ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.524.2019.3
sp. zn. 24 Cdo 524/2019-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce D. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Emilem Fischerem, MBA., advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská č. 90/5, proti žalovaným 1) H. S., narozené XY, bytem XY, 2) A. S., narozenému XY, bytem XY, o určení dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 55 Co 432/2017-305, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2018, č.j. 55 Co 432/2017-305, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.7.2017, č.j. 17 C 90/2016-215, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce D. D. je dědicem po zůstaviteli A. S., narozeném XY, zemřelém 8.10.2015. Soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že jsou dány důvody pro vydědění žalobce uvedené v listině o vydědění pořízené zůstavitelem dne 25.10.2006 ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když, stejně jako soud nalézací, nesprávně vyložil a nesprávně na předmětný případ aplikoval zákonné ustanovení o vydědění potomka z důvodu neprojevování opravdového zájmu. Podle žalobce nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu ČR, která je dlouhodobě ustálena, počínaje právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, v poslední době pak v rozsudcích ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, a v dalších označených rozhodnutích.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobce přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobce v dovolání označil. Již v rozsudku ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, Nejvyšší soud ČR především uvedl, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Důraz, aby nezájem potomka o zůstavitele byl vždy posuzován s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, je zřejmý i z dalších žalobcem označených rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, usnesení ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007, rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, usnesení ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, rozsudek ze dne 8.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, rozsudek ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že za zjištěného stavu věci (který se v mnohém odlišoval od skutkových základů v jiných věcech rozhodovaných dovolacím soudem, na které žalobce poukazoval, a to i ve věci sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, kterou žalobce v dovolání označil za „skutkově blízký případ“) bylo na místě, aby zájem o zůstavitele, resp. alespoň pokus o navázání kontaktu v rozhodné době (t.j. před rokem 2006, kdy zůstavitel, tehdy ve věku 84 let, pořídil listinu o vydědění žalobce, který měl 31 let a byl vysokoškolsky vzdělaný) projevil sám žalobce. Není žádný důvod k tomu, aby se zájem potomka o zůstavitele ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. posuzoval jinak, než s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Lze dodat, že přezkoumání skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, dovolacímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu