ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3158.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3158/2018-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Priton Management S. A. , se sídlem Corner of Eyre & Hutson Street 306, Belize City, Belize, reg. číslo 79816, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalované M. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 147, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 192/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2018, č. j. 19 Co 388/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) předcházelo vydání kasačního usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 4997/2016, jímž dovolací soud zrušil předchozí (kasační) usnesení odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2016, č. j. 19 Co 388/2015-201, a věc tomuto odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v tomto kasačním rozhodnutí mj. vyložil, že vzhledem k tomu, že žalovaná převedla kupní smlouvou ze dne 27. května 2014 předmětné nemovitosti, které získala z majetku dlužníka žalobcem odporovanou dědickou dohodou ze dne 16. února 2011, před podáním odpůrčí žaloby na L. K., a že proto uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce z těchto nemovitostí není dobře možné, má žalobce vůči žalované, která měla mít z odporované dědické dohody prospěch, právo na náhradu podle §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.
Dovolací soud zdůraznil, že jestliže žalobce tento svůj nárok uplatnil teprve změnou žaloby doručenou soudu prvního stupně dne 7. května 2015, stalo se tak nepochybně po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty uvedené v §42a odst. 4 obč. zák. Na tom nemohou nic změnit ani úvahy o tom, jaká byla „rozhodná právní skutečnost, která vyvolala nezbytnost změnit žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle §42a odst. 1 obč. zák. na žalobu o náhradu podle §42a odst. 4 obč. zák.“
Podle dovolacího soudu ať už bylo motivem pro změnu žaloby uplatněnou u soudu dne 7. května 2015 cokoli, je nepochybné, že žalobce nárok na přiznání náhrady podle §42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák. uplatnil teprve tímto podáním; původní žaloba na určení neúčinnosti dědické dohody by nemohla být úspěšnou. Nelze ani uvažovat o tom, že by se jednalo toliko o odstraňování vad původního podání (§43 o. s. ř.), neboť žalobce změnou žaloby uplatnil zcela jiný nárok, než byl uplatněn v žalobě původní (ze dne 13. června 2014).
Dovolacím soudem shora připomenutý právní názor byl pro odvolací soud závazný a nemohly vznikat žádné pochybnosti o tom, jak má odvolací soud v dalším řízení nahlížet na meritum věci, pakliže by nebyly odvolacím soudem shledány podmínky pro vydání nemeritorního rozhodnutí, respektive pokud by v mezidobí nedošlo k právně významným změnám, jež by bylo nezbytné při novém rozhodování o věci reflektovat či přímo respektovat (např. právní názor plynoucí z nálezové judikatury Ústavního soudu - srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Jelikož žádnou z právně významných okolností odvolací soud v dalším odvolacím řízení neshledal, vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu shora a v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. července 2015, č. j. 4 C 192/2014-165.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. stran pochybení odvolacího soudu, neshledal-li v daném případě podmínky pro aplikaci §42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák. Přípustnost svého dovolání podle §237 o. s. ř. žalobce „staví na otázce, která je již dovolacím soudem vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak. Zda dochází k zachování účinků stavění prekluzivní doby pro podání žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu dle §42a občanského zákoníku 1964, pokud byla žaloba podána proti vlastníku nemovité věci v době, kdy již vlastník nemovité věci podal návrh na vklad vlastnického práva, avšak k intabulaci vlastnického práva dojde až po podání žaloby, byť se zpětnými účinky a následně žalobce poté co zjistí, že žalovaný již není vlastníkem nemovité věci, změní již po uplynutí 3 leté prekluzivní lhůty odpůrčí žalobu na určení neúčinnosti na odpůrčí žalobu o náhradu dle §42a odst. 4 občanského zákoníku 1964.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak již z toho důvodu, že dovolatel v podstatě brojí proti právnímu názoru, který Nejvyšší soud zaujal v již shora zreferovaném kasačním rozhodnutí, které zcela jednoznačně vneslo právní náhled na meritum věci a ani pro žalobce následně vydané rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo vyznívat jako rozhodnutí překvapivé.
Zaujal-li v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud právní názor, který odvolací soud v dalším odvolacím řízení, respektive v následně vydaném rozhodnutí respektoval a na něm založil právní posouzení věci při neměnnosti skutkového základu věci, je nasnadě, že ani dovolací soud nemá žádný důvod odchylovat se od svého právního názoru, který zaujal ve svém předcházejícím kasačním rozhodnutí, respektive nemá důvod aktivovat proces revize zaujatého právního názoru cestou předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] , jenž byl obsažen v jeho předchozím kasačním rozhodnutí. Z tohoto pohledu nemohli přirozeně ani pro dovolatele vyvstat žádné pochybnosti o budoucím procesním postupu, respektive o rozhodování odvolacího soudu, takže uplatněná dovolací námitka stran nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu či porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuvše od výše uvedeného dovolací soud považuje za žádoucí připomenout, že i v době, kdy žalobce podal předmětnou žalobu (13. června 2014), bylo možné již letmým nahlédnutím do aplikace nahlížení do katastru ( https://nahlizenidokn.cuzk.cz/ ) zjistit též údaje o případně probíhajícím vkladovém řízení, což v posuzovaném případě mohlo vést žalobce verifikovat tyto údaje a tomu případně přizpůsobit další jeho procesní postup v již zahájeném řízení, respektive ještě před podáním žaloby uvážit vhodný procesní postup. Přitom v kasačním rozhodnutí dovolací soud instruktivně vyložil, jaké plynou rozdíly mezi situací, kdy předmětný majetkový převod byl učiněn před a když (až) po podání příslušné odpůrčí žaloby.
K odkazované judikatuře dovolatelem nutno uvést, že žádná z nich explicite neřeší problematiku daného případu, který v jedinečných skutkových souvislostech již posuzoval dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí. Kromě toho bez zaznamenání právně relevantní změny a s přihlédnutím k předvídatelnosti soudního rozhodování je i dovolací soud vázán svým právním názorem, který vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (k tomu srov. analog. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
Svým způsobem odvolacím soudem vedená polemika s dovolacím soudem ve vazbě na jím zaujatý právní názor ve zmíněném kasačním rozhodnutí (viz str. 4 a násl. odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu) je nejen nepatřičná, ale především bezcenná, neboť dospěl-li dovolací soud v kasačním rozhodnutí k určitému právnímu názoru a sám odvolací soud konstatuje neměnnost skutkového základu věci při opětovném rozhodování věci, pak uplatnění takové polemiky postrádá jakýkoli racionální smysl. Jakkoliv nelze tuto oblast spojovat s právním dosahem nálezové judikatury Ústavního soudu, přesto lze jako jistý určitý judikatorní analogon na tom místě připomenout následující závěry, které Ústavní soud připomenul např. ve svém usnesení ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. I. ÚS 2949/18, a jež svým způsobem lze analogicky přetavit do rozhodovací praxe dovolacího soudu:
„Z judikatury Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 467/98 , IV. ÚS 301/05 , II. ÚS 3855/15 , IV. ÚS 4118/17 , III. ÚS 330/17 a řady dalších) jednoznačně vyplývá, že požadavky na reflektování kasačního nálezu (tzv. kasační závaznost) v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby civilní soud (ne)reflektoval jeho právní názory a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní justiční dialog. Za nezměněného skutkového stavu však lze reflektovat kasační závaznost pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž se takový nález zakládá. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti. Odůvodňuje ho nutnost definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11 , II. ÚS 2941/17 ).“
Z vyložených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu