ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.490.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 490/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech č. 902, proti žalované M. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivanou Zamazalovou, advokátkou se sídlem v Jirkově, Červenohrádecká č. 1557, o zaplacení 2 051 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 28 C 542/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2018 č. j. 11 Co 178/2018-191, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2018 č. j. 11 Co 178/2018-191 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalovaná dovozovala přípustnost dovolání tvrzením, že je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15, tento nález je však pro projednávanou věc nepřiléhavý, a proto tato námitka dovolatelky nezakládá přípustnost jejího dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Vymezuje-li žalovaná přípustnost svého dovolání citací ustanovení §237 o. s. ř., nejedná se o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti, neboť může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (in https://nalus.usoud.cz ) zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Přípustnost dovolání však není založena ani odkazem žalované na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15, neboť jej dovolací soud nepovažuje za přiléhavý pro projednávanou věc, a to z důvodů níže vyložených.
Žalovaná namítala, že poté, co jí nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání, měla být opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, aby měla možnost na neosvobození od soudního poplatku zareagovat zaplacením soudního poplatku, k tomu odkazovala na výše uvedený nález Ústavního soudu. Žalovaná však přehlíží, že na rozdíl od citovaného nálezu Ústavního soudu, podala žádost o osvobození od placení soudního poplatku až poté, co jí uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku, která jí byla stanovena ve výzvě k zaplacení soudního poplatku, v níž byla zároveň poučena o následcích nezaplacení soudního poplatku i o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků ve lhůtě stanovené pro zaplacení soudního poplatku. Posledním dnem stanovené 30 denní lhůty k zaplacení soudního poplatku byl den 7. 5. 2018, žalovaná však o osvobození od placení soudních poplatků požádala až podáním ze dne 10. 5. 2018. Za této okolnosti nelze spatřovat pochybení v tom, že žalované nebyla stanovena další lhůta k zaplacení soudního poplatku z odvolání, jak se nesprávně domnívá žalovaná, když soud prvního stupně usnesením zamítl její opožděný návrh na osvobození od placení soudního poplatku a zároveň zastavil odvolací řízení, neboť soud ještě ve věci odvolání nezačal jednat, její žádost o osvobození od placení soudního poplatku byla podána opožděně a soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen nebyl. Podle ustanovení §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přitom soud řízení po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku zastaví. Nadto by již ani nebylo možné přihlédnout k případnému zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty (§9 odst. 1 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb.).
Nepřípadný je rovněž odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17, neboť se tento nález otázkou opakovaného vyzývání k zaplacení soudního poplatku nezabývá.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že namítala-li žalovaná, že podle jejího názoru nemělo být postupováno podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. 9. 2017, nýbrž v dřívějším znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., je její námitka nesprávná, neboť dovolací soud již ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že poplatková povinnost založená odvoláním [§4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. V případě nezaplacení soudního poplatku za odvolání tedy není podstatné, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně, ale kdy bylo zahájeno odvolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 32 Cdo 4481/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3550/2018).
Napadá-li žalovaná dovoláním usnesení odvolacího soudu kromě části, v níž byl potvrzen výrok o zastavení řízení, také v části, v níž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na osvobození od placení soudních poplatků, není dovolání v této části přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu