ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2663.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2663/2018-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj , se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovaným 1) MAKKKS reality s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Urbánkova 3366/59, identifikační číslo osoby 241 61 438, a 2) P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 89/2012, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2018, č. j. 20 Co 146/2015-391, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 2) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť neobsahuje právně relevantní vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ani (žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241 odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu dovolání žalovaného 2) nelze vyvodit zákonu odpovídající vymezení dovolacího důvodu ani předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolání je pojato jako prostá skutková a právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, která přípustnost dovolání nezakládá.
Rovněž ani následující části dovolání, v nichž žalovaný 2) namítá, že:
- „považuje za zásadní odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe a s tím související jeho nesprávné právní posouzení věci v tom, že žalobce ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 13. 2. 2018 nedisponoval nespornou pohledávkou za druhým žalovaným...“ , nebo že:
- „odvolací soud...nezohlednil ust. §154 odst. 1 o. s. ř. a nerozhodoval podle stavu v době vyhlášení rozsudku. Tím se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ ,
nejsou podřaditelné pod shora již vyloženou první variantu předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jež musí být založena na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení předmětné právní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v takovém případě je zapotřebí, aby dovolatel v podaném dovolání alespoň stručně uvedl, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu