ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1420.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1420/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Západočeského konzumního družstva Plzeň , se sídlem v Plzni, Poděbradova 1389/31, identifikační číslo osoby 000 31 976, zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 339/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 12 Co 255/2018-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Koreckého, advokáta se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2 .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2018, č. j. 17 C 339/2017-106, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY (dále též „pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Zamítnutí žaloby soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto) odůvodnil tím, že stát nemohl platně odevzdat žalobci do trvalého užívání původní (v rozsudku označené) pozemky, z nichž posléze oddělením vznikly pozemky dotčené touto žalobou, neboť v době uzavření smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání právního předchůdce žalobce byly tyto pozemky v podílovém spoluvlastnictví státu, a dále H. A. a H. A. Stát nabyl vlastnictví k podílům těchto fyzických osob (až) odúmrtí, přičemž dědické řízení po nich bylo skončeno teprve v r. 2016. Žalobce tak nemohl vlastnictví nabýt postupem podle §879c odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013. Soud prvního stupně neshledal ani naplnění podmínek pro vydržení, neboť již 1. července 2001, kdy měla podle žalobce vydržecí doba počít běžet, si byl žalobce vědom toho, že není vlastníkem předmětných pozemků, takže vydržecí doba nemohla ani počít běžet.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 12 Co 255/2018-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně závěru o absolutní (byť podle odvolacího soudu jen částečné, a to ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu, jímž žalovaná nemohla disponovat) neplatnosti předmětné smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, avšak při nezměněném skutkovém stavu dospěl k jinému právnímu posouzení věci, neboť v daném případě „jde o otázku dobré víry žalobce a jednání žalované v rozporu s dobrými mravy.“
Odvolací soud z pohledu právního posouzení věci považoval za významný „důvod, proč přestal být evidován spoluvlastnický podíl H. a H. A. Je totiž zřejmé, že k této chybě došlo již při zřízení práva bezplatného trvalého užívání ve prospěch Národního výboru města Plzně...K této chybě tak došlo před tím, než žalobce uzavřel 10. 6. 1974 smlouvu o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, na základě které mu byly finančním odborem Národního výboru města Plzně odevzdány do trvalého užívání pozemky, jejichž součástí jsou dnešní předmětné pozemky. Z těchto závěrů pak vyplývá, že žalobce danou chybu sám nezpůsobil, a ani se právních úkonů, při nichž tato chyba vznikla, neúčastnil. Další důležitou skutečností...je, že v katastru nemovitostí bylo k předmětným pozemkům (jako součástem tehdejších pozemků p. č. XY a XY) vedeno právo trvalého užívání pozemku ve prospěch žalobce minimálně do dne 20. 12. 2000, kdy Okresní úřad Plzeň-sever podal u Katastrálního úřadu Plzeň-město žádost o provedení opravy chyby v katastrálním operátu.“
Odvolací soud uzavřel, že: „ač...v obecné rovině souhlasí s názorem soudu prvního stupně ohledně konvalidace absolutně neplatného právního úkonu (roz., že absolutně neplatný právní úkon nelze zhojit; v tomto směru soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98) , musí zohlednit okolnosti daného případu. Ty jsou specifické tím, že žalovaný je k dnešnímu dni jediným vlastníkem sporných pozemků. Jako jediný vlastník byl veden v katastru nemovitostí k okamžiku nabytí účinnosti shora uvedené novely občanského zákoníku (roz. zákona č. 103/2000 Sb. novelizující tehdejší občanský zákoník o §879c) . Proti žalobci se však brání poukazem na vlastní chybu, jíž v minulosti (ve svůj prospěch) pominul spoluvlastnictví jiných. Takové obraně, takovému zneužití práva však nemůže být ochrana poskytnuta. Tudíž i žalobci musí být přiznán následek plynoucí z ustanovení §879c odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků.
Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaná vymezila s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jde zejména o otázky, (1.) zda absolutní neplatnost právního úkonu, jež byla konstatována soudy obou stupňů, umožňuje konvalidaci tohoto právního úkonu pro případy, kdy subjekt, kterému jde absolutní neplatnost právního úkonu k tíži, byl v dobré víře a v důvěře v rozhodovací činnost orgánu státu, (2.) zda tato dobrá víra sama o sobě postačuje k nabytí vlastnického práva a (3.) zda tato právní jistota jedince v rozsudku Krajského soudu v Plzni několikrát zmiňovaná, není v rozporu s právní jistotou, která by měla představovat předvídatelnost soudních rozhodnutí vzhledem k ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (22 Cdo 910/1998 Sb.), a to i s ohledem na rozdílné posuzování otázky dobré víry a otázky právní jistoty v této věci a v rozhodnutích týkajících se církevních restitucí.“
V další části svého dovolání žalovaná rekapituluje dosavadní průběh řízení, předkládá své právní argumenty vymezující se vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem a opakovaně zdůrazňuje, že samotná dobrá víra žalobce nemůže postačovat k nabytí jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům, když v daném případě vydržení nepřichází - jak správně též dovodil soud prvního stupně - v úvahu. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím svého advokáta) k dovolání žalované odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Má za to, že dovolání žalované není přípustné, jelikož žalovanou nastíněné právní otázky byly v minulosti již Nejvyšším soudem řešeny. Žalobce nesdílí názor žalované ohledně jejího tvrzení stran právního názoru odvolacího soudu o konvalidaci (částečně) neplatného právního úkonu. Odvolací soud totiž v obecné rovině souhlasí s právním názorem soudu prvního stupně o nemožnosti konvalidace právního úkonu, avšak považuje tento výklad za neaplikovatelný na posuzovaný případ s ohledem na další konkrétní okolnosti věci, které jsou specifické tím, že žalovaná je k dnešnímu dni jedinou vlastnicí sporných pozemků. Odvolací soud pak vychází i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 826/2013 a sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, které na posuzovaný případ dopadají a jsou na tuto právní problematiku aplikovatelné. I kdyby dovolání bylo shledáno přípustným, jeví se argumentace žalované jako nesprávná. Z dokazování totiž vyplývá, že žalobce užíval předmětné pozemky v dobré víře ode dne 10. června 1974 a to minimálně až do 12. prosince 2000, přičemž v katastru nemovitostí bylo k těmto pozemkům vedeno právo trvalého užívání pozemku ve prospěch žalobce minimálně do 20. prosince 2000, když předmětné pozemky byly součástí tehdejších pozemků p. č. XY a p. č. XY v uvedeném katastrálním území. Právem proto odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle které je důvěra v rozhodovací činnost orgánů státu jedním ze základních atributů právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci je pak princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované buďto (pro jeho nepřípustnost) odmítl, případně je zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. konstatuje, že dovolání žalované není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že žalovaná nesprávně podsouvá odvolacímu soudu, že zaujal právní názor o možnosti konvalidace právního úkonu ve skutkových poměrech jím rozsouzené věci, což podle žalované odporuje judikatuře dovolacího soudu (rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98).
Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud si uvedeného právního názoru dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 910/98 byl vědom, avšak při meritorním rozhodování zohlednil též jedinečné skutkové okolnosti daného případu, které zasadil též do (v rozhodnutí citované) nálezové judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) prosazující ochranu dobré víry, principu předvídatelnosti a presumpci správnosti aktů vydaných státem.
V této souvislosti Nejvyšší soud mj. odkazuje na (coby judikatorní analogon) nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), který vyložil, že: „pokládá za správný názor vyjádřený v usnesení ze dne 11. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3817/2009-392, že právo trvalého užívání mohlo vzniknout i na základě jednostranného právního úkonu, a proto při absenci některé náležitosti hospodářské smlouvy není nezbytné bez dalšího shledat neexistenci práva trvalého užívání. Tento názor je již v judikatuře Nejvyššího soudu ustálen (srov. rozsudek ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, rozsudek ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1993/2011, rozsudek ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 173/2011) a je plně souladný i s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07), v níž je akcentována přednost principu právní jistoty a faktické konzumace právního vztahu v dobré víře před formální platností úkonu činěného před několika desítkami let.“
V neposlední řadě odvolací soud při rozhodování vycházel též z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007), který je plně použitelný i na poměry v této věci, a jenž je reflektován i v judikatuře Ústavního soudu (viz odstavec shora), kterou je i dovolací soud vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Skutkový stav tedy umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, a to na podkladě též nálezové judikatury, kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil a aplikoval na poměry v této právní věci. Tomuto právně kvalifikačnímu užití - primárně plynoucímu z nálezové judikatury Ústavního soudu - při zjištěných poměrech této věci, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, lze stěží něco vytknout.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace (dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) se žalované přípustnost jejího dovolání nepodařilo osvědčit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu