ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.135.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 135/2019-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po Z. H. , zemřelém dne 28. ledna 2012, posledně bytem XY, za účasti 1) D. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka č. 136, 2) Z. H. , narozeného XY, bytem XY, 3) J. H. , narozeného XY, bytem XY, a 4) K. K. , narozené XY, bytem XY všech zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 15 D 56/2012, o dovolání D. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2018, č. j. 7 Co 854/2018-791, takto:
Dovolání D. H. se zamítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Z. H., zemřelém dne 28.1.2012 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 9.2.2012, č.j. 15 D 56/2012-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Lenka Lojdová, notářka v Písku (§38 o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2013).
Okresní soud v Písku usnesením ze dne 28.3.2018, č.j. 15 D 56/2012-750, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel se svou manželkou D. H. ve společném jmění manželů, částkou 6,273.559,40 Kč; stanovil, jaký konkrétní majetek ze zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky patří do výlučného vlastnictví D. H. (včetně „spoluvlastnického podílu ideální jedné poloviny nemovitostí, kterými jsou pozemek, parcela číslo st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, dům číslo popisné XY v XY, stojící na pozemku, parcela st. XY, včetně všech dalších součástí a příslušenství této nemovitosti, v katastrálním území XY, obec XY, v ceně obvyklé: 2 200 000 Kč“), a uložil D. H. „vyplatit z titulu náhradové pohledávky dědicům zůstavitele částku 936 779,70 Kč“; dále určil, jaký konkrétní majetek patří do dědictví po zůstaviteli („spoluvlastnický podíl ideální jedné poloviny nemovitostí, kterými jsou pozemek, parcela číslo st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, dům číslo popisné XY v XY, stojící na pozemku, parcela st. XY včetně všech dalších součástí a příslušenství této nemovitosti, v katastrálním území XY, obec XY, v ceně obvyklé: 2 200 000 Kč“, a „náhradová pohledávka dědiců za D. H. z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů ve výši 936 779,70 Kč“). Soud prvního stupně vypořádal majetek patřící do společného jmění manželů s tím, že „zůstavitel o majetku patřícím do společného jmění manželů pořídil listinou a v závěti ze dne 27.6.1994 výslovně uvedl: …po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podíl jedné ideální poloviny domu číslo XY v XY a týž díl stavební parcely odkazuji svému synovi Z. H.…ostatní movitý majetek, který vlastním nebo ke dni úmrtí vlastnit budu, odkazuji své manželce D. H.…“, a že „k dohodě účastníků o možném vypořádání zaniklého společného jmění nedošlo“. K tomu dále uvedl, že „podle závěti, kterou účastníci nezpochybnili, platí, že veškerý majetek, vyjma nemovitostí, dědí manželka zůstavitele“, že „bylo úmyslem zůstavitele, aby vlastnictví tohoto majetku nabyla manželka“, že „manželka zůstavitele pak opakovaně projevila ochotu vyplatit dědice i z tohoto majetku“, že „se tedy jevila náhradová pohledávka jako nejlepší možné řešení“, že „u nemovitého majetku opět vycházel ze znění závěti zůstavitele“ a že „pořizovatel závěti si byl nepochybně vědom všech okolností a vztahů ve své rodině“. Zdůraznil, že „si je vědom převažujícího názoru nezakládat podílové spoluvlastnictví tam, kde by opakovaně mohlo docházet ke sporům“, avšak že „zde jde o vypořádání podílového spoluvlastnictví v řízení o dědictví, kde zůstavitel pořídil závěť i s návrhem, jak má soud majetek vypořádat“, a že „to pokládá za okolnost umožňující vypořádat vlastnictví založením podílového spoluvlastnictví“.
K odvolání D. H. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5.9.2018, č.j. 7 Co 854/2018-791, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl , že soud prvního stupně „postupoval správně a s plným respektem k závěti zůstavitele i v případě spoluvlastnického podílu ideální jedné poloviny na parcele č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba domu č.p. XY v XY, a že „vůlí zůstavitele nepochybně bylo, aby jedna ideální polovina těchto nemovitostí v rámci vypořádání zaniklého společného jmění připadla jeho pozůstalé manželce D. H. a druhá ideální polovina připadla do dědictví a tuto zdědil závětní dědic Z. H.“. Vycházel ze závěru, že „i judikaturní praxe založení spoluvlastnictví v rámci vypořádání společného jmění manželů ve výjimečných případech připouští“ a že „o výjimečnou situaci v posuzované věci nepochybně jde, neboť dědický soud byl při rozhodování o vypořádání zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky limitován právě závětí zůstavitele“. Dovodil proto, že „nahrazení tohoto spoluvlastnického podílu finančním ekvivalentem, jak navrhuje D. H., je v rozporu se závětí zůstavitele“, že „jakkoliv vnímá velmi špatné vztahy mezi účastníky a problematičnost spoluvlastnictví pozůstalé manželky a dědiců ke sporné nemovitosti, nemůže pominout výslovnou vůli zůstavitele, aby se spoluvlastnický podíl jedné ideální poloviny nemovitostí dostal synovi Z. H.“, a že „těmto problémům mohli účastníci zabránit pouze dohodou o vypořádání zaniklého společného jmění“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala D. H. dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla ve všech souvislostech vyřešena“, a to konkrétně, „zda-li je možné v rámci usnesení vydaného podle §175l odst. 1 o.s.ř., ve znění ke dni 31.12.2013, autoritativně vypořádat smrtí zaniklé společné jmění zůstavitele a pozůstalé manželky způsobem odchylným od závěti, tj. bez dohody všech dědiců a pozůstalé manželky“. Odvolacímu soudu především vytýká, že „přikázání nemovité věci, pozemku parc. č. st. XY v k.ú. XY, jehož součástí je dům čp. XY do podílového spoluvlastnictví mezi ni a dědice, je chybným řešením, neboť její vztahy s pozůstalými dětmi jsou velmi špatné, což se prolíná celým soudním spisem, z něhož je patrno, že ji pozůstalé děti obviňují z kriminálních činů a že díky jejich nepravdivým obviněním a tvrzením se řízení neúměrně protahuje“, a že „stejně tak je toto řešení nevhodné z důvodu toho, že dům je zatížen zástavou k zajištění hypotečního úvěru, který ale splácí jen ona sama, což s ohledem na nemožnost se s pozůstalými dětmi na čemkoli dohodnout vytvoří další soudní spory ohledně bezdůvodného obohacení“. Dále namítá, že „dosavadní judikatura, týkající se právní úpravy účinné do 31.12.2013, vychází z teze, že toto vypořádání je prováděno autoritativně“, a že „ukazuje-li se to dobře možné, je třeba dát přednost řešení, které se vyhne podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem“. Je přesvědčena, že „s ohledem na výjimečné skutkové okolnosti tohoto případu, které bohužel soud prvého stupně i soud odvolací zcela pominuly, je namístě se odchýlit od vůle zůstavitele, jejíž závaznost odvolací soud sice dovodil, ale neopřel tuto úvahu ani o konkrétní ustanovení hmotného práva, ani o konkrétní judikaturu vyšších soudů“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání Z. H., J. H. a K. K. navrhují odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu „je zcela v souladu s konstantní judikaturou a autoritativní komentářovou literaturou“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu (rozhodného pro posouzení projednávané věci) zjištěno, že zůstavitel zanechal závěť ze dne 27.6.1994, sepsanou notářským zápisem, ve prospěch pozůstalého syna Z. H., kterému „ze svého majetku po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ odkázal „podíl jedné ideální poloviny domu č. XY v XY a týž díl stavební parcely“ a dále majetek (který ke dni své smrti již nevlastnil) v podobě „veškerých výnosů z kupónové knížky I. a II. vlny kuponové privatizace, stejně tak jako zůstatku běžného účtu vedeného u Komerční banky, a.s., pobočka Písek, č. účtu XY“, a pozůstalé manželky D. H., jíž odkázal „ostatní movitý majetek, který vlastní, nebo ke dni smrti vlastnit bude“. V závěti rovněž uvedl, že „má z 1. manželství syna J. H., nar. XY a dceru K. H., nar. XY“, že „těmto dětem žádný majetek neodkazuje“ a že „bere na vědomí poučení o tom, že tyto děti jsou neopomenutelnými dědici“. Všichni dědicové (po poučení) prohlásili do protokolu ze dne 10.9.2013, sepsaného soudní komisařkou JUDr. Lenkou Lojdovou, že „uznávají listinu za pravou a platnou závěť zůstavitele“. Neopomenutelní dědicové navíc dne 16.10.2014 písemně sdělili soudní komisařce, že „se nevzdávají svého zákonného podílu“.
Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, do jaké míry je soud v dědickém řízení při autoritativním vypořádání majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (ve smyslu ust. §175l odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31.12.2013) za situace, kdy se pozůstalá manželka a dědicové nedohodli o vypořádání jinak, zavázán tím, že zůstavitel (závětí) projevil vůli, jíž odkázal svůj ideální podíl na tomto majetku jednomu z dědiců (pozůstalému synovi). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání D. H. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky neshledal dovolání jako opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 28.1.2012, bylo třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 [srov. čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o.s.ř.“, jak uvedeno již výše)]. Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014), tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud (soudní komisař) rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (§175l odst. 1 věta první o.s.ř.). Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje podle §175k odst. 3 o.s.ř. (§175l odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže manželství zaniklo smrtí zůstavitele nebo jeho prohlášením za mrtvého, postupuje soud (soudní komisař) při vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela podle ustanovení §175l o.s.ř. Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění nebo, vyhradili-li manželé (buď po uzavření nebo již v době před uzavřením manželství) vznik společného jmění zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obvyklou cenu v době zániku společného jmění (tedy v době smrti zůstavitele) a provádí vypořádání tohoto majetku podle zásad uvedených v občanském zákoníku (srov. §149 odst. 2 až 4 obč. zák.) [nebo v jiných zákonech (např. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013)].
Při určení toho, co z majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění, patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi, soud (soudní komisař) vychází z ustanovení §149 odst. 2 a 3 obč. zák.
Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Při tomto určení je třeba dát přednost, ukazuje-li se to dobře možné, rozdělení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot mezi dědictví a pozůstalého manžela před přikazováním podle ideálních podílů na těchto věcech nebo jiných majetkových hodnotách. Cílem je zabránit nežádoucímu podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným sporům, které by z takového vypořádání mohly v budoucnu vzniknout.
Ustanovení §175l odst. 1 o.s.ř. (ani žádné jiné ustanovení) nestanoví oprávnění (či povinnost) soudu vypořádat (ex offo) společně s vypořádáním majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalého manžela v dědickém řízení také společné závazky zůstavitele a pozůstalého manžela (zákon nehovoří o vypořádání společného jmění, ale pouze o vypořádání majetku ve společném jmění). Pro autoritativní vypořádávání společných závazků zůstavitele a pozůstalého manžela není tedy zákonné opodstatnění. Jak bylo uvedeno výše, ustanovení §175l odst. 1 o.s.ř. počítá s tím, že v rámci dědického řízení soud (soudní komisař) autoritativně vypořádává jen majetek bývalých manželů náležející do jejich společného jmění, nikoliv také společné závazky bývalých manželů. Pouze v případě, že se účastníci pozůstalostního řízení ve fázi, kdy soud (soudní komisař) rozhoduje o vypořádání majetku ve společném jmění (tj. dědicové a pozůstalý manžel), dohodnou na vypořádání společných dluhů (což také předpokládá, že se shodnou na pravosti a výši jednotlivých závazků), pak je možné, aby soud (soudní komisař) učinil tuto dohodu součástí usnesení vydaného podle §175l odst. 1 o.s.ř. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1107/2014).
Dovolací soud již dříve dospěl k závěrům, na nichž nadále není důvodu cokoliv měnit a podle nichž je podstatou rozhodnutí o vypořádání určení, komu k jednotlivým věcem patřícím do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) vlastnictví k věci zůstane a kdo je ztrácí (výjimečně může vzniknout podílové spoluvlastnictví) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000]. Odkázal přitom na soudní praxi, z níž vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů (společné jmění manželů), do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví, že však jde o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu (v daném případě mj. se zřetelem na vyjádření účastníků) [srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.8.1969, sp. zn. 4 Co 313/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 1970].
Dovolací soud je toho názoru, že v projednávaném případě předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nastaly.
Dovolací soud předesílá, že se zabýval tím, že zůstavitel závětí ze dne 27.6.1994, sepsanou notářským zápisem, pořídil (mimo jiné) o majetku, který měl ve společném jmění s manželkou. Z povahy jejich majetkového společenství totiž vyplývalo, že každý z nich byl považován za vlastníka celé věci, neboť jejich účast na vlastnictví společné věci nebyla vymezena nějakým podílem, nýbrž rovnými právy druhého manžela. Rozhodovací praxí soudů je však dovozováno, že okolnost, že zůstavitel bez souhlasu své manželky pořizoval o takovém majetku, nezpůsobuje neplatnost závěti (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.1.1985, sp. zn. 11 Co 454/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1986). To platí tím spíše v posuzovaném případě, kdy zůstavitel pořizoval již o té části majetku ve společném jmění s pozůstalou manželkou (jeho „ideální polovině“), která měla připadnout do dědictví po něm po vypořádání tohoto majetku.
Pokud pak zůstavitel v závěti určil „pravidla“ pro vypořádání majetku ve společném jmění s pozůstalou manželkou tak, že svůj ideální podíl (1/2) na tomto majetku odkazuje jednomu z dědiců (pozůstalému synovi Z. H.), není důvod (jsou-li tato pravidla souladná se zásadami uvedenými v občanském zákoníku), aby z nich soud nevycházel při autoritativním vypořádání majetku. Judikaturou dovozovaná přednost rozdělení majetku mezi pozůstalou manželku a dědice před přikázáním majetku do jejich podílového spoluvlastnictví je (logicky) aplikovatelná až tehdy, pokud nedošlo k dohodě pozůstalé manželky a dědiců o vypořádání majetku jinak a pokud soud nemá jiné se zákonem korespondující „vodítko“ pro určení, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalé manželce; až tehdy také soud případně může přistoupit ke zohlednění okolností konkrétního případu (zejména dobrých nebo naopak špatných vztahů mezi účastníky řízení), aby jimi odůvodnil způsob vypořádání majetku.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání D. H. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci dědictví po Z. H. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu