ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4830.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4830/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně SUZAP Plzeň, s. r. o. „v likvidaci“, IČO 62619781, se sídlem Olomouc, Ostružnická 355/17, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 6/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 136/2016-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 136/2016-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na zaplacení 8.332.064,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na náhradu souhrnu škod, jež měly být způsobeny protiprávním jednáním právního předchůdce žalované (Fondu národního majetku), který porušil obecnou prevenční povinnost tím, že v rozporu s §9 zák. č. 87/1991 Sb. a §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. uzavřel dne 1. 12. 1995 smlouvu o prodeji majetku (v žalobě specifikovaných nemovitostí) se společností ULTRA 92, spol. s r. o., ačkoliv k předmětnému majetku již 27. 4. 1995 uplatnil oprávněný J. K. restituční nárok. Žalobkyně uzavřela kupní smlouvu ohledně nemovitostí se společností ULTRA 92, spol. s r. o., a zaplatila prodávající kupní cenu ve výši 5.300.000 Kč, posléze byla však nucena předmětné nemovitosti vydat J. K., jehož restituční nárok byl uznán. Po žalované tak požaduje náhradu škody, kterou spatřuje v tom, že musí J. K. vydat výtěžek z předmětných nemovitostí za dobu jejich držby a zaplatit Hypoteční bance, a. s., dluhy vyplývající z úvěrové smlouvy, na jejímž základě získala úvěr na nákup předmětných nemovitostí, včetně dluhů vzniklých porušením platební kázně, úvěrového příslušenství a nákladů předchozích soudních řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr, že žalobkyni nevznikla škoda ve smyslu §420 a §442 odst. 1 obč. zák., jelikož v řízení netvrdila, tím méně prokazovala, že částky, které nyní požaduje po žalované a k jejichž úhradě ve prospěch třetí osoby je povinna na základě předchozích rozhodnutí soudu, skutečně vynaložila. Skutečnou škodou se přitom podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Majetek žalobkyně se přitom nezmenšil, neboť předmětné částky ve prospěch třetí osoby dosud nezaplatila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce hledání spravedlivého řešení, když rezignoval na zjišťování a formulování, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009). Dále přípustnost dovolání odůvodnila otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou, zda skutečná škoda dle §442 obč. zák. odpovídá pouze snížení majetkového stavu poškozeného a nikoliv i vzniku dluhu, pro který se vede výkon rozhodnutí, na základě kterého může dojít ke snížení majetkového stavu poškozeného, a to s ohledem na pojetí „majetku“ dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a jejího čl. 6 odst. 1, resp. první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností dovolatelka rozvádí chybné posouzení otázky vzniku škody, skutečnou škodou dle ní může být i snížení pasiv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000), obdobné je uvedeno i v komentáři Vážného k §1293 obecného zákoníku občanského. V opačném případě není v odůvodnění rozsudku prvního stupně uvedeno, že se žaloba zamítá tzv. pro tentokrát, může tak tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Na vybrané judikatuře Evropského soudu pro lidská práva pak dokládala obecný předpoklad, že osoby, jejichž právo na ochranu majetku mělo být porušeno v obdobných situacích, jako je situace dovolatelky, budou v řízeních o žalobě proti státu odpovídajícím způsobem odškodněny. Zásah do majetkových práv dovolatelky musí splňovat podmínku proporcionality a být kompenzován, jinak by došlo k porušení práva na ochranu majetku chráněného Úmluvou. V neposlední řadě namítá porušení principu práva na spravedlivé řešení, které spatřuje v tom, že je nyní nucena nést nepřiměřené břemeno vedoucí možná až k jejímu zániku v důsledku porušení právní povinnosti státem, který rozhodl o privatizaci předmětných nemovitostí v rozporu se zákonem. Odkazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I ÚS 2216/09. Napadené rozhodnutí nezohledňuje individuálnost, komplikovanost a specifičnost případu, je zcela formalistické, řídí se pouze doslovným zněním zákona. Soud měl přihlédnout k tomu, za jakých podmínek dovolatelka sporný majetek „nabyla“ a že tak činila v dobré víře a vykonávala oprávněnou držbu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dle ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v otázce vzniku škody poukazuje na konstantní judikaturu dovolacího soudu, podle které škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka je vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby byla posouzena jinak.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovolatelkou vznesená otázka, zda skutečná škoda dle §442 odst. 1 obč. zák. zahrnuje i vznik dluhu, pro který se vede výkon rozhodnutí, na jehož základě může dojít ke snížení majetkového stavu poškozeného, a nikoli pouze nastalé snížení majetkového stavu poškozeného, je v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě a konstantně řešena a není důvodu se od řešení této otázky jakkoli odchylovat. Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Škoda nevzniká v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce. Řečeno jinak, dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Uvedené ovšem nezbavuje poškozeného možnosti domáhat se ochrany poté, co se zaplacením dluhu jeho majetkový stav skutečně sníží, tj., dojde tak ke vzniku odškodnitelné újmy v majetkové sféře poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, a ze dne 28. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, či jeho rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud například v usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12.
Z uvedených judikaturních závěrů nečiní výjimku ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, na který dovolatelka odkazovala. Ten totiž řešil zcela odlišnou skutkovou situaci a dospěl k závěru, že poškozením (případně úplným zničením či ztrátou) věci vzniká škoda tomu, kdo věc nabyl do vlastnictví, i když ke dni poškození nezaplatil úplatu za nabytí věci (zcela nebo zčásti) a bez ohledu na to, zda se tak stalo v souladu s ujednáním o splatnosti úplaty nebo v důsledku porušení platební povinnosti. V judikovaném případě se tedy poškozenému škodní událostí zmenšil jeho majetkový stav, který zahrnoval také hodnotu věci před poškozením, vznikla mu tedy skutečná škoda.
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, od kterého se dle ní měl odvolací soud odchýlit, ten na danou věc nedopadá. Řešil totiž výši náhrady náležející fyzické osobě, jejíž vlastnické právo již přešlo na oprávněnou osobu podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. K tomu se pak vztahovala i interpretace Evropského soudu pro lidská práva ohledně ochrany majetku a majetkových zájmů dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podle které má osoba, která měla v držbě nemovitosti, jež musela vydat oprávněné osobě poté, co obecné soudy rozhodly, že nikdy nebyla jejich vlastníkem, majetkové právo chráněné čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pro posouzení, zda takovýto zásah splňuje podmínku proporcionality, je především relevantní, jestli byl kompenzován v rozumném poměru mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Zde je však třeba (shodně s odvolacím soudem) poukázat na to, že dovolatelka se nedomáhá odškodnění za zásah do svých majetkových práv představovaný odnětím zakoupených nemovitostí, či za ztrátu očekávaného zisku s tím spojenou, popřípadě za vlastní ekonomickou likvidaci, nýbrž usiluje o získání finančních prostředků pro uspokojení svých věřitelů. Proto na danou věc nedopadají ani nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3035/12, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I ÚS 2216/09, ani vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na které dovolatelka odkazovala a které rovněž řešily náhradu za vlastní zásah do majetkových práv poškozeného spočívající v odnětí zakoupených nemovitostí.
V neposlední řadě pokud dovolatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně měl uvést, že žaloba se zamítá pro předčasnost, nelze k takové námitce přihlížet, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním tedy úspěšně napadnout nelze. Dovolání přitom nelze podat jen proti důvodům rozhodnutí (§236 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak důvody zamítnutí žaloby zcela zřetelně vyplývají.
Jestliže odvolací soud konstatoval, že jelikož dovolatelka své platební povinnosti vůči J. K. a Hypoteční bance, a. s., které kvalifikuje jako škodu a žádá je nahradit, dosud nesplnila, nezmenšil se v tomto rozsahu její majetkový stav, nemohla jí proto ani vzniknout skutečná škoda ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., posoudil tak danou věc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu