ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1526.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1526/2018-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, proti žalované: R. S. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Sadová 2237, Žďár nad Sázavou, a účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastník na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 36/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.651 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Mejzlíka, advokáta se sídlem Sadová 2237, Žďár nad Sázavou.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 10 C 36/2011-324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění 2.521.800 Kč (výrok I), ohledně dalších 232.200 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že J. M. je provozovatelem vozidla Škoda Felicia, se kterým řidič J. S. (syn žalované) způsobil dopravní nehodu, když dne 28. 12. 2006 nepřizpůsobil rychlost jízdy podmínkám, vozidlo dostalo smyk a přejelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím vozidlem řízeným žalobcem, který utrpěl vážnou újmu na zdraví. Soud věc posoudil podle §427 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalovaná za škodu odpovídá, neboť v době dopravní nehody byla provozovatelem vozidla řízeného J. S., neboť měla k vozidlu trvalou možnost právní a faktické dispozice. S ohledem na rozsah, závažnost a následky poškození zdraví žalobce soud prvního stupně náhradu za ztížení společenského uplatnění dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné do 31. 12. 2013, zvýšil na 3,5 násobek. Po odečtu částky 486.000 Kč, vyplacené žalobci vedlejším účastníkem v rámci povinného pojištění, přiznal žalobci náhradu škody ve výši 2.521.800 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-357, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV změnil tak, že žaloba na zaplacení 2.521.800 Kč na náhradě ztížení společenského uplatnění se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky a vůči státu a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vlastníkem vozidla řízeného J. S. byl J. M., v centrálním registru vozidel nebyla žalovaná zapsána jako jeho provozovatel a neměla jakoukoliv právní možnost s předmětným vozidlem disponovat. Žalovaná měla vozidlo pouze zapůjčeno, přičemž to byl M. jako jeho vlastník, který nadále vykonával veškeré záležitosti související s provozem vozidla (čerpání pohonných hmot, technické prohlídky, údržbu a opravy vozidla, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla). Dle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by došlo k trvalému přenechání vozidla žalované k užívání. Žalovaná byla s M. v partnerském vztahu, přičemž poté, co tento vztah ukončili, zapůjčil jí M. v dubnu 2006 vozidlo na dobu jednoho roku, než si zakoupí vlastní automobil. Vozidlo žalovaná užívala do 28. 12. 2006, kdy došlo k dopravní nehodě. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována a její odpovědnost za škodu nelze dovodit ani dle §430 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení směřuje vůči osobě, která použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, tedy proti samotnému řidiči, který vozidlo řídil a svým jednáním škodu způsobil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky určení provozovatele dopravního prostředku dle §427 odst. 2 obč. zák., případně otázky odpovědnosti žalované z titulu §430 odst. 1 obč. zák., které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak (případně dosud nebyly v daných skutkových okolnostech dovolacím soudem řešeny), neboť konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je v obou otázkách dle dovolatele příliš restriktivní. Dle něj je třeba za provozovatele motorového vozidla a subjekt odpovědný za škodu, která vznikla za okolností majících původ v provozu vozidla, považovat i osobu se zachovanou možností faktického a neomezeného užívání a organizování jeho provozu, v daném případě tedy žalovanou. Poukazuje na často nepřehledné vlastnické a smluvní vztahy k vozidlu, při nichž je složité určit, kdo má trvalou právní a faktickou dispozici s vozidlem. Pokud by přesto byl za provozovatele předmětného vozidla určen M. jakožto jeho vlastník, měla by dle dovolatele nastoupit odpovědnost žalované podle §430 odst. 1 obč. zák., která použila vozidlo proti vůli jeho provozovatele tím, že jej půjčila svému synovi, ač to provozovatel výslovně zakázal. Dle dovolatele rovněž odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť při změně právního názoru ve věci samé nepoučil účastníky ve smyslu §118a o. s. ř. a neposkytnul jim prostor, aby se mohli ke změně vyjádřit, svá tvrzení doplnit a navrhnout zopakování důkazů, případně provedení dalších důkazů. Jeho rozhodnutí se stalo pro žalobce překvapivým. A to i proto, že před jeho vydáním odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2014, č. j. 17 Co 163/2013-139, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně procesního nástupnictví na straně žalované v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, nepřímo přisvědčil, že současná žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná. Dovolatel se domnívá, že tím odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou odkazuje. Žalobce dle ní věděl, že dopravní nehodu způsobil syn žalované vozidlem, které měla žalovaná pouze zapůjčeno od jeho vlastníka M. Má za to, že její odpovědnost za škodu nelze dovodit ani dle §430 odst. 1 obč. zák., neboť v okamžiku dopravní nehody vozidlo neřídila. Nedomnívá se rovněž, že by se odvolací soud dopustil vady řízení, neboť přípustně vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k otázce právního posouzení postavení žalované měli všichni účastníci dostatečný prostor k vyjádření před soudy obou stupňů. Z usnesení odvolacího soudu ohledně procesního nástupnictví pak dle žalované nemohlo žalobci vzniknout legitimní očekávání ohledně její pasivní legitimace ve sporu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není z hlediska §237, popřípadě §238a o. s. ř., přípustné.
Na otázku, kdo je provozovatelem vozidla, již v minulosti odkázal Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006) na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1999, sp. zn 25 Co 558/98, ve kterém byl vyjádřen právní názor, že za provozovatele vozidla je třeba považovat toho, kdo má trvalou právní a současně faktickou možnost jej užívat. V rozsudku ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2563/2005, publikovaném pod č. 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že stále platí, že obecně je třeba za provozovatele motorového vozidla považovat jeho vlastníka, neboť u něj lze předpokládat možnost trvalé právní i faktické dispozice s daným vozidlem. Vlastník, který zapůjčí motorové vozidlo jinému, zůstává jeho provozovatelem. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že vzhledem k tomu, že k nehodě došlo v roce 1994, nelze pojem provozovatele vykládat ve smyslu právních předpisů přijatých v pozdější době, zejména zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. V rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, publikovaném pod č. 31/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, který věc posuzoval podle právního stavu po účinnosti zákona č. 56/2001 Sb., aplikoval ustanovení §2 odst. 16 uvedeného zákona ve znění do 31. 12. 2014, podle něhož se za provozovatele silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. I zde Nejvyšší soud vyšel se závěru, že vlastník, který zapůjčí motorové vozidlo jiné osobě, zůstává jeho provozovatelem, avšak zohlednil specifický smluvní vztah finančního leasingu. V něm má (nevyplývá-li z leasingové smlouvy něco jiného) leasingový nájemce v zásadě trvalá a natolik široká právní a dispoziční oprávnění k vozidlu, že se stává jeho provozovatelem. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje právě od nájmu, u něhož je primární funkce užívací.
Ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a odvolací soud z nich vycházel, a jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že nedošlo k trvalému přenechání vozidla žalované k užívání a žalovaná s vozidlem ani nemohla právně disponovat, tudíž není jeho provozovatelem, byl v rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatel dále namítal, že pokud by byl za provozovatele vozidla určen M. jakožto jeho vlastník, měla by nastoupit odpovědnost žalované podle §430 odst. 1 obč. zák. K tomu je třeba uvést, že provozovatel nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody vozidlo sám neřídil. Došlo-li však k použití dopravního prostředku, jehož provozem vznikla škoda, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá podle ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. místo něj osoba, která vozidlo řídila (srov. zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 861/2004). Jestliže vozidlo, jehož provozem vznikla škoda, řídil syn žalované, je závěr odvolacího soudu, že odpovědnost žalované za škodu nelze dovodit dle §430 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení směřuje vůči osobě, která použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, tedy proti samotnému řidiči, v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Není přitom důvod, aby posuzovaná právní otázka byla dovolací soudem posouzena jinak.
Namítal-li dále dovolatel, že absencí řádného poučení dle §118a o. s. ř. odvolací soud porušil jeho procesní práva, uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nehledě k tomu, že dovolatel ani neuvádí, s jakou konkrétní judikaturou dovolacího soudu by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru rozporné, je třeba konstatovat, že takový rozpor dán není. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012). O takovou situaci v daném případě nejde. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1234/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 308/2018). Na situaci nic nemění ani to, že před vydáním napadeného rozhodnutí odvolací soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2014, č. j. 17 Co 163/2013-139, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně procesního nástupnictví na straně žalované v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, dle dovolatele nepřímo přisvědčil, že současná žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná. Usnesení o procesním nástupnictví není rozhodnutím ve věci samé, odvolací soud zde neřešil otázku pasivní legitimace žalované ve sporu, nýbrž pouze posuzoval dispoziční úkon žalobce v určité fázi řízení, kdy zjišťování skutkového stavu věci před soudem prvního stupně bylo na samém počátku. Nelze proto konstatovat, že zde žalobci vzniklo legitimní očekávání o výsledku sporu, respektive o posouzení věcné legitimace účastníků, a nebylo tudíž zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 18.720 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3.931 Kč, celkem tedy 22.651 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu