ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1600.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1600/2019-475
sp. zn. 24 Cdo 1602/2019
sp. zn. 24 Cdo 1603/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D. L. , narozeného dne XY, státního příslušníka Ruské federace, v České republice bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, proti žalované A. B. , narozené dne XY, státní příslušníci Ruské federace, nyní bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 255/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2018, č. j. 14 Co 290/2017-344, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 14 Co 290/2017-434, a o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2018, č. j. 14 Co 290/2017-438, rozhodl takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 24 Cdo 1600/2019, sp. zn. 24 Cdo 1602/2019 a sp. zn. 24 Cdo 1603/2019, se spojují ke společnému řízení.
II. Dovolání účastníků se odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2017, č. j. 16 C 255/2013-291, výrokem I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem „Nemovitostí: pozemek č. XY (trvalý travní porost) o výměře 624 m 2 , pozemek č. XY o výměře 271 m 2 , pozemek č. XY o výměře 50 m 2 , pozemek č. XY o výměře 94 m 2 (po oddělení geometrickým plánem V. K. č. 725-11/2014, úředně ověřeným V. K. dne 18. 2. 2014, č. 31/2014, schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj dne 10. 4. 2014 č. 288/2014, v katastrálním území XY , LV XY ).“ Výrokem II. dále určil, že žalobce je výlučným vlastníkem: „stavby (rodinného domu) na parc. č. XY o výměře 271 m 2 , stavby (sauny) na parc. č. XY o výměře 50 m 2 , stavby (krytého bazénu) na parc. č. XY o výměře 94 m 2 (které se nacházejí v katastrálním území XY , zapsaných na LV č. XY , jak byly tyto parcely odděleny geometrickým plánem V. K. č. 725-11/2014, úředně ověřeným V. K. dne 18. 2. 2014, č. 31/2014, schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj dne 10. 4. 2014, č. 288/2014). Geometrický plán V. K. č. 725-11/2014 ze dne 18. 2. 2014 je nedílnou součástí tohoto rozsudku.“ Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 350.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV. byla zamítnuta „žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 26. 10. 2012, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovanou“ , a výrokem V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. března 2018, č. j. 14 Co 290/2017-344, výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví žalobce ke shora označeným stavbám, potvrdil (výrok I.), dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 350.000,- Kč se zamítá (výrok II.), výrokem III. uložil soudu prvního stupně, „aby svůj rozsudek doplnil o rozhodnutí o nároku žalobce na určení vlastnického práva ke zbylé části pozemku p. č. XY v k. ú. XY , a dále aby ve výroku I. svého rozsudku opravil chybně uvedenou výměru pozemku č. XY v k. ú. XY “ , a konečně výrokem IV. rozhodl, že: „O odvolání proti výroku I. bude rozhodnuto dodatečně.“
Meritorní výrok I. svého rozsudku odvolací soud odůvodnil mj. tím, že na určení vlastnického práva k předmětným stavbám má žalobce naléhavý právní zájem bez ohledu na okolnost, zda může či nikoli dosáhnout jejich vkladu do katastru nemovitostí. Účelem určovací žaloby je mj. vyjasnit poměry účastníků tak, aby se mohly nerušeně rozvíjet. V daném případě je mezi účastníky spor o vlastnictví staveb, kdy žalovaná dovozovala, že stavby se staly součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“).
Dále odvolací soud zaujal právní názor, že vlastníkem zhotovené stavby se stává ten, kdo si její zhotovení objednal, což v daném případě byl žalobce na základě smlouvy o dílo z roku 2004 (stavby byly navíc postavené na jeho pozemku). Vlastníkem těchto staveb se žalobce stal již v okamžiku, kdy tyto stavby vznikly jako samostatné věci. „Tento okamžik musel evidentně nastat dávno před 30. 6. 2011, kdy bylo uzavřeno manželství účastníků… Pokud tedy žalovaná namítala, že do staveb za trvání manželství investovala své prostředky, nemůže to mít na závěr o vlastnickém právu k nim žádný vliv...Případné investice žalované do nedokončených staveb, avšak již jako samostatných věcí existujících staveb, mohou zakládat leda závazek žalobce.“
Z obsahu procesního spisu vyplývá, že soud prvního stupně dne 16. května 2018 pod č. j. 16 C 255/2013-364, vydal další rozsudek, kterým doplnil svůj rozsudek ze dne 26. června 2017, č. j. 16 C 255/2013-291, následujícím způsobem: „Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku č. XY (trvalý travní porost) o výměře 624 m 2 (po oddělení geometrickým plánem V. K. č. 725-11/2014...v katastrální území XY ...“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 16. května 2018, č. j. 16 C 255/2013-367, rozhodl o opravě výroku I. rozsudku ze dne 26. června 2017, č. j. 16 C 255/2013-291, ohledně výměry pozemku p. č. XY tak, že správná výměra je 1038 m 2 .
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 14 Co 290/2017-434, jehož výrok I. je následujícího znění: „Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2017 doplněný výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2018 a opravený usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2018 se mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem tam označených pozemků.“ Výrokem II. pak odvolací soud zastavil řízení o eventuálním návrhu, že uvedené pozemky jsou v SJM účastníků, a výrokem III. rozhodl, že o nákladech řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto samostatným usnesením.
Odvolací soud z hlediska merita věci přezkoumával právní názor soudu prvního stupně, který napadeným rozsudkem vyhověl žalobě o určení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, když vycházel ze závěru, že žalobce sice na základě kupní smlouvy ze dne 26. října 2012, převedl předmětné pozemky do jejího vlastnictví, avšak později od této smlouvy odstoupil. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že účastníci jsou státními příslušníky Ruské federace, a s ohledem na „čl. 25 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR“ a §49 odst. 3 „zákona o mezinárodním právu soukromém“ , uzavřel,
že: „Protože obě strany jsou občany Ruské federace, je třeba použít ruské právo. Podle něj se určí otázka, zda strany jako manželé mohly kupní smlouvu vůbec uzavřít.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „V hlavě 7, čl. 33 an. rodinného zákoníku Ruské federace je upraven zákonný režim majetku manželů, přičemž v čl. 36 odst. 1 je stanoveno, že majetek, který náležel každému z manželů před uzavřením manželství, je jeho majetkem. Ani v tomto, ani v jiném ustanovení není zakázáno převádět takovýto majetek na druhého manžela, tudíž na první pohled je v tomto hledu ruské právo stejné jako české a převodu z výlučného vlastnictví jednoho manžela do výlučného vlastnictví druhého nebrání. Jelikož ani jedna ze strany neuvedla nic, co by vedlo k pochybnostem o tomto závěru...odvolací soud u něj zůstal. Ostatní otázky nastolené žalobcem již s majetkovým společenstvím manželů přímo nesouvisely. Šlo o otázky týkající se samotné kupní smlouvy. Ty se podle §87 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém řídí českým právem, neboť předmětem kupní smlouvy byly nemovitosti ležící na území České republiky, a tato skutečnost smlouvu nejúžeji váže k České republice (srov. §69 odst. 1 zákona).“
Odvolací soud z důvodů vyložených v odůvodnění svého rozsudku neshledal, že by předmětná kupní smlouva -
[pro absenci údaje v ní o rozhodném právu, pro okolnost, že obě strany jí podepsaly v českém jazyce, ačkoliv česky neumějí (neboť „smlouvu pro strany sepsal český advokát a strany v řízení netvrdily, že by její obsah neznaly nebo že by byl jiný, než předpokládaly) , pro absenci údaje v ní, z jakých prostředků měla být zaplacena kupní cena) byla neplatná, ani že by došlo k jejímu zrušení pro odstoupení od ní žalobcem, neboť odstoupení žalované nedošlo do její dispoziční sféry; k posledně uvedenému odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dodal, že: „ I kdyby však odstoupení bylo žalované doručeno, bylo by vůči ní nesrozumitelné, a tudíž neúčinné, protože bylo napsáno v českém jazyce a žalovaná neumí česky a protože na rozdíl od kupní smlouvy není z čeho dovozovat, že by jí obsah dopisu byl znám...Do dispoziční sféry žalované se odstoupení mohlo dostat nejdříve prostřednictvím některého ze zástupců žalované v tomto soudním řízení“ , avšak v daném případě žalovaná v průběhu řízení namítla promlčení práva žalobce odstoupit od smlouvy a odvolací soud tuto námitku shledal důvodnou]
- byla neplatná, nebo že by žalobce od ní účinně odstoupil; odvolací soud tedy uzavřel, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná.
Konečně odvolací soud usnesením ze dne 12. prosince 2018, č. j. 14 Co 290/2017-438, svůj posledně označený rozsudek doplnil o dva nákladové výroky.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) výše uvedené dovolací věci spojil ke společnému řízení, neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v §112 o. s. ř.
Nejvyšší soud též s přihlédnutím k čl. 37 Smlouvy uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., dospěl k následujícím závěrům.
K dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. března 2018, č. j. 14 Co 290/2017-344
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. března 2018, č. j. 14 Co 290/2017-344, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude dále Nejvyšším soudem vyloženo - přípustné.
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení v řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, přičemž ač stran předpokladů přípustnosti dovolání namítá, respektive vymezuje, že se odvolací soud měl při řešení uvedené procesní otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání takovou rozhodovací praxi (judikaturu) neoznačuje a ve své dovolací argumentaci v daném směru (otázka naléhavého právního zájmu) pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, což ovšem samo o sobě přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1 ) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ], přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle dovolatelky se dále měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hmotněprávní otázky týkající se vzniku vlastnického práva žalobce k předmětným stavbám, kdy nesprávně aplikoval občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013, o vzniku vlastnického práva. Dovolatelka ovšem ani v této části nevymezuje žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání (jak již bylo dovolacím soudem objasněno shora), a opět svou argumentaci zakládá na prosté skutkové a právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu, což samo o sobě přípustnost jejího dovolání nezakládá (objektivně založit nemůže).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Pokud tedy dovolatelka v dovolání namítá, že odvolací soud „překvapivou změnou právního názoru bez dostatečného poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. znemožnil...žalované řádně uplatnit prostředky na ochranu jejích práv v rámci civilního procesu a porušil tak její právo na spravedlivý proces“ , aniž by alespoň ve stručnosti odkázala na podle jejího názoru relevantní judikaturu Ústavního soudu, kterou lze do poměrů této právní věci promítnout z pohledu tvrzeného porušení práva jejího na spravedlivý proces, pak je třeba i v této části dovolání konstatovat, že dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat přípustností dovolání.
K dovolatelkou namítaným (jiným) vadám řízení (projednání žaloby na základě nedostatečných náležitostí žaloby, nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, případně též nedostatečné poučení soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř.), by bylo možné (shledal-li by je dovolací soud za důvodné) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 14 Co 290/2017-434
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 14 Co 290/2017-434, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které rovněž není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel předně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při posouzení otázky doručení odstoupení od kupní smlouvy žalobcem žalované, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje předně s tím, že odvolací soud při řešení této otázky použil nesprávnou právní normu podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník), v rozhodném znění, ačkoliv podle §3028 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) měl použít (aplikovat) nový civilní kodex.
Tato dovolací argumentace ovšem neobsahuje shora vymezené právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, jde o prostou právní polemiku, na jejímž podkladě se dovolateli přípustnost jeho dovolání založit nepodařilo.
Další dovolatelem učiněné vymezení předpokladu přípustnosti stran řešení otázky „dojití hmotněprávního jednání vůči nepřítomné žalované, když ta dojití takové zásilky účelově zmařila“ , při kterém se odvolací soud odchýlil od dovolatelem uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, by bylo možné posuzovat jedině v situaci, pokud by pouze a jen na řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí záviselo. V daném případě tomu tak není, neboť odvolací soud vedle řešení této právní otázky v odůvodnění svého rozsudku (jak již ostatně shora v referenční části bylo poznamenáno) současně vyložil, že: „I kdyby však odstoupení bylo žalované doručeno, bylo by vůči ní nesrozumitelné, a tudíž neúčinné, protože bylo napsáno v českém jazyce a žalovaná neumí česky, a protože na rozdíl od kupní smlouvy není z čeho dovozovat, že jí obsah dopisu byl znám.“
Dovolatel sice v rámci dovolání napadá i řešení této otázky odvolacím soudem, ovšem z obsahu jeho argumentace je zřejmé, že napadá skutková zjištění soudu (že žalovaná v době tvrzeného doručení odstoupení neuměla česky), respektive vytýká odvolacímu soudu, že oproti závěrům učiněným stran platnosti předmětné kupní smlouvy sepsané v českém jazyce „na straně druhé...odvolací soud opět konstatuje, a to bez relevantního skutkového zjištění, že žalovaná nemohla seznat obsah právního jednání (odstoupení od smlouvy), když to bylo učiněno v češtině, ač by však zjistil, že žalovaná mohla nebo měla možnost se s odstoupením od smlouvy seznámit a porozumět mu.“
Skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, ovšem v dovolacím řízení nelze úspěšně napadat, respektive uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017), ledaže skutková zjištění nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty ovšem v tomto případě zjištěny nebyly; proto závěry obsažené v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, se s přihlédnutím ke skutkovým poměrům této věci neuplatní.
Další dovolatelova argumentace upínající se k pochybení odvolacího soudu při řešení otázky doručení odstoupení od smlouvy z pohledu dobrých mravů nemůže nijak narušit odvolacím soudem řešenou otázku obsahu listiny, která pro žalovanou byla sepsána v cizím jazyce, přičemž dovolatelem zmíněná judikatura Nejvyššího soudu se k uvedené problematice nevztahuje.
Jak již bylo vyloženo shora, dovolací soud neshledal, že by skutkový základ, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, tj. jím učiněná skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu, trpěl defekty ve smyslu dovolatelem připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014. Písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je věcné, určité i srozumitelné, jsou z něj zcela zřejmé skutkové okolnosti případu (skutkový základ věci), které následně odvolací soud podrobil zcela jasně vyznívajícímu právnímu posouzení věci. V tomto ohledu pak prostá skutková polemika dovolatele s odvolacím soudem v oblasti jím zjištěného skutkového stavu přípustnost dovolání - jak již bylo opakovaně v tomto usnesení zdůrazněno - ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání rovněž námitka dovolatele, že: „má za to, že se odvolací soud paradoxně odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, na které sám odkazuje“ , také přípustnost dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto i dovolání žalobce proti označenému rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. prosince 2018, č. j. 14 Co 290/2017-438
Dovolání žalované proti uvedenému usnesení odvolacího soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolací soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu