ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2333.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2333/2018-735
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) Z. V. , narozeného dne XY, a b) Z. V. , narozené dne XY, obou společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, pobočka v Brně, Slovákova 279/11, proti žalovaným 1) L. H. , narozené dne XY, 2) F. H. , narozenému dne XY, a 3) S. H. , narozenému dne XY, všichni společně bytem v XY, všichni zastoupeni Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou advokátní kanceláře KM LEGAL, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Rozdrojovicích, Na Březině 310, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 751/98, o dovolání žalobců i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2017, č. j. 16 Co 355/2008-607, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2017, č. j. 16 Co 355/2008-607, se v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným (shora označeným) rozsudkem Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) meritorním výrokem I. potvrdil předcházející rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, ve zbývajícím rozsahu napadeného výroku tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění pozemek parcelní číslo (dále též „p. č.“) XY v obci a katastrálním území (dále též „k. ú.“) XY, nyní zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo (dále též „LV č.“) XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též „pozemek p. č. XY). Odvolací soud dále výrokem II. změnil nákladový výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a konečně výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
V předmětné věci se žalobci a) a b) (původně i s žalobcem c/ O. H., narozeným dne XY, bytem v XY, který již není účastníkem řízení) domáhali určení vlastnického práva k (níže) označeným nemovitostem. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 23. července 2002, č. j. 11 C 751/98-103, návrh žalobců zamítl. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl následně zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 54 Co 237/2003-138. Poté soud prvního stupně vydal dne 18. března 2008, pod č. j. 11 C 751/98-238, rozsudek (na nějž navazuje dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci své vlastnické právo k pozemku parc. č. XY odvozují z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. dubna 1974 (dále již „odstupní smlouva“), na jejímž základě odstupitelka M. P. převedla na žalobce mimo jiné pozemek p. č. XY – zahrada o výměře 833 m 2 , který byl zvětšen o část pozemku parc. č. XY, vše dříve v obci XY, který odpovídá výměře pozemku nyní p. č. XY a XY v k. ú. XY. Podle soudu prvního stupně je „nepochybně prokázáno, a to výpisem z katastru nemovitostí, že podílovými spoluvlastníky parc. č. XY, k. ú. XY jsou žalovaní 1), 2) a 3), přičemž pozemek parc. č. XY, jehož součástí dle ... geometrického plánu č. 600-20135/2007 je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, vznikl z pozemků původně parc. č. PK XY, parc. č. PK XY a část parc. č. PK XY k. ú. XY.“
Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem na určení, že jsou vlastníky uvedených nemovitostí. Nalézací soud dále uzavřel, že odstupní smlouva nevymezuje část pozemku p. č. XY, která má zvětšovat pozemek p. č. XY přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku p. č. XY pro obec XY, k. ú. XY, tak, jak jej měla odstupitelka odstupní smlouvou převést na žalobce, když u části pozemku není uvedena ani výměra této části pozemku. Prvoinstanční soud uzavřel, že pro popsanou nepřesnost a neurčitost je odstupní smlouva v části přechodu vlastnických práv k části pozemku p. č. XY pro obec XY, k. ú. XY podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“), za užití §41 obč. zák., neplatná. Ve vztahu k institutu vydržení soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nemohli být v dobré víře, že jim uvedený pozemek patří, jelikož museli mít pochybnost, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše v nabývacích titulech.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění předmětný pozemek, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 22 Cdo 2923/2011-375, dovolání zčásti odmítl a zčásti jej zamítl.
K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 7. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, č. j. 22 Cdo 2923/2011-375, jakož i rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 355/2008-264, zrušil, když oběma soudům vytkl vadu spočívající v nedostatku přezkoumatelnosti a přesvědčivosti jejich rozhodnutí.
Ústavní soud mj. zdůraznil, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyloučil nesprávnost své úvahy týkající se výměry pozemku nabytého vedlejšími účastníky (žalobci) odstupní smlouvou. Dovolací soud dokonce shledal jako nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož odstupní smlouva není ani v části týkající se předmětného pozemku (ve smyslu §41 obč. zák.) částečně neplatným právním úkonem, neboť ani za využití interpretačních zásad nelze učinit závěr o určitosti vymezení předmětu převodu, pokud projev vůle účastníků této smlouvy směřoval k části předmětného pozemku. Podle Ústavního soudu za této situace nelze bez dalšího dovodit, že vedlejší účastníci (žalobci) byli v dobré víře, pokud jde o nabytí vlastnictví předmětných pozemků na základě odstupní smlouvy.
Přitom poukaz Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2576/10, není případný. V označené věci Ústavní soud dovodil, že byť byli právní předchůdci stěžovatelů zapsáni v evidenci nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí na základě smlouvy, v níž předmětné pozemky uvedeny nebyly, státní orgán, který osvědčil vlastnictví, v nich vyvolal dobrou víru ve správnost této skutečnosti, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. V řízení přitom bylo prokázáno, že v úmyslu smluvních stran bylo učinit předmětem kupní smlouvy i sporné pozemky.
Dále Ústavní soud vyložil, že v nyní posuzované věci se vlastnictví předmětného pozemku dovolávali vedlejší účastníci (žalobci), kteří jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni nebyli (žalobu na určení podali právě z důvodu, že jako vlastníci sporných pozemků jsou v katastru nemovitostí vedeni stěžovatelé). V nynějším řízení nebyla prokázána ani platnost odstupní smlouvy, pokud jde o sporný pozemek, ani úmysl smluvních stran (právních předchůdců účastníků řízení) ohledně rozsahu převáděných pozemků.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-472, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2015, č. j. 16 Co 355/2008-480, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění předmětný pozemek, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se blíže zabýval otázkou vydržení vlastnického práva žalobců, přičemž dospěl k závěru, že počátek řádné držby nutné k vydržení byl dne 17. června 1974 a že v průběhu plynutí vydržecí doby nebyla dobrá víra žalobců nijak narušena; žalobci a) a b) tudíž nabyli předmětný pozemek do společného jmění manželů vydržením dne 17. června 1984.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. března 2008, č. j. 11 C 751/98-238, v napadeném výroku III. tak, že „určuje se, že žalobci a) ... a b) ... mají ve svém společném jmění (SJM) pozemek parc. č. XY, zahrada v obci a k. ú. XY, nyní zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY.“ Dále dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud vyložil, že s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. března 1983) nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Pozemek nicméně nebyl způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva až do 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Dovolací soud tak konstatoval, že závěry odvolacího soudu o tom, že žalobci vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni 17. červnu 1984, nemohou obstát. Podle dovolacího soudu se rozsudek odvolacího soudu jeví předčasným i v posouzení titulu, od něhož žalobci odvozovali svou dobrou víru a v řadě prvé se odvolací soud „měl řádně zabývat otázkou platnosti předmětné odstupní smlouvy.“
Odvolací soud poté (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 5. dubna 2017, č. j. 16 Co 355/2008-607, jak již shora bylo vyloženo, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím napadeném výroku III. potvrdil „ve znění, že se žaloba zamítá na určení, že žalobci a) a b) mají ve společném jmění pozemek parc. č. XY v obci a k. ú. XY, nyní zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY“ , a dále vpředu již vyloženým způsobem rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Ve vztahu k věci samé odvolací soud konstatoval, že v průběhu tohoto odvolacího řízení žalobci s ohledem na nový zápis předmětného pozemku v katastru nemovitostí navrhli změnu žaloby a jejího žalobního petitu tak, že se domáhají určení, že ve svém společném jmění mají pozemek p. č. XY, což žalobci prokázali nově provedenými důkazy. Ohledně platnosti odstupní smlouvy odvolací soud uvedl, že v ní nebyla dostatečným způsobem specifikovaná část pozemku p. č. XY, v důsledku čehož je odstupní smlouva „ve vztahu k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY absolutně neplatným právním úkonem pro svoji neurčitost ...“ Nad rámec výše uvedeného odvolací soud zmínil další důvod neplatnosti odstupní smlouvy, kterým má být nemožnost předmětu plnění, neboť žalobci ani jejich právní předchůdkyně M. P. nebyli nikdy jako vlastníci pozemku p. č. XY, případně jeho části v pozemkové evidenci zapsáni, přičemž M. P. nemohla na žalobce převést vlastnické právo k části pozemku, jehož nebyla vlastníkem.
Ve vztahu k nákladům řízení odvolací soud konstatoval následující: „O nepřiznání náhrady nákladů prvostupňového řízení i nepřiznání nákladů všech odvolacích i dovolacích řízení nakonec úspěšným žalovaným bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 za použití §150 o. s. ř. Právě s ohledem především na okolnosti případu, kdy z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva mohla žalobu podat kterákoli z procesních stran, kdy v průběhu dlouholetého řízení došlo i k určitému vývoji soudní judikatury vztahující se k dané problematice, dospěl odvolací soud k závěru, že správným a spravedlivým bude rozhodnout o nepřiznání nákladů řízení žádné z procesních stran.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých právních zástupců včasné dovolání žalobci i žalovaní.
Žalobci ve svém dovolání, které se vztahuje k celému rozsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřují v okolnosti, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobců je právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti odstupní smlouvy nesprávný, přičemž odvolací soud nedodržel „zadání“ vyplývající z předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu. Žalobci dále tvrdí, že odstupní smlouva byla platná a jejím prostřednictvím byla převedena do společného jmění manželů žalobců celá parcela č. 97/7, nikoli tedy nějaká reálně oddělená část parcely. Podle žalobců odvolací soud nereflektoval jejich „upozornění“ obsažené v závěrečném návrhu týkající se toho, že z části pozemku p. č. XY byl vytvořen geometrickým plánem (bývalé) Geodezie n. p. Brno č. 142-204-214-027/84 ze dne 27. srpna 1984 pozemek p. č. XY. Tímto mělo být porušeno právo žalobců na spravedlivý proces.
Žalobci dále předložili dovolací argumentaci, v níž zpochybňovali tvrzení odvolacího soudu týkající se objektivní nemožnosti plnění z odstupní smlouvy. I tím, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejich argumentací, mělo dojít k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Závěrem žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se určuje, že žalobci mají ve svém společném jmění manželů pozemek p. č. XY, a aby žalobcům bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, případně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřili žalovaní, kteří zejména tvrdili, že dovolání žalobců není přípustné, jelikož se nevztahuje k žádnému z hledisek přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. Dovolání není důvodné, jelikož dovoláním napadený rozsudek je podle žalovaných věcně správný. Odvolacímu soudu bylo uloženo v předchozím řízení, aby se zabýval platností odstupní smlouvy, což učinil. Předložený geometrický plán neprokazuje existenci pozemku p. č. XY o velikosti a poloze tvrzené žalobci, tedy o zvětšení této parcely o část pozemku p. č. XY. Závěr o neurčitosti předmětu odstupní smlouvy byl vysloven již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, č. j. 22 Cdo 2923/2011-375. Ve vztahu k dovolací argumentaci žalobců týkající se objektivní nemožnosti plnění pak žalovaní uvádí, že dovolací argumentace žalobců je nesrozumitelná a zmatečná. Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobců dovolací soud zamítl, případně je odmítl.
Žalovaní se dovolali proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, tj. proti nákladovým výrokům, přičemž hledisko přípustnosti dovolání vymezili tak, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive daná právní otázka je rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle žalovaných je rozsudek v napadeném rozsahu nepřezkoumatelný. Žalovaní uvedli, že aplikace §142 odst. 1, respektive §150 o. s. ř. odvolacím soudem nebyla řádně odůvodněna. Namítli, že některé odvolacím soudem učiněné závěry stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejsou v souladu se skutkovými zjištěními. Konkrétně uvedli, že: „v dané právní věci bylo předně v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že jedinými vlastníky, v jejichž prospěch bylo vlastnické právo v minulosti v pozemkové evidenci vedeno, byli žalovaní. K předmětnému pozemku nebyl proveden jakýkoliv duplicitní zápis vlastnického práva, tím méně pak žalobců... Nelze tak naprosto hovořit o duplicitním zápisu práva k předmětném pozemku. Tento fakt tak nemůže odůvodňovat rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení...“ Po uplynutí dovolací lhůty žalovaní své dovolání doplnili dalším podáním ze dne 21. července 2017, v němž shrnuli svoji předchozí argumentaci a odkázali na rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce aplikace §150 o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalovaných písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud [který současně předesílá, že: a) rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a b) při rozhodování dále postupoval podle dosavadní hmotněprávní úpravy (srov. §3028 odst. 2 o. z.)] jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, zatímco dovolání žalovaných je přípustné i důvodné.
Podle dovolací argumentace žalobců se odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž konkrétně se měl odchýlit od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tj. od jeho rozsudku ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015. Dovolací soud v uvedeném rozsudku uložil odvolacímu soudu, aby se znovu zabýval otázkou platnosti odstupní smlouvy, přičemž přesně specifikoval případný důvod neplatnosti. Dále mu uložil, aby se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva žalobci a aby přesně uvedl, od jakého titulu žalobci odvozovali svoji dobrou víru, tedy zda na základě ustanovení ve smlouvě či na základě jiné skutečnosti, respektive aby se dále zabýval i tím, zdali byli žalobci po dobu vydržecí doby zpochybněni ve své držbě.
Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, důsledně se též zabýval otázkou platnosti odstupní smlouvy, přičemž důvod neplatnosti předmětné odstupní smlouvy vymezil podrobně zejména na str. 5 až 8 dovoláním napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k označené judikatuře vyložil, že v odstupní smlouvě nebyla dostatečně a určitě specifikována část pozemku parc. č. XY, která měla být předmětem převodu. Uvedl dále, že: „Geometrický plán vymezující část pozemku parc. č. XY, jenž měla být smlouvou převedena, nebyl součástí odstupní smlouvy ani nebyl k této smlouvě jako její nedílná příloha připojen. Z vymezeného předmětu odstupní smlouvy ani z jakéhokoliv jejího dalšího ustanovení tak nemohlo a nemůže být objektivně zřejmé jaká konkréní část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY měla být převedena, přičemž převáděná část pozemku nebyla účastníky smlouvy ani jinak přesně nezpochybnitelně a určitě vymezena.“
Nad rámec tohoto (primárního) důvodu neplatnosti odstupní smlouvy odvolací soud konstatoval, že odstupní smlouva je neplatná i pro nemožnost plnění. Ve vztahu k (ne)existenci dobré víry žalobců odvolací soud uzavřel, že ze strany žalobců nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva, a to zejména s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, v němž bylo mj. konstatováno (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):
„S uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje. Obecné soudy správně dovodily, že v projednávané věci stěžovatel vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením nenabyl, neboť dobrá víra se nemohla vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo stěžovateli vzniknout vlastnické právo, a to vzhledem k neurčitosti kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí co do jejího předmětu, když její součástí nebyl oddělovací geometrický plán, který by převáděné části parcel oddělil a označil. Při posuzování otázky, zda byl držitel ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří‘, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že autorem předmětné kupní smlouvy byl sám kupující, tedy právní předchůdce stěžovatele, a právě on vypracoval smlouvu, která neodpovídala požadavkům stanoveným občanským zákoníkem...
Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z toho důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.“
Odvolací soud se tedy v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku podrobně zabýval všemi podstatnými otázkami, kterými se zabývat měl ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho rozsudku ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015. Prostřednictvím shora vyložené dovolací argumentace se tudíž žalobcům přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Zbývající část dovolací argumentace žalobců představuje prostou skutkovou a právní polemiku, jež sama o sobě (protože jí nelze podřadit pod žádnou z variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě k §237 o. s. ř.) přípustnost jejich dovolání nezakládá.
Dovolací soud se rovněž zabýval tím, není-li dána přípustnost dovolání žalobců jimi tvrzeným zásahem odvolacího soudu do jejich práva na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž ani v tomto směru neshledal žalobci tvrzený zásah, jenž by v konečném důsledku mohl zakládat úvahy dovolacího soudu o nezbytnosti příslušné korekce ve formě vydání kasačního rozhodnutí. Z dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud srozumitelně a s mimořádnou pečlivostí vymezil, z jakých skutkových závěrů při meritorním rozhodování vycházel a na jaké právně kvalifikační úvaze konstruoval právní posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu je srozumitelný, zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) řádně odůvodněný i (z hlediska užité právní argumentace s odkazy na citovanou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) přesvědčivý.
Lze tedy uzavřít, že podané dovolání žalobců není přípustné; dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaných směřuje do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, přičemž je v něm zpochybňována aplikace §150 o. s. ř., respektive nepřiznání nákladů řízení straně úspěšné ve sporu. Žalovaní zejména poukazují na vágnost a nedostatečnost odůvodnění nákladových výroků dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to hlavně ve vztahu k jejich přezkoumatelnosti.
Dovolací soud dospěl ve vztahu k této otázce k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (mimo to i Ústavního soudu) týkající se aplikace §150 o. s. ř. Z této ustálené praxe v obecné rovině plyne, že při aplikaci uvedeného ustanovení musí být posouzeny všechny relevantní důvody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 4677/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 5467/2017) a pro účastníky řízení musí být vytvořen procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15). Odvolací soud řádně a srozumitelně nevyložil, jaké konkrétní důvody posuzoval a jak je hodnotil ve vztahu k ostatním skutečnostem. Mimo to ze spisu nevyplývá, že by odvolací soud umožnil účastníkům, aby se vyjádřili k jím zamýšlené (a následně i realizované) aplikaci §150 o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit v dovoláním dotčeném rozsahu ke kasaci nákladových výroků napadeného rozsudku a v tomto rozsahu vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí odvolací soud bude reflektovat námitky žalovaných, jež tímto rozhodnutím nebyly konzumovány a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu