalobci byla jako dlužníky a společností VLAMA Trading s. r. o. jako věřitelem, oběma jako právními předchůdci žalovaného (smluvní strany), uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005. Následně byla mezi smluvními stranami uzavřena dohoda ze dne 1. dubna 2007, ve které konstatovaly shodné skutečnosti jako ve shora uvedených smlouvách, a dále se dohodly na trvalém převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na společnost VLAMA Trading s. r. o. V této dohodě si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku, podle které případné spory z uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva budou řešeny v rozhodčím řízení podle zásad spravedlnosti, písemnou formou a jedním rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem.
Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve svých nálezech ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že procesní nerovnováha ve spotřebitelských smlouvách může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. Tomu, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, nemůže být splněno za situace, je-li v rozhodčí doložce stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem, strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity). Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).
Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1354/2014 nemůže být v rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu, neboť v něm Nejvyšší soud výslovně konstatoval závěr, že rozhodnutí se nevztahuje na situaci, podle níž měl rozhodce rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti. Tudíž na projednávanou věc nedopadá.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, když nezaručovala rovnováhu stran v rozhodčím řízení ve vztahu spotřebitel – podnikatel s tím, že mimo absence možnosti přezkoumání jinými rozhodci především umožňuje rozhodovat podle zásad spravedlnosti, čímž zbavuje spotřebitele hmotněprávní ochrany a naplňuje znaky nepřiměřených podmínek podle ustanovení §56 odst. 1 a 3 obč. zák.
Dovolací soud tedy uzavírá, že z hlediska první i druhé části uplatněné právní otázky nemůže být založena přípustnost dovolání, neboť jak vyplývá ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na ustálené judikatuře Ústavního soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „procesní nerovnováha ve spotřebitelských smlouvách může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti“ , dovolání v této části nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K dovolací otázce č. 3 :
„Zda je soud oprávněn posuzovat platnost rozhodčí doložky mimo spor o zrušení rozhodčího nálezu, pokud předmětem rozhodčího řízení byl určovací výrok o určení vlastnického práv, a zda se ve spotřebitelských vztazích uplatní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014.“ Podle dovolatele jde o právní otázku vyřešenou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popřípadě o právní otázku doposud neřešenou, v čemž spatřuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel namítá, že: „V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014 Nejvyšší soud ČR jednoznačně judikuje, že mimo spor o zrušení rozhodčího nálezu může soud přezkoumávat platnost rozhodčí doložky jen ve dvou případech, a to za prvé, je-li namítáno, že rozhodčí doložka je neplatná pro netransparentní určení osoby rozhodce a za druhé, pokud se rozhodce přímo podílel na sjednání rozhodčí doložky s úmyslem rozhodnout v rozhodčím řízení spor v rozporu s hmotným právem. Závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zde zcela jednoznačné a je opět tristní, že je odvolací soud zcela vědomě nerespektoval. Je potřeba zdůraznit, že takto Nejvyšší soud ČR judikoval poté, co se jeho rozhodovací praxe stran této problematiky velmi dynamicky rozvíjela, a to i při korekturách ze strany Ústavního soudu ČR ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám. Nejvyšší soud ČR nepochybně bedlivě zvažuje každý posud (správně posun) judikatury u rozhodčích řízení a přísně si hlídá soulad s judikaturou Ústavního soudu ČR. Pokud by dovolací soud právní závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014 nemínil vztáhnout na spotřebitelské smlouvy, nepochybně by tuto skutečnost ve svých nosných důvodech výslovně uvedl. Nic takového ovšem dovolací soud neuvádí a žádnou výjimku z publikované právní věty nezmiňuje. Dle mého přesvědčení není žádný důvod pro to, aby se vyslovené závěry neměly vztahovat na spor plynoucí ze spotřebitelských smluv, jak se to snaží bez bližší argumentace dovodit odvolací soud. Není taky žádný důvod, proč by z uvedeného principy (správně z uvedených principů) měly být vyloučeny určovací spory. Odvolací soud se mýlí, pokud uvádí, že ve sporech o plnění může rozhodčí doložku přezkoumávat exekuční soud, kdežto u sporu na určení to je pojmově vyloučeno. Ani u exekučních věcí již ve světle nosných důvodů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2860/2012 ze dne 31. 10. 2014 nemůže soud platnost rozhodčí doložky přezkoumávat mimo případy, kdy jde o posouzení transparentnosti určení osoby rozhodce nebo o situaci, kdy se rozhodce přímo podílel na sjednání rozhodčí doložky s úmyslem věc v rozhodčím řízení rozhodnout v rozporu s hmotným právem. Správně tedy měl odvolací soud dospět k závěru, že není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodčí doložky, protože nejde ani o případ, kdy by určení osoby rozhodce bylo netransparentní ani o případ, kdy by se na sjednání rozhodčí doložky podílel sám rozhodce s úmyslem rozhodčí spor rozhodnout v rozporu s hmotným právem.“
Uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s ř.).
Z obsahového hlediska je zřejmé, že dovolatelem uplatněná dovolací otázka – posuzována, jak shora uvedeno (citováno), v kontextu s jejím konkrétním popisem, jíž se týká, a výkladem, v čem dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu při jejím řešení – nelze chápat jinak, než že ji dovolatel vymezil tak, že jde o právní otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012.
Dovolatelem namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/201, byl publikován s touto právní větou: „Smlouva o rozhodci není neplatná podle §39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný.“ Předně je třeba konstatovat, že v dovolatelem namítaném rozsudku Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že „v dané věci zjevně nešlo o problematiku tzv. ‚spotřebitelského rozhodčího řízení´, jež by vyvolala potřebu zabývat se úpravou, jejímž prostřednictvím byla do českého právního řádu transponována Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.“ Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro dovolací řízení v rozhodném znění do 31. prosince 2012 shledal dovolání přípustným pro řešení otázky účinků pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu na řízení o vylučovací žalobě v insolvenčním řízení.
Z uvedeného je zřejmé že namítané rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá, neboť ta se vztahuje výlučně na spotřebitelský vztah. Dovolateli se tedy nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že citovaný judikát, nelze bez dalšího v projednávané věci aplikovat, neboť v něm nešlo o problematiku spotřebitelských smluv.
K dovolací otázce č. 4
„Zda je v daném případě soud vázán pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Marcela Labounka sp. zn. R 2011/12/05 ze dne 20. 12. 2011. Tuto právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (konkrétně v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17.02. 2011 ,“ v čemž dovolatel spatřuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel namítá, že „odvolací soud dospěl k chybnému právnímu závěru, že označeným rozhodčím nálezem není vázán, protože je rozhodčí doložka neplatná. Tento závěr je v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. ČR 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 02. 2011, v němž dovolací soudu judikoval, že soud je jako každý jiný státní orgán ve smyslu ustanovení §159a odst. 1, 4, o. s. ř. (nyní 159a odst. 1,3) vázán pravomocným rozhodčím nálezem ve stejném rozsahu jako pravomocným rozhodnutím.“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 (dále též „R 108/2011].
Rozhodnutí R 108/2011 bylo uveřejněno s těmito právními větami: „I. Účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny. II. Pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze označit za spornou (za nedoloženou v intencích §105 insolvenčního zákona) jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud nikterak nedovodil, že dotčeným rozhodčím nálezem není vázán, jak nesprávně uvádí dovolatel. Již z tohoto důvodu nelze dovodit oprávněnost dovolatelovy námitky, že údajný závěr odvolacího soudu o tom, že předmětným rozhodčím nálezem není vázán, by měl být v rozporu s R 108/2011. To nelze dovodit ani z uvedené právní věty R 108/2011, ani z jeho odůvodnění. Ze závěrů R 108/2011 je zřejmé, že byly dovozeny výhradně v rámci insolvenčního řízení.
V projednávané věci je řešena jako předběžná otázka týkající se nedostatku pravomoci rozhodce z hlediska spotřebitelské smlouvy, když problematika rozhodčích doložek je nahlížena primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Jde o natolik specifickou oblast práva, že je vyloučené, aby se na danou věc mohla jakkoli aplikovat právní úprava insolvenčního řízení. Lze tedy uzavřít, že namítané rozhodnutí R 108/2011 na projednávanou věc nedopadá a dovolateli se proto nepodařilo zpochybnit z hlediska uvedeného uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
K dovolací otázce č. 5:
„Zda lze platně sjednat způsob vypořádání majetku, jenž byl v rámci zajišťovacího převodu práva převeden na věřitele, až v následné dohodě poté, co již dlužník svůj obligační závazek řádně a včas nesplnil (a je tudíž výše jeho dluhu jednoznačně dána) a zda taková následná dohoda o způsobu vypořádání konvaliduje neplatnost prvotní smlouvy o zajišťovacím převodu práva obsahující obdobu propadné zástavy.“ Dovolatel spatřuje důvod přípustnosti dovolání v tom, že tato právní otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolatel zejména namítá, že samotná smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005 by skutečně byla neplatná, jak dovozuje odvolací soud z důvodů uvedených v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006, pokud by zde ovšem nebylo dohody ze dne 1. dubna 2007. Podle dovolatele je nutné z nosných důvodů citovaného rozhodnutí si připomenout zejména ten, že ujednání o následcích neplnění povinnosti dlužníka musí vyjadřovat, do jaké míry či v jaké protihodnotě zajišťovaného majetku bude uspokojena pohledávky věřitele. Pokud si bez dalšího strany sjednají, že se při prodlení dlužníka stává zajišťovací převod trvalým, aniž by byl brán v potaz poměr majetku zajištění a výše neuspokojené pohledávky, pak logicky takové ujednání znevýhodňuje dlužníka, protože pro něj nastávají fatální následky v majetkové sféře, byť nesplnil svůj závazek i jen v nepatrné výši. Tuto úvahu dovolatel považuje za nosnou myšlenku citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zcela jiná situace však nastává, pokud strany následně, tedy poté, co se již dlužník dostal do prodlení a kdy je jednoznačně známa výše jeho nesplaceného závazku, dohodne s věřitelem, že mu dluh, o jehož výši mezi stranami není a nemůže být pochyb, uhradí tím, že věřiteli vlastnické právo původně převedené jen na základě zajišťovacího převodu práva zůstane jako trvalé. V takovém případě nelze hovořit o jakékoli nejistotě dlužníka ve vztahu k poměru převáděného majetku a aktuální výše jeho závazku. Jedná se v podstatě o dohodu o způsobu splnění závazku, kterou obě smluvní strany na základě své svobodné vůle vyjadřují, jak dlužník svůj dluh splní jiným způsobem než plněním v penězích. „Pokud si v daném případě žalobci jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel v době, kdy již byla přesně známa výše dluhu žalobců, dohodli, že si věřitel nemovitosti, u nichž ( správně u níž ) je v katastru nemovitostí již jako vlastník zapsán na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ponechá na úhradu jejich dluhu a tím jejich dluh, jehož výše je jednoznačně dána a stranám jasná, v celém rozsahu zanikne, jedná se platné ujednání ( správně o platné ujednání ), jež je výsledkem svobodného konsenzu stran a spravedlivě řešícím neschopnost dlužníka splnit svůj peněžitý závazek zaplacením peněz.“
Dovolatel uzavírá, že správně tedy měla být smlouva o zajišťovacím převodu práva posuzována společně s dohodou ze dne 1. dubna 2007, která je svou povahou dohodou o způsobu splnění peněžitého závazku jinak než zaplacením peněz a měla být vyhodnocena jako platná.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. (dále též „R 45/2009“), na jehož údajných závěrech dovolatel buduje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu svoji obranu, byl publikován mimo jiné s těmito právními větami:
„Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal).
Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva.
Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.
Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny.
Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.“
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po právní stránce zásadní význam přitom přisuzuje zkoumání předpokladů, za nichž lze platně sjednat zajišťovací převod vlastnického práva.
Dovolatel své závěry uvedené shora považuje za nosné důvody v R 45/2009, na kterých buduje svoji obranu. Je zřejmé - jak vyplývá z citovaných právních vět, z vymezení přípustnosti dovolání, jakož i z jeho odůvodnění - že dovolatelovy závěry se z rozhodnutí R 45/2009 nepodávají, naopak jsou s nimi v rozporu.
Právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení v dovolání nemůže založit přípustnost dovolání, pokud právní otázka řešená v rozsudku odvolacího soudu neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, tj. šlo o právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen (§237 a §241a o. s. ř.; srov. např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 735).
Na základě obsahového výkladu (§41 odst. 2) je dovolání z hlediska uplatněné právní otázky založeno na dovolatelově interpretaci údajných nosných důvodů citovaného rozhodnutí R 45/2009, za které dovolatel považuje zejména ten, že „ujednání o následcích neplnění povinnosti obligačního dlužníka musí vyjadřovat do jaké míry či v jaké protihodnotě zajišťovaného majetku bude uspokojena pohledávka věřitele.“ Z uvedeného dovolatel dále dovozuje, že: „ Pokud si v daném případě žalobci jako dlužníci a společnost VLAMA Trading s. r. o. jako věřitel v době, kdy již byla přesně známa výše dluhu žalobců, dohodli, že si věřitel nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí již jako vlastník zapsán na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ponechá na úhradu jejich dluhu a tím jejich dluh, jehož výše je jednoznačně dána a stranám jasná, v celém rozsahu zanikne, jedná se platné ujednání (správně o platné ujednání) , jež je výsledkem svobodného konsenzu stran a spravedlivě řešícím neschopnost dlužníka splnit svůj peněžitý závazek zaplacením peněz.“
Jak vyplývá z dovolání, napadené rozhodnutí se zakládá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zejména na tomto závěru: „ S žalovaným nelze souhlasit ani v tom, pokud za potvrzení vlastnictví VLAMA Trading s. r. o. považuje Dohodu ze dne 1. 4. 2007. Ta je pouze deklarací na základně neplatné smlouvy ze dne 17. 10. 2005 a deklaruje stav, který neodpovídá skutečnosti. Nelze ji považovat ani za dohodu o narovnání, neboť nevymezuje okruh sporných vztahů a nevyplývá z ní, že by se účastníci narovnávali. Nesplňuje tak náležitosti dohody o narovnání dle §585 obč. zák. Nelze ji považovat ani za dohodu o převodu majetku na úhradu dluhu, to z jejího obsahu nevyplývá, neboť k převodu, jak uvedeno v této smlouvě, mělo dojít již na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu, jakožto úkonu absolutně neplatného, ze kterého práva a povinnosti účastníků nevznikly, tudíž nelze úkon absolutně neplatný následně konvalidovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce uplatnil právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Dovolací soud přitom shledal, že rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (R 45/2009). Shora uvedená právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení v dovolání proto nemůže založit přípustnost dovolání.
K dovolací otázce č. 6
„Zda vylučuje dobrou víru nabyvatele pouhá existence nálezu Ústavního soudu ČR (či jiného judikátu), který nepředstavuje obecně známou a ustálenou rozhodovací praxi, a zda vylučuje dobrou víru nabyvatele samotný fakt, že v minulosti, nikoliv v době uzavřené předmětné smlouvy, byl jednatelem převodce a jeho manželka v době uzavřené smlouvy byla společníkem převodce.“ Podle dovolatele se jedná o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou, v čemž spatřuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel dále namítá nesprávné právní posouzení otázky jeho dobré víry v zápis do katastru nemovitostí při nabytí předmětných nemovitostí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohlo dojít k převodu vlastnického žalobců práva předmětných na společnost VLAMA Trading s. r. o. již na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 17. října 2005, která obsahuje neplatné ujednání o propadné zástavě a způsobuje tak absolutní neplatnost této smlouvy podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Za této situace odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 13. února 2013 o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí uzavřená mezi společností VLAMA Trading s. r. o. a žalovaným je rovněž absolutně neplatná pro nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. , neboť byla uzavřena s nevlastníkem (společností VLAMA Trading s. r. o.). Podle odvolacího soudu se tak žalovaný nemohl úspěšně dovolávat nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí ani na základě tvrzení dobré víry. Dovolateli se nepodařilo tento závěr odvolacího soudu zpochybnit.
Dovolatel uplatnil nesprávné právní posouzení otázky nabytí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, když podle něho uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Předně je třeba poznamenat, že k právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, se naposledy vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, oba soudy ze shora uvedených závěrů ustálené judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“ nevycházely. Je tedy nezbytné, aby na základě Ústavním soudem vymezené skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka byla v dalším řízení tato otázka posouzena, a to i s přihlédnutím k okolnostem, na které odvolací soud poukazuje v posledním odstavci na str. 9 odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 zrušil, aniž by se již pro předčasnost zabýval ostatními dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně postupem podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučí účastníky, aby svá tvrzení ohledně rozhodných skutečností doplnili ve smyslu shora uvedených závěrů judikatury a dovolacího soudu a aby účastníci navrhli důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, a poučí je o následcích nesplnění této výzvy.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu