ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2500.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2500/2019-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice č. 1480, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/40, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 404/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 24 Co 220/2018-77, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České epubliky dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.11.2018, č.j. 24 Co 220/2018-77, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [dovolatelka vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že J. P., zemřelý dne 11.6.2015 (dále též jen „zůstavitel“), „svým chováním dal jednoznačně najevo, že dovolatelce její jednání odpustil, umožnil jí znovu se k němu nastěhovat a žít s ním, umožnil jí nastěhovat si k němu své věci, byli spolu vídáni na nákupech“, a že „i s ohledem na špatnou finanční situaci dovolatelky jí poskytoval určitou formu výživy, starali se o sebe navzájem“, jednak proti hodnocení důkazů soudy, vytýká-li odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že „i ze svědeckých výpovědí sociálních pracovnic nevyplynulo nic o tom, že by tak zůstavitel činil z donucení, z lítosti vůči dovolatelce či jakkoli proti své vůli, že by si přítomnost dovolatelky ve svém domě nepřál, naopak provedené důkazy svědčí o opaku“, a že „skutečnost, že by tak činil pouze z lítosti, nebyla nade vší pochybnost v řízení prokázána“, a dovozuje na základě toho vlastní (odlišný) právní názor, že „zůstavitel jednal způsobem, který je na místě označit jako prominutí jejího jednání vůči němu“, a tudíž nelze dospět k závěru, že je dědicky nezpůsobilá], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Nadto, napadá-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že je nezpůsobilá dědit po zůstaviteli, neboť jí zůstavitel úmyslný trestný čin spáchaný vůči němu neodpustil, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel v souladu se zákonem z toho, že se tak může stát i mlčky (konkludentně), musí však být zjevné, že zůstavitel si byl vědom, že odpouští a co odpouští [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str.1411]. Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není žádného důvodu k tomu, aby se stejně jako např. platnost závěti neposuzovalo i chování potencionálního dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti, tedy podle právní úpravy tohoto institutu v době, kdy k závadnému chování došlo. K dědické nezpůsobilosti totiž nedochází až smrtí zůstavitele, ale již tím, že se potencionální dědic zákonem definovaného chování vůči zůstaviteli dopustil. To vyplývá především z toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění takového chování a tím k „obnovení dědické způsobilosti“ (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018). Z toho (mimo jiné) vyplývá, že odvolací soud dědickou nezpůsobilost žalobkyně (včetně jejího případného zániku v důsledku zůstavitelova odpuštění) navzdory datu smrti zůstavitele správně neposuzoval podle nové právní úpravy [§1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014, dále též jen „o.z.“], zakotvující již výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve vztahu k němu potencionální dědic dopustil, a postupoval tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i v tom ohledu, pokud se zabýval tím, zda „nenastaly účinky ustanovení §469 obč. zák. v době účinnosti tohoto zákona“.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souvislosti s námitkou týkající se „specifické domácnosti tzv. sběračů či squatterů a jiných osob, které nežijí podle měřítek většinové společnosti“, není předkládána – jakkoliv je dovolatelkou avizována – taková otázka hmotného práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Protože tuto otázku odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku jako „nadbytečnou“ správně neřešil, dospěl-li (i z pohledu dovolacího soudu) k přiléhavému závěru o dědické nezpůsobilosti žalobkyně (s tím důsledkem, že zákonné dědické právo žalobkyně po zůstaviteli vůbec nevzniklo), nelze než uzavřít, že dovolání ani z hlediska právního posouzení otázky vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem ve smyslu ustanovení §1637 o.z. není (nemůže být) přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu