ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.409.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 409/2019-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. F. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované L. E. Ch. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 125/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2018, č. j. 37 Co 263/2016-379, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Luďka Voigta, advokáta se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 11 C 125/2010-344, výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí ideální ½ pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemků parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti“) a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. října 2018, č. j. 37 Co 263/2016-379, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod, který podle ní spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a to jednak otázky (stručně vyjádřeno) „nemo plus iuris“, jednak namítá vadu řízení. Předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje jak tím, že právní otázka, zda dcera převodce, která nabyla nemovitosti darem, může být dobrověrnou nabyvatelkou pouze s ohledem na skutečnost, že zápis ve veřejném seznamu svědčil převodci, jejímu otci, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, tak tím, že nebyla-li žalobkyně poučena podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v důsledku čehož se rozhodnutí soudů stala překvapivými, odchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Rozsudek odvolacího soudu má za správný, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně (bude-li shledáno přípustným) zamítnuto.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [rozsudek odvolacího soudu je ze dne 23. října 2018 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“], platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, o neplatnosti darovací smlouvy, se oba soudy zabývaly otázkou nabytí nemovitostí žalovanou na základě její dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, z nichž je zapotřebí zmínit zejména posouzení individuálních okolností souzené věci, a to nečinnost žalobkyně. Ta se nebránila vůči nesprávnému zápisu ve státem vedené evidenci ani při převodu smlouvou ze dne 27. 10. 2003, ani při převodu smlouvou ze dne 29. 10. 2003. Neiniciovala řízení o uvedení skutečného stavu do souladu se stavem evidovaným a relativní neplatnost namítla až v souvislosti s darovací smlouvou dne 5. 10. 2005. Přihlédl i k vůli žalobkyně převést nemovitosti v k. ú. XY do výlučného vlastnictví otce žalované a neopomenul, že se jednalo o nabytí bezúplatné, avšak mezi příbuznými v linii přímé.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu lze dohledat na http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je zřejmé již z citované právní věty, Nejvyšší soud, vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) rozhodovací praxe při řešení otázky „nemo plus iuris“.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti [širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci)], dopadající na všechny případy možnosti dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, tak i individuální okolnosti [délky doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí, okolnosti, za nichž k neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo, existence dobré víry nabyvatele apod.] konkrétního rozhodovaného případu.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí; není tedy možné, aby soud bez dalšího dovodil existenci dobré víry nabyvatele již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato - vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu popsaného v nálezu Ústavního soudu dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Z vyloženého je předně zřejmé, že z dobrověrného nabytí vlastnického práva není vyloučen nabyvatel, který je osobou blízkou k převodci, byť by vlastnické právo od převodce nabyl bezúplatně. Nejedná se tudíž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. V těchto případech ovšem do popředí vystupuje posouzení dobré víry, které musí být o to přísnější a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Odvolací soud se však v tomto směru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu. Opodstatněně akceptoval identifikaci dotčených práv, skutečnost, že pro nemožnost zachovat maximum z nich, poskytl ochranu jen jednomu z nich, zde vlastnickému právu žalované jako dobrověrné nabyvatelky, a to v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, při zohlednění jak obecné skutečnosti, tak zejména individuálních okolností zmíněných výše. V základu právní argumentace napadeného rozsudku spočívající (byť náležitě nevyjádřená) úvaha ústící v závěr o dobré víře žalované, která nemohla seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť analýza povahy finančních zdrojů, za něž byly pořízeny nemovitosti, které darem od svého otce jakožto převodce nabyla, ve vztahu k míře rozestavěnosti stavby, jejímž prodejem byly tyto zdroje zčásti získány, při konfrontaci s jednoznačně projevenou vůlí žalobkyně darovat nemovitosti v k. ú. XY jejímu otci a její následné nečinnosti, přesahuje rámec maximální obezřetnosti (vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní požadovat), není nelogická, excesivní, nesrozumitelná či neurčitá. Zohledňuje zhodnocení všech právně relevantních okolností daného případu, a to zcela v intencích výše uvedené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
Námitka, kterou dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) procesní pochybení spočívající v chybějícím poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a tím způsobené nepředvídatelnosti rozhodnutí, přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Dovolatelka totiž nevymezuje otázku procesního práva vůbec. Takováto otázka by musela být vymezena tak, aby odpověď dovolacího soudu na ni přinesla vyřešení procesněprávního problému a zároveň, aby její právní posouzení představovalo obecné řešení téže procesní situace. Tuto námitku lze proto vnímat pouze jako tvrzení dovolatelky o vadě řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (i kdyby byly skutečně dány).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu