ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2496.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2496/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., a JUDr. Romana Fialy ve věci umístěné H. D. , narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, za účasti hmotněprávní opatrovnice umístěné M. V., narozené XY, bytem XY, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2644/2016, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. 19 L 2644/2016-8, rozhodl, že převzetí umístěné H. D. do zdravotního ústavu - Psychiatrické nemocnice v Praze 8 - Bohnicích dne 16. září 2016 je v souladu se zákonnými důvody, přičemž tyto důvody nadále trvají.
Soud prvního stupně vycházel z písemného vyjádření nemocnice a ošetřujícího lékaře, že umístěná trpí schizofrenií a že u umístěné nadále přetrvávají důvody pro hospitalizaci. Šlo již o třetí pobyt umístěné v psychiatrické nemocnici Bohnice. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že umístěná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně ohrožuje sebe i okolí a současně v tomto případě jsou splněny podmínky uvedené v §38 odst. 1) písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, kdy soud vycházel jak z výslechu umístěné, tak i z odborného vyjádření lékaře ohledně zdravotního stavu umístěné.
K odvolání umístěné Městský soud v Praze (dál již „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. května 2017, č. j. 58 Co 139/2017-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu musí být postup soudu v detenčním řízení rychlý a do značné míry neformální, aby mohla být dodržena velmi krátká lhůta stanovená pro účely vydání rozhodnutí o tom, zda převzetí umístěného do zdravotního ústavu se stalo v soudu se zákonnými důvody, či nikoliv. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně uvedeným zákonným požadavkům vyhověl, neboť vycházel nejen z výslechu ošetřující lékařky, ale provedl výslech i samotné umístěné. Vyslechnutá lékařka potvrdila opodstatněnost závažných obav, že umístěná je bezprostředně sobě nebezpečná, neboť v důsledku psychotické dezintegrace myšlení není schopná řešit svoji sociální situaci a sama umístěná tyto obavy nebyla schopná jakkoli vyvrátit či zpochybnit (podle lékařů postrádala na svou situaci náhled).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3800/2017, odmítl s odůvodněním, že dovolací argumentace dovolatelky nemá žádný vztah k dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu, respektive napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na řešení právních otázek, které umístěná v dovolání formuluje a vymezuje k nim dovolací argumentaci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2019, č. j. 14 Nc 3069/2017-424, byla umístěná omezena ve svéprávnosti v rozsahu vymezeným v tomto rozsudku, přičemž hmotněprávní opatrovnicí jí byla jmenována M. V., gen. shora, jíž uvedený soud vymezil rozsah oprávnění a povinností spojených s výkonem této opatrovnické funkce.
K ústavní stížnosti umístěné (dále též „stěžovatelka“) Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 9. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 1055/18, shora označené (odmítací) usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud předně konstatoval, že usnesení odvolacího soudu v této věci stojí na těchto nosných důvodech:
1) rozhodnutí obvodního soudu se opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav, který byl, s ohledem na zákonné lhůty pro daný typ rozhodování, prokázán výslechem ošetřujícího lékaře a výslechem stěžovatelky (v přímém kontaktu s vyšším soudním úředníkem);
2) pro stěžovatelčino umístění do zdravotního ústavu existovaly závažné důvody, spočívající ve zhoršení jejího psychického onemocnění (schizofrenie) a ohrožení sebe i okolí;
3) závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 , ohledně zásad ústnosti a přímosti se zabývají především situací, kdy je rozhodováno o dalším držení ve zdravotním ústavu, a nikoliv převzetí. V tomto druhu řízení není nutné nařizovat jednání a není vyžadována přítomnost umístěné osoby při výslechu lékaře;
4) možnost stěžovatelky vyjádřit se před vyšším soudním úředníkem je k ochraně jejích práv dostatečná;
5) jde-li o ustanovení opatrovníka, soud nemá v zásadě důvod pochybovat o tom, že advokát bude tuto funkci vykonávat řádně. Zhodnotit kvalitu jeho práce vyžaduje delší čas. Ze skutečnosti, že opatrovník nekladl vyslýchaným žádné otázky a nepodal odvolání, nedovozuje soud pouze formální výkon této funkce. Je to právě opatrovník, který volí pro zájmy umístěné osoby nejvhodnější postup.
Stěžovatelka podle Ústavního soudu „brojila proti většině nosných důvodů odvolání“ (zjevně míněno nosných důvodů usnesení odvolacího soudu). K tomu dále Ústavní soud vyložil následující závěry.
První nosný důvod stěžovatelka zpochybnila v závěru dovolání, když namítla, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, neboť soud rezignoval na svou přezkumnou funkci ve vztahu k názoru ošetřujícího lékaře.
Druhý nosný důvod stěžovatelka napadla tvrzením, že pro její nedobrovolnou hospitalizaci neexistovaly dostatečné důvody. K tomu Ústavní soud poznamenal, že tato námitka je sice velmi stručná, a spíše skutkové povahy, avšak přesto míří na nosný důvod rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, navíc spjatý s tvrzeným zásahem do její svobody.
Třetí nosný důvod, týkající se dopadů nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 na rozsah aplikace zásady ústnosti a přímosti v daném řízení, stěžovatelka v dovolání nenapadá. Zároveň to však není takový důvod, na kterém by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo osamoceně obstát. Ze samotné zákonnosti vedení jiného soudního roku nikterak nevyplývá zákonnost celého řízení, jakož i hmotněprávního a skutkového posouzení věci.
Čtvrtý nosný důvod stěžovatelka v dovolání výslovně napadá, a žádá Nejvyšší soud, aby judikoval, že výslech umístěné osoby může provést jen soudce.
Poslední pátý nosný důvod pak stěžovatelka napadá poukazem na judikaturu Ústavního soudu, kterou interpretuje tak, že soudy musí dbát na řádný výkon funkce ustanoveného opatrovníka a jsou za něj odpovědné. Ve spojení s citovanou judikaturou pak stěžovatelka formuluje dvě právní otázky, dovolacím soudem podle jejího názoru neřešené.
Závěrem Ústavní soud vyložil, že stěžovatelka v dovolání brojí proti hlavním nosným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, zpochybňuje jejich zákonnost a formuluje dovolací otázky přinejmenším tak, že mohou (při určité interpretaci právních předpisů) tyto nosné důvody zpochybnit. Kupř. podle Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatelka považuje výsledek řízení za nezákonný v situaci, kdy umístěnou osobu nevyslechne přímo soudce (viz k tomu body 65. a násl. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14, a rovněž tam uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), anebo kdy se umístěné osobě nedostane dostatečné právní pomoci od ustanoveného opatrovníka.
S přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou orgánem ochrany ústavnosti shora vyložené závěry (také) pro Nejvyšší soud závazné pro další řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání nelze upřít - jak bude dále rozvedeno - opodstatnění.
K dovolací argumentaci ve vztahu k prvnímu nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (nedostatečně zjištěný skutkový stav)
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, v němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a v dovolacím řízení jej nelze úspěšně zpochybnit. Je tomu tak proto, že p odle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolacím řízení tedy nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, což se netýká této věci). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Lze uzavřít, že prostřednictvím této argumentace dovolatelky přípustnost jejího dovolání nelze založit.
K dovolací argumentaci ve vztahu k druhému nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (námitka skutkové povahy týkající se absence dostatečného důvodu pro detenci)
I v tomto případě se uplatní závěry, které dovolací soud vyložil v předchozím odstavci. K tomu nutno dodat, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné,
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy,
a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. V tomto směru ovšem dovolatelka takovou dovolací argumentaci blíže nerozvedla, pročež na podkladě tohoto vymezení přípustnost dovolání nelze založit.
K dovolací argumentaci ve vztahu k třetímu nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (týkající se dopadů nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 na rozsah aplikace zásady ústnosti a přímosti v daném řízení)
Jak sám Ústavní soud ve svém kasačním nálezu vyložil, uvedený nosný důvod, týkající se dopadů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1974/14 na rozsah aplikace zásady ústnosti a přímosti v daném řízení, dovolatelka v dovolání nenapadá; proto i na podkladě této argumentace přípustnost dovolání nelze založit.
K dovolací argumentaci ve vztahu k čtvrtému nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (k nezbytnosti výslechu umístěného soudcem)
Odvolací soud tento svůj (Ústavním soudem označený jako) čtvrtý nosný důvod svého rozhodnutí odvodnil tím, že: „za dostatečné šetření práv umístěného člověka je možno považovat, je-li mu dána možnost se k věci vyjádřit, přičemž jeho slyšení provedené vyšším soudním úředníkem, lze mít - na rozdíl od jeho výslechu v rámci řízení o přípustnosti dalšího řízení – za přiměřené.“ Odvolací soud tímto způsobem reagoval na odvolací námitku dovolatelky poukazující na okolnost, že: „byla vyslechnuta vyšší soudní úřednicí, nikoli soudkyní, která první napadené usnesení vydala“ , v důsledku čehož „toto rozhodnutí tak bylo vydáno fakticky na základě zprostředkovaných, reprodukovaných informací, bez toho, že by soudkyně umístěnou viděla a měla jí možnost vyslechnout.“ Dovolatelka pak v této souvislosti poukázala na ústavně právní rozměr její námitky, a to učiněným odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, který mj. „uvedl (§73), že ‚je úkolem soudce, aby se osobně seznámil s člověkem, o jehož osobní svobodě rozhoduje.‘“
Z následující citace je ovšem zřejmé že dovolatelka v této části ne zcela přesně argumentuje. Ve skutečnosti je totiž inkriminovaný bod č. 73 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1974/14 formulován takto: „Ústavní soud se nebude nyní vyjadřovat k tomu, neboť to není předmětem ústavní stížnosti, zda výslech vyšším soudním úředníkem je v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu dostatečný. Nicméně, i pokud by výslech provedený vyšším soudním úředníkem byl ústavně konformní v řízení o zákonnosti převzetí, které je svázáno velmi krátkou lhůtu, nepostačuje to již v řízení o přípustnosti dalšího držení. Je úkolem soudce, aby se osobně seznámil s člověkem, o jehož osobní svobodě rozhoduje.“
Nicméně krátce po vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5125/2016, se předmětnou právní otázku - též s odkazem na Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015 - zabýval a k jejímu řešení mj. vyložil:
„S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud správně konstatoval, že výslech umístěného měl v posuzované věci provést soudce, resp. soudkyně (a nikoliv tedy asistentka soudkyně). Ztotožnit se však již nelze s jeho závěrem, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení dalšího držení ve zdravotním ústavu, takže zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí okresního soudu. V daném případě však odvolací soud přehlédl právě ústavněprávní ( lidskoprávní ) agendy, kdy v souzené věci se naznačovalo citelné dotčení osobní svobody umístěného, přičemž zcela zřetelně se nejevily jako naplněné předpoklady pro připuštění výjimky, kdy by bylo ospravedlnitelné, že výslech umístěného provede asistent soudce (asistentka soudce), přičemž odvolací soud se touto otázkou fakticky nezabýval. Proto nelze mít za to, že rozhodující soudce (soudkyně) mohl mít dostatečné podklady pro úvahu, že k převzetí umístěného do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, a že tyto důvody trvají, a že tedy případně nebylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na osobní svobodu.“
Jestliže tedy odvolací soud dospěl ke kategorickému závěru, že v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu není zapotřebí výslechu umístěného člověka, nelze ve světle připomenutého rozhodnutí Nejvyššího soudu tomuto právnímu názoru přisvědčit; v tomto směru tedy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, jakkoliv je třeba opětovně zdůraznit, že v době rozhodování odvolací soud k dispozici připomenuté rozhodnutí dovolacího soudu neměl (objektivně jej mít ani nemohl), a v tomto kontextu lze tak k datu vydání jeho rozhodnutí možno k tíži zjevně přičítat, že se právním názorem Ústavního soudu, vyloženým v rámci bodu 73. odůvodnění uvedeného nálezu, odpovídajícím způsobem nezabýval, a to rovněž na v úvahu se nabízejí obsah a dosah (v této době již vydaného) předmětného stanoviska Nejvyššího soudu.
Poněvadž všechny v úvahu přicházející okolnosti, zda v daném případě byly naplněny předpoklady pro připuštění výjimky pro výslech umístěné nikoliv soudcem, nýbrž (jak se tomu fakticky stalo) vyšším soudním úředníkem, odvolacím soudem posouzeny
- z důvodu jeho právního názoru, že v tomto typu řízení výslech umístěného člověka soudcem zapotřebí není - nebyly, je třeba uzavřít, že v tomto ohledu dovoláním napadené usnesení obstát nemůže.
K dovolací argumentaci ve vztahu k pátému nosnému důvodu usnesení odvolacího soudu (k otázce ustanovení advokáta, jehož sídlo není v dosahu zdravotnického ústavu, a k otázce, jakým způsobem by měl soud prvního stupně dohlížet na plnění povinností advokáta ustanovenému umístěnému)
Dovolatelka v této souvislosti argumentuje odkazem na již shora uvedený nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, který k zastupování umístěných mj. vyložil, že: „aby byla dostatečně chráněna procesní práva umístěných osob, je nutné, aby ustanovený opatrovník důsledně hájil oprávněné zájmy osoby, kterou zastupuje. Jako úplné minimum je nutné, aby měl kontakt s osobou, kterou zastupuje. Pokud zdravotní stav dané osoby vylučuje navázání kontaktu, nezbavuje to opatrovníka povinnosti tuto osobu zhlédnout. Bez toho nelze vůbec uvažovat, že by opatrovník byl seznámen se situací umístěné osoby a zastoupení by mohlo být efektivní.“
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení k této argumentaci předně zdůraznil, že: „cituje-li umístěná ve svém odvolání nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14, přehlíží, že toto rozhodnutí se zabývá především situací, kdy již bylo rozhodováno o dalším držení ve zdravotnickém ústavu (§80 a násl. z. ř. s.), nikoli pouze (předběžně) o otázce, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§78 z. ř. s.).“ Dále odvolací soud vyložil, že: „...u advokáta není v okamžiku jeho jmenování (§69 odst. 2 z. ř. s.) v zásadě důvod pochybovat o tom, že bude svou úlohu vykonávat řádně a bude náležitě hájit práva a oprávněné zájmy umísťované osoby. Zhodnotit kvalitu tohoto zastoupení a případně přijmout příslušná opatření si zpravidla vyžádá delší čas, než který odpovídá posuzované fázi řízení.“
Dovolatelka v dovolání argumentuje odkazem a citacemi některých pasáží z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1974/14, a prostřednictvím v tomto nálezu (k výkonu funkce opatrovníka) učiněných právních názorů konfrontuje svůj případ se závěrem (ve stručnosti shrnuto z její argumentace), že ustanovený opatrovník (advokát) J. A., se sídlem v XY, si neplnil své povinnosti v daném řízení, byl pasivní. Přitom v dovolání dále namítá, že: „vůle umístěné podat odvolání byla seznatelná již z toho, že se od počátku své hospitalizace snažila opatřit si právní pomoc zvoleného advokáta – čemuž arci Psychiatrická nemocnice Bohnice dlouho bránila – a podání odvolání bylo prvním krokem, o který tohoto advokáta poté, co byl překonán odpor nemocnice a ta jí umožnila se s ním krátce setkat a udělit mu plnou moc, požádala.“
V již shora označeném nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3507/16, byl vyložen právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy),
závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy,
a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
V daném případě ovšem dovolatelkou učiněná argumentace na podkladě uvedeného nálezu Ústavního soudu přiléhavá zjevně není, neboť - jak správně vystihl již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení - závěry Ústavního soudu se vztahují k výkonu funkce opatrovníka (advokáta) v řízení o dalším držení umístěného ve zdravotním ústavu, nikoliv v řízení o přípustnosti převzetí, které je - zdůrazňuje nyní dovolací soud - mimořádně krátké, kdy povinností soudu podle §77 z. ř. s. je svolat jiný soudní rok (zpravidla ve zdravotním ústavu), provést důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (k tomu soud zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný požádá) a do 7 dnů od převzetí člověka v dané věci rozhodnout.
Ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3507/16 (jehož závěry kasačním nálezem v této věci z pohledu rozšíření či obsahové změny předpokladů přípustnosti dovolání Ústavním soudem dotčeny nebyly) lze proto uzavřít, že pro již připomenuté souvislosti v předchozím odstavci dovolatelkou učiněná dovolací argumentace přiléhavá není. Navíc dovolatelka ve své argumentaci zcela pominula, že v jí označeném nálezu Ústavní soud mj. odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Czekalla proti Portugalsku ze dne 10. října 2002 č. 38830/97, a k němu pak uvádí, že: „z tohoto rozsudku nijak nelze dovodit, že by ustanovený zástupce musel vždy využívat všech opravných prostředků. Zdravotní stav umístěné osoby může objektivně být takový, že pobyt ve zdravotním ústavu bude nutný pro ochranu jeho zdraví nebo života.“
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že odvolací soud při posuzování odvolací námitky umístěné v odůvodnění svého usnesení také uvedl, že (v textu nyní tučně zvýrazňuje dovolací soud): „V daném případě byl opatrovník o svém jmenování a konání jiného soudního roku vyrozuměn dne 19. 9. 2016, tedy den předem, k tomuto úkonu, kdy měl mimo jiné příležitost prvního osobního kontaktu s umístěnou , se dostavil a byl mu přítomen . Je totiž i na uvážení opatrovníka, pro jaký postup se v zájmu účastníka řízení po zhodnocení relevantních skutečností rozhodne. Nevyužití možnosti podat opravný prostředek proto nelze považovat za výraz jeho selhání, zejména ne za situace, kdy okolnosti případu budou nasvědčovat tomu, že zdravotní stav umístěné osoby pobyt ve zdravotním ústavu z důvodu ochrany zdraví či života, ať již jejích či jiných osob, vyžaduje.“
Je tedy očividné, že v tomto směru odvolací soud z uvedeného nálezu Ústavního soudu vycházel, neboť jeho úvahy a závěry jsou identické s vyloženými právní závěry nejen Ústavního soudu, ale i zmíněného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Na uvedeném jistěže nemůže ničeho měnit ani ta v úvahu přicházející eventualita, že v případě jiného opatrovníka (advokáta) by nebylo možné vyloučit jiný procesní postup v daném řízení. Podstatné totiž je, že v daném případě rozhodující soud nezaznamenal při výkonu funkce opatrovníka (advokáta) žádný exces a že ve značně časově omezeném úseku pro rozhodnutí v dané věci neprozařovaly žádné skutečnosti či okolnosti, jež by u rozhodujícího soudu měly zakládat úvahy o tom, že ustanovený opatrovník (advokát) dovolatelky fakticky výkonu této funkce není schopen.
Ze shora vyloženého důvodu ovšem Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a k vrácení této věci tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu