ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1122.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1122/2018-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. Ř. , narozená XY, b) A. Ř. , narozená XY, c) I. Ř. , narozená XY, d) R. Ř. , narozený XY, všichni bytem XY, a e) J. G. , narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti žalované: Nemocnice Havlíčkův Brod , příspěvková organizace, se sídlem Husova 2624, Havlíčkův Brod, IČO 00179540, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 87/2008, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 3 Co 3/2017-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 3 Co 3/2017-466, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelé ve sporu o ochranu osobnosti (předmětem řízení je peněžitá náhrada nemajetkové újmy za usmrcení jejich příbuzného I. Ř. v době hospitalizace ve zdravotnickém zařízení žalované) sice namítají, že žalovaná porušila prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, tento závěr však opírají o skutkové tvrzení, že příčina řady tehdejších podezřelých úmrtí pro poruchu srážlivosti krve v nemocnici mohla být zjištěna daleko dříve než po osmém případu během dvou měsíců. Nerozporují tedy právní posouzení věci odvolacím soudem, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, která by byla v příčinné souvislosti s úmrtím I. Ř., ale jen zjištěný skutkový stav ohledně konkrétních poměrů na pracovišti, zejména o možnostech poskytovatele zdravotní péče dohlížet na činnost zaměstnanců, vést kusovou evidenci léčiva Heparin a tím předejít úmrtí pacienta (tyto skutkové závěry jsou podloženy znaleckými posudky MUDr. Josefa Pleskota a prof. MUDr. Jana Kvasničky, DrSc., podle nichž žalovaná neměla reálnou možnost v předmětném období zjistit, že dochází k podávání neordinovaných dávek Heparinu), na jehož základě soud postavil své právní závěry; tím však nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů podle §237 o. s. ř. Ostatně odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze zjištění trestního soudu, že příčinou smrti bylo úmyslné protiprávní jednání P. Z., který I. Ř. podal mimo rámec předepsané medikace nadměrné množství Heparinu, tedy ve zjevném excesu z plnění pracovních povinností, jemuž podle skutkových zjištění soudu nemohla žalovaná zabránit. Z toho plyne, že jde o skutkové a nikoli právní posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi nemajetkovou újmou pozůstalých a tvrzeným protiprávním jednáním (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Dovozují-li žalobci, že tak žalovaná učinit mohla, budují svůj závěr na odlišném skutkovém stavu.
Domnívají-li se dovolatelé, že je třeba překonat dosavadní ustálenou rozhodovací praxi ohledně nepřípustnosti dovolání vůči rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. po tzv. koncentraci řízení, nepřinášejí pro to žádný relevantní důvod a ani dovolací soud k tomu neshledal opodstatnění. Kromě toho v dané věci odvolací soud o změně žaloby nerozhodoval, nýbrž posuzoval z tohoto pohledu změnu žalobních tvrzení učiněnou před soudem prvního stupně. Případné pochybení by tak představovalo tzv. jinou vadu řízení, která ovšem samostatně nemůže založit přípustnost dovolání; dovolací soud by k ní podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. mohl přihlédnout jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Namítají-li dovolatelé nakonec, že nebyl vypracován znalecký posudek týkající se tvrzeného postupu non lege artis ze strany žalované, uplatňují tím rovněž námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu