ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2773.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2773/2018-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce B. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, proti žalovaným 1) J. L. , narozenému XY, 2) A. L. , narozené XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, a 3) Z. L. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 8, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2018, č. j. 15 Co 325/2017-277, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 43 C 120/2013-182, určil, že M. M. (původní žalovaná 3/) je spoluvlastnicí v rozsahu id. ½ označeného nemovitého majetku, a d ále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2018, č. j. 15 Co 325/2017-277 (poté, co M. M. zemřela a soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví), změnil meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, „že se určuje, že M. M., narozená XY, r. č...., byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY (rodinný dům) a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území I., zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu Brno – město, pro obec B. a katastrální území I.“ (dále též „nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně stran absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 7. prosince 2010, neboť „je ze všech okolností uvedeného úkonu zcela zřejmá snaha zbavit se veškerého hodnotného majetku, který byl dříve ve společném jmění žalobce a M. M., a který by případně mohl být zdrojem prostředků k vyplacení vypořádacího podílu žalobce...Popsané jednání M. M. je obcházením zákona, tedy ustanovení upravující vypořádání zaniklého společného jmění manželů, kdy účelem těchto ustanovení občanského zákoníku je nejen rozdělení majetku a stanovení případných vypořádacích podílů, ale též splnění povinnosti k jejich vyplacení. Jestliže M. M. učinila jednání, kterým se chtěla této povinnosti vyhnout, což spočívalo ve zbavení se veškerého hodnotného majetku prostřednictvím darovací smlouvy uzavřené se žalovaným 1) dne 7. 12. 2010, to vše za situace, kdy dobře věděla o své povinnosti vyplatit žalobci nezanedbatelný vypořádací podíl, jedná se nepochybně o obcházení zákona (což konec konců potvrdilo též trestní stíhání a pravomocné odsouzení M. M. za toto jednání) a proto je z tohoto důvodu uvedená darovací smlouva absolutně neplatná dle §39 občanského zákoníku.“
Odvolací soud dovodil absolutní neplatnost také u druhé (navazující) darovací smlouvy ze dne 27. ledna 2011 (ohledně převodu předmětného spoluvlastnického podílu z dárce J. L. na obdarovanou A. L.) s tím, že: „s ohledem na skutečnost, že žalovaný 1) byl vlastníkem pouze jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, nemohl na žalovanou 2) převést vlastnictví ve větším rozsahu než skutečně sám vlastnil. Navíc nelze přehlédnout, že uvedená darovací smlouva ze dne 27. 1. 2011...byla uzavřena s ohledem na všechny okolnosti v rozporu s dobrými mravy, když zde je třeba poukázat na její bezprostřední časovou návaznost na darovací smlouvu ze dne 7. 12. 2010, realizovanou mezi osobami blízkými, kterým byla dobře známa situace i účelovost převodu M. M. a snaha znemožnit vyplacení vypořádacího podílu žalobce...S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem dospívá též odvolací soud k závěru, že nejenže žalobce nemohl převést vlastnické právo ve větším rozsahu než skutečně sám vlastnil, ale s ohledem na vše právě uvedené je tento uvedený úkon též v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.) a i na něj se uplatní neplatnost dle §39 občanského zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání žalovaní 1) a 2), které ovšem není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných darovacích smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K uplatněné dovolací argumentaci dovolatelů pak Nejvyšší soud uvádí následující.
Zpochybňují-li dovolatelé výsledky dokazování, respektive skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, uplatňují nepřípustný dovolací důvod, jímž podle stávající právní úpravy ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může být toliko, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud tudíž v dovolacím řízení nemůže předmětný skutkový stav revidovat, pročež v tomto směru uplatněná dovolací argumentace dovolatelů přípustnost jejich dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelů stran jimi tvrzeného pochybení odvolacího soudu, nerespektoval-li, respektive nevycházel-li z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2014, č. j. 49 Co 282/2013-371, „který v předcházejícím řízení konkrétně posuzoval převody z M. M. na J. L. a A. L. jako prejudiciální otázku“ , a v němž mj. vyložil, že: „nesdílí právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene...ze dne 7. 12. 2010 a darovací smlouvy ...ze dne 27. 1. 2011, kterými bylo se spoluvlastnickým podílem disponováno v mezidobí od vypořádání SJM účastníků uvedenými rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně do doby jejich zrušení Nejvyšším soudem...“
Odvolací soud totiž při rozhodování vycházel také z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. června 2015, č. j. 10 T 26/2015-163, kterým byli M. M. a J. L. uznáni vinnými ze spáchání přečinu poškozování věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a písm. b) tr. zák., když (jak již - s odkazem na zmíněné trestní rozhodnutí - konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) „M. M. zmařila uspokojení svého věřitele tím, že zcizila byť i jen část svého majetku, způsobila takovým činem značnou škodu a takovým činem získala pro jiného značný prospěch a J. L. umožnil jinému, aby zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil byť i jen část svého majetku, způsobil takovým činem značnou škodu a takovým činem získal pro jiného značný prospěch...“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz ] dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný, proto, že svým účelem odporuje zákonu. Dále konstatoval, že z §42a odst. 2 obč. zák. naopak plyne, že učinil-li dlužník dvoustranný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele a byl-li tento úmysl dlužníka cum animo fraudandi druhé smluvní straně znám nebo je-li u ní znalost tohoto úmyslu presumována (v případě, že kupující byl osobou dlužníku blízkou), způsobuje to nikoli neplatnost kupní smlouvy, nýbrž její neúčinnost (jež může být vyslovena na základě odpůrčí žaloby). Jinak řečeno, následkem, jejž zákon bez dalšího spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, je možnost dosíci vyslovení neúčinnosti právního úkonu. S touto vědomostí se naopak bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele. Jinak by institut odporovatelnosti právního úkonu obsažený v §42a obč. zák. pozbyl smyslu, neboť každá vědomost druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele by v duchu této logiky způsobovala neplatnost právního úkonu proto, že svým účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
Uvedený závěr dovolacího soudu lze shrnout tak, že pokud je dán úmysl obou stran zkrátit věřitele, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou podle ust. §39 obč. zák, zatímco je-li úmysl dán pouze u jedné strany (dlužníka) a u druhé strany (kupujícího) je dána toliko vědomost (nikoli úmysl), jedná se o právní úkon odporovatelný .
Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 980/2014, v němž dovolací soud dále vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud): „Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srov. ustanovení §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení §256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. §222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale - za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. - věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná .“
Dovolací soud se v citované věci zabýval i vztahem trestněprávních aspektů k posuzování (ne)platnosti, respektive (ne)účinnosti smluvního ujednání: „ Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit – jak vyplývá z ustanovení §256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení §222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) – trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen - jak vyplývá z výše uvedeného - v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). “ Jinými slovy tak bylo konstatováno, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana ; taková smlouva je za podmínek uvedených v §42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem.
V posuzované věci, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, odvolací soud vycházel ze závěru, že jak M. M., tak i žalovaný 1) J. L. přistupovali k uzavření předmětné převodní smlouvy v úmyslu poškodit nynějšího žalobce. Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že předmětná darovací smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, pak je třeba uzavřít, že tento právně kvalifikační závěr má oporu ve skutkovém stavu a není v žádné kolizi s ustálenou (shora připomenutou) rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rovněž právně kvalifikační závěr odvolacího soudu ohledně absolutní neplatnosti (navazující druhé) darovací smlouvy ze dne 27. ledna 2011 ve smyslu §39 obč. zák. je správný. K tomu lze snad dodat, že v poměrech dosavadní civilní úpravy se pro bezúplatné převody postižené absolutní neplatností neuplatní nálezovou judikaturou (do českého právního řádu) zavedený právní institut nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), takže zde platí, že ani dobrověrný nabyvatel (obdarovaný) nemohl dovozovat nabytí svého vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí podle darovací smlouvy, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení.
Odvolací soud přitom s ohledem na §243g odst. 2 o. s. ř. (dříve §243d odst. 2 o. s. ř.) správně též vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu, jak jím byly vyloženy v jeho rozsudku ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013.
Lze tedy uzavřít, že ani v tomto ohledu uplatněná dovolací argumentace žalovaných 1) a 2) přípustnost jejich dovolání podle §237 o. s. ř. nezaložila.
K dovolací argumentaci týkající se absence poučení ve smyslu §118a o. s. ř. nutno uvést následující.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.
Také v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).
Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
O - z pohledu absence postupu §118a o. s. ř. a z toho plynoucího nepředvídatelného výsledku - překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolateli uplatněné dovolací argumentace se v posuzovaném případě nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzené věci nebyla soudy činěna in camera, respektive právně významná zjištění soudy učinily na základě provedeného procesně korektního dokazování a byly také i předmětem zájmu účastníků.
Ve světle shora vyloženého je zřejmé, že odkaz dovolatelů na jimi označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (str. 9 jejich dovolání), je - s přihlédnutím k výše uvedenému, kdy odvolací soud měl pro meritorní rozhodnutí k dispozici odpovídající skutková zjištění (za nosný základ lze pak považovat především předmětné trestní rozhodnutí, jímž byl i odvolací soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán) - nepřípadný. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
Dovolatelům se tudíž ani v tomto ohledu nepodařilo přípustnost jejich dovolání založit.
K (jiným) vadám odvolacího řízení by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká tohoto případu; proto v tomto směru k uplatněné dovolací argumentaci přihlédnuto nebylo. Výjimkou je přirozeně odkaz dovolatelů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (viz str. 7 jejich dovolání), s níž ovšem napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi. Je tomu tak z toho důvodu, že z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadené rozsudku je zřejmý jak skutkový základ věci, z nějž při rozhodování odvolací soud vycházel, tak i jeho (též i s odkazem na judikaturu dovolacího soudu) právně kvalifikační úvaha ohledně absolutní neplatnosti obou předmětných darovacích smluv.
Zbytková dovolací argumentace dovolatelů má pak charakter prosté právní polemiky, která ve smyslu §237 o. s. ř. (sama o sobě) přípustnost dovolání nezakládá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu