ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3939.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3939/2018-898
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci P. Z. , narozené dne XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, t. č. bytem XY pro zrakově postižené, se sídlem XY, zastoupené stálým opatrovníkem Centrem sociální a ošetřovatelské pomoci se sídlem v Praze 10, příspěvková organizace, se sídlem v Praze 10, Sámova 7, a procesním opatrovníkem JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická 17, za účasti J. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, a dále za účasti Statutárního města Opava, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 69, o schválení právního jednání, udělení souhlasu ke změně bydliště a o změně opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P 514/2016, o dovolání J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 14 Co 245/2017-586, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 14 P 514/2016-474, udělil stálému opatrovníku souhlas ke změně bydliště P. Z., omezené ve svéprávnosti (dále též „opatrovankyně“), a to „z adresy XY na adresu XY“ (výrok I.), dále schválil blíže vymezené právní jednání, jež za opatrovankyni učinil její stálý opatrovník (výrok II.), odvolal dosavadního stálého opatrovníka opatrovankyně (výrok III)., opatrovankyni jmenoval veřejného opatrovníka Statutární město Opava (výrok IV.), jemuž vymezil v rozhodnutí blíže uvedený rozsah oprávnění a povinnosti spojených s výkonem této funkce (výrok V.), zamítl návrh J. Z., aby byla jmenována stálou opatrovnicí opatrovankyně (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.).
K odvolání J. Z. Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 14 Co 245/2017-586, odvolání J. Z., pokud směřovalo do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl, a ve zbývající napadené části, vyjma výroku III., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala J. Z. (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka polemizuje s odvolacím soudem ohledně posouzení podmínek pro jmenování stálého, respektive veřejného opatrovníka omezené ve svéprávnosti, aniž by právně relevantním způsobem vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, v tomto případě dovolatelka způsobem shora vymezeným předpoklady přípustnosti svého dovolání nevymezila.
Ani námitka dovolatelky, že: „ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávné aplikaci obecných norem a dále k zásahu do ústavních práv zaručených, jak opatrované, tak dovolatelce v rámci Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod“ , nenaplňuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť tato námitka je pojata pouze obecně, bez jakéhokoliv propojení s případnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu, skrze kterou by bylo možné posuzovat takto tvrzenou přípustnost dovolání z pohledu řešení předmětné právní otázky odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Jinými slovy řečeno, předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka nezaložila ani na tvrzení, že by se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud při řešení konkrétně zformulované právní otázky kupř. odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu, případně že odvolací soud při rozhodování judikaturu Ústavního soudu (zcela nebo jen zčásti) pominul, ač pro skutkové okolnosti případu jí bylo nezbytné respektovat a judikované závěry promítnout do právního posouzení věci.
Podané dovolání je totiž pojato jako prostá právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem, což pochopitelně nelze spojovat s řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou (jejím advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Zcela nad rozsah tohoto odůvodnění lze dovolatelce připomenout, že na její stěžejní námitku ohledně podmínek jmenování opatrovníka omezené ve správnosti reagoval dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 29. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 891/2016, přičemž s tímto právním názorem se zcela ztotožnil (v rámci rozhodování o ústavní stížnosti dovolatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu) i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 19. června 2018, sp. zn. II. ÚS 3434/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu