ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4176.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4176/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované Z. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovnicí JUDr. Ivou Krausovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Brožíkova 1565/3, za účasti navrhovatelky J. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická 1246, a dále za účasti Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, o svéprávnost a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 23 Nc 3602/2017, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2018, č. j. 56 Co 405/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 23 Nc 3602/2017-102, zamítl návrh navrhovatelky na omezení svéprávnosti posuzované a jmenování (její osobě) opatrovníka, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná netrpí žádnou duševní poruchou.
K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 56 Co 405/2017-124, v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že posuzovaná je psychicky schopna postarat se o vlastní záležitosti a k omezení její svéprávnosti není žádný důvod. Pokud posuzovaná potřebuje pomoc, jde o pomoc, která vyplývá z jejího fyzického stavu a souvisí s obtížemi s chůzí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (zastoupena svým advokátem) včasné dovolání s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Podle názoru navrhovatelky měl soud rozhodnout až na základě provedeného znaleckého posudku. Pokud provedení znaleckého posudku nenařídil, nemohl provést objektivní posouzení osoby posuzované. Jak ošetřující lékař P., tak léčebné zařízení REHOS nemají specializaci k posuzování duševního stavu posuzované a ve svých zprávách pouze uvedli, že omezení svéprávnosti nebylo indikováno, což může znamenat jen to, že doposud nebylo zjištěno a není o tom záznam v lékařských zprávách posuzované. Ani ošetřující lékař a ani lékařské zařízení i REHOS nejsou oprávněni činit žádné závěry ohledně duševního stavu posuzované. Nicméně i ošetřující lékař ve své zprávě ze dne 4. 9. 2017 připouští zmatečné jednání posuzované a dále uvádí, že posuzovaná odmítá lékaře navštěvovat.“ Posuzovaná učinila nestandardní majetkoprávní jednání (prodej bytu a chaty) a nestandardně se chovala i při soudním jednání. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Posuzovaná prostřednictvím své opatrovnice navrhla zastavení dovolacího řízení, jelikož dovolatelka není v řízení zastoupena advokátem, a kromě toho její dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech v písemném vyjádření k dovolání odmítlo uplatněnou dovolací argumentaci. Soud prvního stupně si v průběhu řízení opatřil veškeré důkazy ohledně psychického a zdravotního stavu posuzované, kterou při jednání dne 22. srpna 2017 i zhlédl. Posuzovaná při soudním jednání nejevila známky duševní poruchy, s návrhem na omezení její svéprávnosti vyslovila nesouhlas. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by posuzovaná trpěla duševní poruchou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané dovolání (navrhovatelka nejprve sice sama podala dovolání, které však následně doplnila prostřednictvím svého advokáta) neobsahuje zákonem vymezené předpoklady přípustnosti ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, jehož povinností je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu podaného dovolání nelze vyvodit zákonu odpovídající vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolání je pojato jako prostá skutková a právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, která (sama o sobě) přípustnost dovolání nezakládá. Pokud dovolatelka v dovolání uvádí, že: „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“ , pak v dovolání absentuje vymezení, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. konkrétně od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí) se měl odvolací soud a v řešení které právní otázky odchýlit.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.) odmítnuto.
Přesto nad rozsah odůvodnění dovolací soud k předmětné věci poznamenává následující.
Nevzniknou-li v řízení o omezení svéprávnosti zaktivizovaném navrhovatelem pochybnosti o zdravotním (duševním, respektive psychickém) stavu posuzovaného člověka, není zapotřebí přistupovat k ustanovení znalce ohledně zjištění, zda posuzovaná osoba trpí duševní poruchou, a pokud ano, pak v jakém rozsahu tato duševní porucha omezuje její ovládací a rozpoznávací schopnosti, tak, aby mohl soud na podkladě posudku, jakož i dalších důkazů posoudit, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro omezení, a pokud ano, pak v jakém rozsahu, svéprávnosti posuzovaného člověka. Přitom §55 odst. 2 o. z. stanoví, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Řízení o omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací. V duchu vyšetřovací zásady přitom soud odpovídá za úplné zjištění skutkového stavu věci tak, aby bylo najisto postaveno, zda posuzovaná osoba má či nemá být omezena ve svéprávnosti. Obecné soudy přirozeně nemohou přehlížet případná závažná tvrzení navrhovatele o možné duševní poruše posuzované osoby, která může mít vliv na její svéprávnost. Tragické následky jednání osob, k jejichž duševnímu zdraví bylo jejich okolí lhostejné, jsou všeobecně známé; přitom včasné řešení problému může vzniku některých tragédií zabránit. Uvážené řešení navíc může přispět ke zlepšení života jak posuzované osoby, tak osob žijících v jejím okolí a v úvahu připadají i jiná opatření [(např. v tzv. detenčním řízení), k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16, in https:nalus.usoud.cz ].
Dovolatelka ve svém návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti posuzované poukázala na shora již vyložené (z pohledu dovolatelky) nestandardní chování posuzované, které však ve světle ostatních důkazů, a to především s ohledem na předmětné lékařské zprávy, oba soudy nehledaly za relevantní z pohledu nezbytnosti přikročit k předmětné ingerenci do svéprávnosti posuzované. Jinými slovy řečeno, jestliže již z předmětných lékařských zpráv očividně žádný náznak možné existence duševní poruchy postižené nevyplýval, a tento náznak se nepodával ani z chování posuzované při soudním jednání, nebylo zapotřebí, aby za takovéto situace soud nutně přistupoval k ustanovení znalce z oboru psychiatrie, a to za účelem odborné verifikace zdravotního (psychického) stavu posuzované.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu