ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1376.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1376/2019-170
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 82/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 18 Co 173/2018-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 18 Co 173/2018-145,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 17 C
82/2017-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 2.767.200 Kč,
1.191.437,20 Kč a 1.776.055,80 Kč na nároku z bezdůvodného obohacení
neoprávněného pronajímatele, a částky 422.857 Kč a 196.661,70 Kč za náklady
soudních řízení k ochraně vlastnictví, vše s příslušenstvím, a nahradit náklady
řízení. Žalobce řádně uplatnil nárok na vydání majetku ve správě Správy budov
města Plzně, avšak porušením privatizačních předpisů žalovanou došlo k převodu
těchto nemovitostí na společnost ULTRA 92 s. r. o. a následně na SUZAP Plzeň s.
r. o., jež nemovitosti užívala a vybírala v nich nájemné. Žalobce vedl řadu
sporů o ochranu svého vlastnictví a zaplacení ušlého nájmu, při nichž vynaložil
částky 422.857 Kč a 196.661,70 Kč na náklady soudních řízení, avšak pro
nesolventnost dlužníka společnosti SUZAP Plzeň s. r. o. bylo v roce 2016
ukončeno exekuční řízení pro nedostatek majetku k provedení exekuce. Žalobce
tak požaduje částky 2.767.200 Kč, 1.191.437,20 Kč a 1.776.055,80 Kč pravomocně
přiznané na ušlém nájemném a náklady zbytečných soudních řízení, jež
zapříčinila žalovaná svým pochybením. Obvodní soud uzavřel, že pochybení
žalované při privatizaci je nespornou skutečností, žalovaná však popírala
naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zák. Žalobce byl v
důsledku pochybení žalované nucen vést řadu sporů, aby získal nezákonně
převedený majetek zpět a současně nemohl získat plody a užitky v podobě
nájemného, k čemuž by nedošlo nebýt pochybení žalované. Zásadním pochybením
státu se spustil řetězec dalších událostí, jež by nenastaly bez pochybení
žalované.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 18 Co 173/2018-145,
změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti při
privatizaci majetku a nedobytností pohledávek třetí strany. Od neoprávněné
privatizace majetku do jeho vydání žalobci došlo ke změně vlastnictví a nájemné
vybírala společnost SUZAP Plzeň s.r.o., jejíž majetková situace byla výsledkem
podnikatelského rozhodnutí vedení společnosti bez vazby na postup žalované.
Odvolací soud tedy neshledal, že by škodlivý následek v podobě nevymahatelnosti
částek z bezdůvodného obohacení i z titulu nákladů soudních řízení po třetí
straně byl podle obvyklého chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem
privatizace majetku, na nějž byl uplatněn restituční nárok. Tento následek
nemohl být žalovanou předvídán, a to s ohledem na další převod vlastnictví.
Současně žalovaná nemohla objektivně předvídat převod nemovitostí na další
společnost, jež následně bude obstrukčními postupy prodlužovat dobu neoprávněné
držby a inkasa nájemného, ani platební neschopnost dlužníka.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení otázky určení příčinné souvislosti mezi porušením právní
povinnosti a vznikem škody, jež dosud nebyla na daném skutkovém základě
vyřešena dovolacím soudem. Dovolatel zpochybňuje srovnání s věcí rozhodnutou
dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3285/2015 provedené odvolacím soudem, neboť
se jedná o jiný případ po skutkové i právní stránce. Zatímco v citované věci
šlo o převod na další držitele od neoprávněné restituentky, dovolatel byl
oprávněným restituentem vyloučeným z možnosti nakládat s nemovitostmi a pobírat
z něj užitky. Dovolatel dále uváděl argumenty na podporu tvrzení, že stát
odpovídá i za nedobytnost jeho pohledávky vůči společnosti SUZAP Plzeň s. r. o.
Rovněž následek v podobě nemožnosti vybírat nájemné byl zcela předvídatelný.
Nebýt porušení restitučních předpisů a privatizace neoprávněnému držiteli, byl
by to dovolatel, kdo měl nájemné inkasovat. Dovolatel by ani nemusel vést další
soudní spory o určení vlastnictví, nebýt pochybení žalované. Dovolatel proto
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
4. Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že dovolatel měnil postupně svůj nárok
a tvrdil odpovědnost státu nejen za vznik pohledávky, ale rovněž za její
nedobytnost vůči třetímu subjektu. Ve vztahu k tomuto tvrzení však chybí
předpoklad příčinné souvislosti a adekvátnosti následku. Na otázce prezentované
dovolatelem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, dovolání tedy není přípustné.
Žalovaná necítí zodpovědnost za chování a rozhodování třetích subjektů, proto
navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou
osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení
otázky stanovení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je důvodné.
6. Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému
ušlo (ušlý zisk).
7. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Charakter
ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu,
který mohl věřitel jako osoba oprávněná očekávat od svého dlužníka – povinného
v řízení o výkon rozhodnutí, a to při obvyklém sledu událostí, nebýt
nesprávného úředního postupu. Takovému věřiteli nepochybně ušel majetkový
přínos v hodnotě pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím, neboť tím, že
nebyla výkonem rozhodnutí uspokojena, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv
bylo možno důvodně očekávat, že se tak na základě postupu soudu stane (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
145/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 25, pod C
1820). Odpovědnost státu za škodu je v takovém případě dána, jestliže v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění
proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a je vyloučeno, aby bylo
uspokojeno jiným způsobem.
8. Dovolatel uplatnil vůči žalované žalobou částky 2.767.200 Kč, 1.776.055,80
Kč a 1.191.437,20 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež na jeho úkor získala
společnost SUZAP Plzeň s. r. o. od října 2001 do června 2006, a částky 422.857
Kč a 196.661,70 Kč vynaložené na náklady soudních řízení k ochraně svého
vlastnického práva. Dovolatel považoval své nároky proti žalované za
sekundární, tj. uplatňované poté, co mu pohledávky nevyplatil prvotní dlužník,
avšak dle konstantní judikatury dovolacího soudu žalobce není povinen uvádět v
žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace
nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní
posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na
peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný
nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno,
je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě
právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv, případně zda je uveden
nesprávně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25
Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, ze dne 31. 7. 2003, sp.
zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
9. Současně bylo mezi stranami nesporné, že dovolatel dne 27. 4. 1995 řádně
uplatnil restituční nárok vůči povinné osobě, přesto právní předchůdce žalované
postupoval v realizaci privatizačního projektu a dne 1. 12. 1995 uzavřel
smlouvy o prodeji nemovitostí dotčených restitučním nárokem dovolatele. Tímto
protiprávním jednáním vyloučil dovolatele z možnosti užívat a nakládat s
majetkem a pobírat z něj užitky a výnosy. Žalovaná tedy přímo odpovídá za škodu
v podobě ušlého zisku, jenž dovolateli ušel na nájemném, které neoprávněně
vybírala společnost SUZAP Plzeň s. r. o., neboť nebýt jejího pochybení při
privatizaci, nabyl by v restitučním řízení vlastnictví k nemovitostem dovolatel
a mohl by inkasovat nájemné sám. V tomto ohledu je rovněž nesprávné právní
posouzení odvolacího soudu, jenž svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti
podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25
Cdo 3285/2015. V citovaném rozhodnutí totiž v důsledku protiprávního jednání
žalované došlo k vydání nemovitosti neoprávněné restituentce, jež následně
nemovitosti prodala třetí osobě, a po sérii dalších převodů se náhrady škody
domáhal neoprávněný vlastník: Jemu by však nemovitost patřit neměla, pokud by
nedošlo k pochybení žalované. V projednávané věci je však skutková situace
zcela opačná, nepochybila-li by žalovaná při privatizaci, nabyl by na základě
restitučního řízení dovolatel vlastnictví k uvedeným nemovitostem dříve, nežli
na základě soudních jednání v roce 2005. V této souvislosti by rovněž nemusel
nést náklady zbytečných soudních řízení k opětovnému nabytí svého vlastnictví
proti neoprávněné osobě. Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné
souvislosti mezi pochybením státu při privatizaci a vznikem škody na straně
dovolatele je tedy zjevně nesprávný.
10. Z úřední činnosti je soudu dále známo, že v této konkrétní věci již
probíhala soudní řízení mezi žalobcem a společností SUZAP Plzeň s.r.o.,
žalovanou a společností SUZAP Plzeň s.r.o. i jejím právním předchůdcem (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2510/2000,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 70/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3160/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4319/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5463/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4830/2016, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4974/2016). Ve všech
uvedených věcech bylo opakovaně konstatováno pochybení žalované při privatizaci
majetku, jež vedlo k absolutně neplatnému převodu vlastnictví na společnost
SUZAP Plzeň s. r. o., současně bylo také vždy vysloveno, že dovolatel se na
vzniklé situaci nijak nepodílel, nezavinil úpadek společnosti SUZAP Plzeň s. r.
o. a pouze bránil své vlastnické právo. I přesto trvalo více než deset let, než
se dovolatel domohl zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, a
po celou tuto dobu byl vyloučen z nakládání se svým majetkem a užívání jeho
užitků. Všechny tyto skutečnosti lze přičítat k tíži také žalované, která se
bránila vrácení kupní ceny získané v privatizaci právnímu předchůdci
společnosti SUZAP Plzeň s. r. o., ačkoli šlo o zjevné bezdůvodné obohacení dle
§457 obč. zák. (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 4319/2014).
11. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení při řešení otázky
existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody je
tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst.
1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
12. V dalším řízení bude na odvolacím soudě vypořádat se rovněž s námitkou
promlčení uplatněnou žalovanou. Dovolací soud však v této souvislosti odkazuje
na svoji ustálenou rozhodovací praxi ve vztahu k otázce uplatnění námitky
promlčení státem u pochybení v restitučních věcech, reprezentovanou např.
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 400/2018.
13. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném
rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu