ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3508.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3508/2019-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému J. Š. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Bendou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Císařských lázní 368/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 369/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2018, č. j. 84 Co 147/2017-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2016, č. j. 7 C 369/2011-304, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2018, č. j. 84 Co 147/2017-405, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím ustanovené advokátky doplňující dovolání (dovolatelka původně podala dovolání prostřednictvím zástupce, který soudu prvního stupně nedoložil, že je advokátem, ani soudu prvního stupně nedoložila, že má sama odpovídající právnické vzdělání), které ovšem nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání žalobkyně ovšem není zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Za naplnění předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat ani tu část argumentace dovolatelky, že: „odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , neboť není vůbec zřejmé, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení předmětné právní otázky odchýlit. Dovolání je pojato jako (nepřípustně) skutková (neboť v dovolacím řízení nelze nijak revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování) a (prostá) právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, což samo o sobě
- jak již shora bylo vyloženo - předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nenaplňuje.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou (její advokátkou) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně zcela pominul důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho advokáta v dovolacím řízení spojovat účelně vynaložené výdaje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu