ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.608.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 608/2019-1441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) V. T. , narozené XY, bytem XY, b) L. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného opatrovnicí V. T., gen. shora, a c) J. P. , narozené XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 5, Fantova 1761/1, proti žalovaným 1) J. J. , narozenému XY, a 2) M. J. , narozené XY, oběma společně bytem XY, zastoupeným Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980,o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2018, č. j. 19 Co 81/2018-1304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hošky, advokáta se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobců (dále též „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“), kterým bylo mj. ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 6 C 882/2000-1276, jímž byl zamítnut návrh žalobců na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolání žalobců neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (k doplňujícímu podání dovolatelů, doručenému po uplynutí lhůty stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř., soudu prvního stupně, již nebylo možné přihlédnout), neboť v něm absentuje jak právně relevantní vymezení dovolacího důvodu (ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř), tak i vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žalobci v něm uplatňují prostou skutkovou a právní polemiku bez odpovídajícího vymezení dovolacího důvodu a průmětu tvrzení (dovolací argumentace) do některé ze zákonem předvídaných variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ani v tomto případě neopomenul, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy,
a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
S připomenutím posledně uvedeného však nelze z formulace žalobců v jejich dovolání - že napadené usnesení odvolacího soudu „není v souladu s jejich ochranou vlastnictví a majetku, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a není jim soudem zajištěn spravedlivý proces“ - dovodit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve světle shora připomenutého rozhodnutí Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, sama okolnost tvrzení dovolatelů o porušení jejich ústavního práva, tedy bez náležitého vymezení takto uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání a argumentace s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, neumožňuje dovolacímu soudu zabývat se v tomto směru přípustností takto neúplně zformulovaného dovolání.
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla žalobci (jejich advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě odmítnutí dovolání netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vyšel ze své rozhodovací praxe, z níž mj. vyplývá, že:
a) při stanovení odměny advokáta v daném typu řízení, je třeba za tarifní hodnotu považovat hodnotu výše peněžitého plnění v řízení, o jehož obnovu jde;
b) dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení, je dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím „ve věci samé“ takže za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k takovému dovolání náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu; ad a/ a b/ - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85/2013);
c) lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti;
d) za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální (s účinností od 1. ledna 2013 - po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb.) včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč;
e) sjednaná kupní cena (sama o sobě ještě) nevyjadřuje zjištěnou cenu obvyklou v daném místě a čase převáděné nemovitosti (ad c/ až e/ - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu