ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4372.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4372/2018-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci posuzované R. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Švecovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha č. 1807/14, za účasti L. V. , narozeného dne XY, bytem XY, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova č. 1949/2, IČO 00026026, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 Nc 460/2016, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 29 Nc 460/2016-150 výrokem I. zastavil řízení o schválení zastoupení R. K. členem domácnosti a výrokem II. rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované tak, že není způsobilá samostatně právně jednat v oblasti nakládání s nemovitým i movitým majetkem a uzavírání smluv týkajících se takového právního jednání, nakládání s finančními prostředky přesahujícími částku 2.000 Kč měsíčně, přebírání veškerých peněžních a listovních zásilek, a to i těch, které jsou určené do vlastních rukou, rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a umístění do zdravotnického zařízení, nebo o způsobu svého léčení, darování a přijímání darů větší než malé hodnoty a darů vzhledem k okolnostem neobvyklých, uzavírání nájemních smluv, včetně dodatků, smluv o úvěru, kupních smluv, jejichž předmět má vyšší cenu než 2.000 Kč, uzavírání smluv o úrazovém a životním pojištění, uzavírání smluv o stavebním spoření a poskytnutí úvěru, uzavírání leasingových smluv, smluv o ručení, avalování směnek, uzavírání a výpovědí smluv o běžném účtu, konání veškerých jednání týkajících se podávání žádostí a vyřizování přiznání dávek státní sociální podpory a dávek hmotné v nouze, konání veškerých jednání týkajících se přiznání příspěvku na péči a starobního důchodu a jejich změn a konání veškerých jednání týkajících se přihlášení k trvalému bydlišti a jeho změn. Výrokem III. soud současně posuzované jmenoval opatrovníkem L. V. k zastupování ve všech právních jednáních, ke kterým není způsobilá, a výrokem IV. mu uložil povinnost předkládat soudu vyúčtování ze správy majetku posuzované a zprávu o osobě opatrované vždy do 30. 6. kalendářního roku. Výroky V., VI. a VII. dále rozhodl o přiznání odměny opatrovnici posuzované D. L., a o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že po provedeném dokazování a zhlédnutí posuzované má za prokázané, že posuzovaná, která je osobou vyššího věku, trpí duševní poruchou - demencí smíšeného původu lehkého stupně, která ji významně limituje v běžném životě, přičemž se u ní vyskytuje i depresivní porucha. Posuzovaná má poruchy zejména krátkodobé paměti, má mírně narušené kognitivní a exekutivní funkce. Dosud je schopna početních úkonů, zná hodnotu peněz, je schopna projevit přání a požádat o pomoc, situaci ale zhoršuje silné postižení zraku, které jí činí prakticky závislou na pomoci druhých, pro které není schopna si zajistit své základní životní potřeby, nakoupit, uvařit, hospodařit s financemi, podepisovat smlouvy, ani jednat na úřadech. Vzhledem ke ztrátě zájmu řešit svoji situaci v důsledku depresivní poruchy je proto nutné v těchto oblastech, které by pro ni mohly znamenat negativní dopad do její sociální a finanční situace, omezit posuzovanou ve svéprávnosti a jmenovat jí opatrovníka. Posuzovaná byla v řízení zhlédnuta soudkyní při jiném soudním roku (č. l. 79), během kterého bylo hovořeno také s L. V., který se o posuzovanou stará. K jeho osobě bylo zjištěno, že o posuzovanou již řadu let pečuje, bydlí s ní ve společné domácnosti, všech 26 proti němu vedených exekučních řízení již bylo pro jeho nemajetnost zastaveno, a že jeho spolupráce se sociálními pracovníky je problematická. Posuzovaná nemá v České republice žádné blízké příbuzné.
Ke společnému odvolání posuzované a soudem jmenovaného opatrovníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 7 Co 1824/2017-193 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na omezení posuzované ve svéprávnosti, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že posuzovaná má vzhledem k vyššímu věku značné zdravotní potíže somatického (tělesného) charakteru, které jí činí závislou na pomoci L. V., který s ní od roku 2006 bydlí, obstarává jí běžné záležitosti, na základě plné moci i záležitosti na úřadech a hospodaří s jejím příjmem. Myšlení posuzované je však logické a souvislé, nemá poruchy vnímání, umí posoudit svůj zdravotní stav. Posuzovaná není nebezpečná sobě ani svému okolí, je sice snadno manipulovatelná, ale konkrétní manipulativní snahy nebyly zaznamenány. Podle odvolacího soudu však nejsou její zdravotní potíže, činící ji závislou na pomoci třetí osoby, důvodem k omezení její svéprávnosti, když takovým důvodem může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a v důsledku které člověk není schopen samostatně právně jednat. Ovšem ani existence takové poruchy nevede vždy k omezení svéprávnosti člověka, neboť k takovému opatření lze přistoupit teprve v případě ohrožení konkrétních zájmů omezované osoby, které však odvolací soud v projednávané věci neshledává. Není sice vyloučena manipulace ze strany pečovatele L. V., který se o posuzovanou stará více než 10 let, konkrétní manipulativní snahy ale zjištěny nebyly. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k vysokému věku posuzované je namístě zdrženlivost, když je obecně známo, že osoby vyššího věku se z důvodu zdravotních obtíží stávají lehce manipulovatelné a závislé na pomoci třetí osoby, omezení jejich svéprávnosti je však namístě teprve v případě konkrétního ohrožení postavení posuzované osoby, které v projednávané věci nebylo zjištěno. Omezení svéprávnosti proto není zapotřebí. Posuzovaná se může domáhat jmenování opatrovníka v řízení, které je možné zahájit jen na její návrh, nebo své záležitosti může zařizovat jako dosud. Odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti odvolatelů (aniž by posuzovanou zhlédl při jiném soudním roku), kteří požádali o odročení jednání, neboť zdravotní stav posuzované je dlouhodobě nepříznivý a brání její osobní účasti na jednání, z toho důvodu je obtížně řešitelná také účast L. V., který o posuzovanou pečuje. Odvolací soud dále vyslovil, že akceptací odvolacích námitek posuzované vyhověl a nebude jí tudíž způsobena újma projednáním věci v její nepřítomnosti, když není v zájmu posuzované další protahování řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nezhlédl přitom posuzovanou, a jestliže nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Dovolatelka ve svém dovolání k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na „řešení otázek hmotného i procesního práva, které mají být posouzeny jinak“. Dále cituje části odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, týkajících se povinnosti zhlédnout posuzovaného za určitých podmínek i v odvolacím řízení, povinnosti zopakovat dokazování v odvolacím řízení, a zapovězení nekritického přebíraní závěrů znaleckého posudku. Dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud nezabýval možností mírnějších a méně omezujících opatření, a to ani přesto, že řízení bylo zahájeno návrhem na ustanovení opatrovníka ve smyslu ustanovení §469 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoli dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že mají být právní otázky „posouzeny jinak“ , je z obsahu dovolání patrné, že se dovolatelka takto neobratně ve skutečnosti snaží namítat, že se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka poukazuje na usnesení ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2478/2017, v němž se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné otázkou, kdy je nutné zhlédnout posuzovaného i v odvolacím řízení.
Podle ustanovení §55 odst. 1 věty první o. z., k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti.
Ve výše uvedeném usnesení dovolací soud vyslovil, že „bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovaného opětovně zhlédl, respektive aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd.“
Přestože v citovaném rozhodnutí dovolací soud dále jako obiter dictum navázal, že o jinou situaci by se jednalo tehdy, směřoval-li by odvolací soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, kde by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí posuzovaného, respektive jeho výslechu (neboť v odkazované věci odvolací soud neměnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž jej potvrdil), pro projednávanou věc není tento závěr případný, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se posuzovaná ve svéprávnosti neomezuje. Z ustanovení §55 odst. 1 věty první o. z., stanovícího, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit po zhlédnutí posuzovaného, bezpochyby vyplývá nezbytnost zhlédnutí posuzovaného odvolacím soudem v případě, kdyby soud prvního stupně posuzovaného na svéprávnosti neomezil, a odvolací soud by na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že je zapotřebí omezit svéprávnost posuzovaného. V projednávané věci však odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že se posuzovaná na svéprávnosti neomezuje, a zároveň neměl ani pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu soudem prvního stupně, když z něj vycházel.
Za daných okolností projednávané věci tudíž dovolatelce nelze přisvědčit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdy je nutné zhlédnout posuzovaného i v odvolacím řízení.
Zároveň je z již uvedeného patrné, že opodstatněná není ani námitka posuzované, že odvolací soud nezopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně, neboť ten ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně vycházel, výsledný zjištěný skutkový stav však pouze odlišně právně posoudil v závěru, zda je zapotřebí posuzovanou omezit na svéprávnosti, a to s ohledem na skutečnost, že ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se nepodává žádné konkrétní ohrožení zájmů posuzované, ani třetích osob. Dovolatelka přitom ani nespecifikuje, jaké konkrétní odlišné skutkové závěry měl odvolací soud podle jejího mínění přijmout.
Cituje-li dále dovolatelka z rozhodnutí dovolacího soudu, zabývajícím se významem znaleckého posudku v řízení o omezení svéprávnosti, aniž by přesně specifikovala, v čem mělo dle jejího mínění dojít k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, lze k namítanému uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlil, proč změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se posuzovaná na svéprávnosti neomezuje. Uvádí-li k tomu dovolateka dále, že nebyl vyslechnut její ošetřující psychiatr, lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl důkaz zprávou jejího ošetřujícího psychiatra (viz str. č. 4 rozsudku soudu prvního stupně), dále byl v řízení proveden znalecký posudek, zhlédnutí posuzované, a řada dalších listinných důkazů. Nelze tudíž shledat, že by absence výslechu jejího ošetřujícího psychiatra mohla zakládat takový deficit ve zjištěném skutkovém stavu, aby dosavadní skutková zjištění bylo možné považovat za nedostatečně podložená. Zmínila-li dovolatelka rovněž možnost výslechu jejích rodinných příslušníků, stěží by k bližšímu objasnění skutkového stavu vedl výslech jejího syna, trvale žijícího ve státě Panama.
Namítá-li dovolatelka závěrem, že se odvolací soud nezabýval možností mírnějších a méně omezujících opatření, přestože řízení bylo zahájeno návrhem na ustanovení opatrovníka podle ustanovení §469 o. z., předně je nutné konstatovat, že ve vztahu k této námitce dovolatelka nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný, přičemž vymezení předpokladu přípustnosti ani zřetelně nevyplývá z obsahu této části dovolání (jedná se přitom o obligatorní náležitost dovolání – srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Nelze rovněž přehlédnout, že z obsahu návrhu na zahájení řízení není bez pochybností zcela zřejmé, zda směřuje právě na ustanovení opatrovníka bez současného omezení svéprávnosti (v návrhu na zahájení řízení navrhovatelé pod body V., VI. a VII. odkazují na omezení svéprávnosti), a L. V. při jednání před soudem prvního stupně sdělil, že „prosí soud, aby dosud neprováděl listinné důkazy, které má k dispozici, naopak, aby zahájil řízení o posouzení svéprávnosti paní K. s odkazem na uvedené zhoršení jejího zdravotního stavu, když musí být posouzeno, zda je vůbec schopná udělit souhlas nebo nesouhlas s opatrovnictvím …“. O nepřehlednosti toho, o co posuzovaná v řízení usiluje, svědčí i to, že odvolací soud měl za to, že posuzované vyhověl, když rozhodl, že se posuzovaná na svéprávnosti neomezuje. Poukázat lze též na to, že posuzovaná podala odvolání jen do části výroku, kterým byla omezena na svéprávnosti, když napadala omezení svéprávnosti jen pro některé z oblastí, v nichž byla její svéprávnost omezena, což nesvědčí o tom, že by v řízení (nadále) usilovala právě o jmenování opatrovníka bez současného omezení její svéprávnosti. Jmenovat opatrovníka podle ustanovení §469 o. z. přitom lze - jak vyplývá z uvedeného ustanovení - jen na návrh toho, komu má být opatrovník jmenován. Jde-li o návrh na schválení zastoupení členem domácnosti, ten byl vzat zpět na č. l. 144. Jak závěrem správně uvedl odvolací soud, rozhodnutí v nyní projednávané věci nebrání posuzované, aby podala nový návrh na ustanovení opatrovníka.
Jelikož na základě výše uvedeného Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a dovolání posuzované proto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu