ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.267.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 267/2019-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců, a) J. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, a b) J. P. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému J. F. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, za účasti VLAMA Trading s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby: 258 72 796, vedlejší účastnice na straně žalovaného, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2018, č. j. 69 Co 28/2018-269, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v předmětné věci naposledy rozhodoval rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, kterým zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též „odvolací soud“) ze dne 8. září 2015, č. j. 69 Co 193/2014-125, tak i rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, a věc vrátil tomuto okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně z toho důvodu, že soudy při posuzování otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tj. žalovaným, nepostupovaly ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 4. října 2017, č. j. 13 C 68/2013-240, ve znění opravného usnesení ze dne 12. března 2018, č. j. 13 C 68/2013-258, výrokem I. určil, že: „spoluvlastnický podíl jedné poloviny pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je na tomto pozemku stojící budova č. p. XY – rodinný dům, spoluvlastnický podíl jedné poloviny pozemku parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY, všechny pozemky zapsané pro obec a k. ú. XY, na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY jsou součástí společného jmění manželů žalobce a) a žalobkyně b).“ Navazujícími výroky II. a III. pak nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně s ohledem na učiněná zjištění a s přihlédnutím k nálezové judikatuře v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ dospěl k závěru, že „o žalovaném nelze hovořit jako o dobrověrném nabyvateli“ , neboť mu nepochybně byly známy okolnosti, za kterých vedlejší účastník nabyl vlastnické právo.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. srpna 2018, č. j. 69 Co 28/2018-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve vztahu k posouzení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka odvolací soud ve skutkových poměrech této věci mj. vyložil:
„Okresní soud správně posuzoval ve smyslu pokynů dovolacího soudu otázku dobré víry žalovaného jako nabyvatele předmětných nemovitostí, kdy žalovaný měl nabýt předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem dne 13. 2. 2013, přičemž právní účinky vkladu nastaly ke dni 21. 2. 2013. V tomto směru okresní soud správně vyhodnotil vazby žalovaného na vedlejšího účastníka, kdy jednak žalovaný je bývalým jednatelem a jeho manželka byla v době učinění uvedených úkonů společnicí společnosti. Současně žalovaný má vazby i na T. K., který byl jednatelem vedlejšího účastníka v době uzavírání smluv s žalobci. Žalovaný tak nutně měl ničím nerušenou možnost důsledně si ověřit veškeré skutečnosti týkající se předmětných nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. důvodné. Je tomu tak z toho důvodu, že žalovaný jednak opětovně prostřednictvím své dovolací argumentace otevírá k řešení právní otázky, jež ovšem právě shora zreferovaným kasačním rozhodnutím dovolacího soudu byly již konzumovány, vyjma řešení právní otázky „nemo plus iuris“, kterou ovšem odvolací soud vyřešil zcela v souladu s ustálenou nálezovou judikaturou i judikaturou Nejvyššího soudu, jak byla podrobně vyložena v předmětném kasačním rozhodnutí.
Jelikož skutková zjištění, jež se stala právně významnými z pohledu řešení otázky dobré víry žalovaného, tj. zda jej bylo lze či nikoliv považovat za dobrověrného nabyvatele ve smyslu relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, nelze v dovolacím řízení nijak revidovat, je nasnadě, že pakliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s ohledem na učiněná skutková zjištění dospěl k závěru, že žalovaný při nabývání předmětného nemovitého majetku nebyl v postavení dobrověrného nabytele, nebyly tím tudíž splněny podmínky k závěru o nabytí vlastnického práva od nevlastníka.
Dovolací soud tedy konstatuje, že odvolací soud plně respektoval právní názor vyplývající z předmětného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zase nemá žádný důvod tento svůj názor nyní jakkoliv revidovat.
Skutková a právní polemika žalovaného v zásadě cílí proti závěrům, které dovolací soud zaujal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Připomíná se, že právní materie „nemo plus iuris“ v poměrech dosavadní civilní úpravy je specifická a výhradně řešená nálezovou judikaturou Ústavního soudu, jíž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi podrobil (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, in https://nsoud.cz ).
V kasačním rozhodnutí též dovolací soud připomenul, že jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, je pak povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Jestliže tedy při posuzování podmínek z hlediska nabytí nemovitosti od nevlastníka soud dospěje na podkladě provedeného dokazování k závěru, že účastník, u nějž je třeba se zabývat otázkou nabytí vlastnictví od nevlastníka, nebyl v postavení dobrověrného nabyvatele, je již z povahy věci nadbytečné posuzovat naplnění dalších znaků skutkové podstaty „nemo plus iuris“, poněvadž absence postavení dobrověrného nabyvatele znemožňuje nabytí vlastnictví z tohoto důvodu. K takové situaci došlo i v posuzovaném případě, v důsledku čehož soud prvního stupně podané žalobě vyhověl a odvolací soud toto prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné, reflektující zmíněnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu i již ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle §219 o. s. ř., potvrdil.
Pokud se žalovaný v dovolání snaží vnášet do uvedené právní sféry nové vhledy za užití nynějšího civilního kodexu, pomíjí, že nabytí od nevlastníka v poměrech dosavadní právní úpravy (mimo právní režim vydržení atd.) je výhradně řešeno nálezovou judikaturou Ústavního soudu a specificky nastavené podmínky je nezbytné posuzovat v rozsahu a při verifikaci poměrů, jež dovolací soud připomenul právě ve svém kasačním rozhodnutí a na jehož odůvodnění nyní zcela odkazuje.
Esenciální tedy je, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12. Ústavní soud např. v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka, je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu