ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4192.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4192/2018-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Městyse Drásov , se sídlem v Drásově 61, identifikační číslo osoby 002 81 727, zastoupeného Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalovanému PŘEMYSL VESELÝ stavební a inženýrská činnost s. r. o. , se sídlem v Brně, Pražákova 1000/60, identifikační číslo osoby 253 42 100, zastoupenému JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 315/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2018, č. j. 49 Co 38/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 33 C 315/2015-127, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 49 Co 38/2017-165, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že jestliže v daném případě starostka žalobce učinila právní úkon - odstoupení od předmětné kupní smlouvy (uzavřené mezi žalobcem a společností LIVING AREA s. r. o., která ještě před tímto odstoupením převedla předmětný pozemek na žalovaného) bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva žalobce, jednalo se o neplatný právní úkon, který nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky, tj. zrušení kupní smlouvy ze dne 23. března 2009.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že se odvolací soud otázkou absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle §39 obč. zák. (pro rozpor s dobrými mravy, respektive pro obcházení zákona, jak v odvolacím řízení namítal žalobce) nezabýval. K tomu odvolací soud vyložil, že: „Soud je povinen přihlédnout k absolutní neplatnosti smlouvy z úřední povinnosti, avšak pouze za předpokladu, že takové rozhodné skutečnosti svědčící právnímu závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu jsou v řízení účastníky uváděny. Pokud žalobce až v odvolání namítá, že ‚smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy pro chování zástupců společnosti LIVING AREA s. r. o. s úmyslem získat pozemek při sjednání nízké kupní ceny, která odpovídala ujednání závazku vybudovat na pozemku dům pro seniory‘, aniž existovala možnost takový závazek splnit, že smlouva byla uzavřena ‚s úmyslem obejít zákon pro čistě formální úmysl realizovat na pozemku projekt výstavby domu pro seniory‘, jedná se o zcela nová skutková tvrzení žalobce, která v průběhu celého řízení před soudem I. stupně neuvedl.“
Odvolací soud se tedy v rámci odvolacího řízení zabýval pouze otázkou, zda po právu došlo ze strany žalobce k předmětnému odstoupení od uvedené kupní smlouvy a zda v tomto směru byly splněny podmínky pro deklaraci žalobcem tvrzeného věcně právního vztahu k předmětnému pozemku, nikoliv tedy otázkou absolutní neplatnosti předmětných smluv ve smyslu žalobcem v odvolacím řízení tvrzených skutečností, jež v důsledku toho uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu konzumována (pravomocně vyřešena) nebyla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž ovšem absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání, žalobce v něm (shora vyloženým způsobem) nevymezil některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel sice v úvodu svého dovolání uvádí, že jeho „přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“ , a že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva a při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , avšak již v této konstelaci neuvádí in concreto, při řešení kterých právních otázek a od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit.
Předpoklad přípustnosti dovolání ovšem žalobce nezaložil ani na tvrzení, že by se v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud při řešení konkrétně zformulované právní otázky kupř. odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu, případně že při rozhodování judikaturu Ústavního soudu (zcela nebo jen zčásti) pominul, ač pro skutkové okolnosti případu jí bylo nezbytné respektovat a judikované závěry promítnout do právního posouzení věci.
Podané dovolání je totiž pojato jako prostá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, což pochopitelně nelze spojovat s řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla žalobcem (jeho advokátkou) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobce pominul důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho advokátem spojovat v dovolacím řízení účelně vynaložené výdaje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu