ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.101.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 101/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně EURO CAR Vik, s.r.o. , se sídlem v Lučanech nad Nisou 692, PSČ 468 71, identifikační číslo osoby 64650243, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované AUTOREPARIN a.s. , se sídlem v Liberci, Kladenská ul. 4, PSČ 461 71, identifikační číslo osoby 46708693, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 142.824,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 148/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 4 Cmo 76/2011-361, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 4 Cmo 76/2011-361, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 9. prosince 20010, č. j. 38 Cm 148/2003-325, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 142.824,75 Kč spolu s 3% ročním úrokem z prodlení od 25. dubna 2003 do zaplacení (bod I. výroku), co do částky 65.609,25 Kč s příslušenstvím, dále co do 3,2% úroku z prodlení ročně z částky 142.824,75 Kč za dobu prodlení od 5. března 2003 do 24. dubna 2003 a co do 0,2% úroku z prodlení ročně z částky 142.824,75 Kč za dobu prodlení od 25. dubna 2003 do zaplacení, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (bod III. až V. výroku).
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 208.434,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná neprovedla řádně opravu polomotoru vozidla Opel Zafira Elegance 2.0D, kterou si u ní žalobkyně objednala.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (listinnými důkazy a výslechy svědků) dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobkyně prodala dne 7. září 2001 vozidlo značky Opel Zafira Elegance 2.0D, na kterém se v době záruky vyskytla závada motoru projevující se únikem oleje do motoru. Žalobkyně převzala dne 21. srpna 2002 dané vozidlo do opravy. V rámci dohodnuté opravy měla žalovaná provést vyčištění (dekarbonizaci) bloku motoru, výbrus válců motoru, výměnu pístů, vyuhlování ojnice a následné složení polomotoru včetně složení pohybového ústrojí s dotažením šroubů ojnic a na klice motoru na stanovené utahovací momenty, přičemž dle požadavku výrobce motoru mělo dojít i k výměně šroubů ojnic a na klice motoru za nové. Žalovaná po provedené opravě (při které byl polomotor rozebrán na blok motoru a písty s ojnicemi) sestavený polomotor včetně rámu motoru předala žalobkyni a fakturou č. 322605 ze dne 10. prosince 2002 na částku 5.598,- Kč ji vyúčtovala cenu opravy. Žalobkyně tuto cenu za opravu zaplatila v hotovosti při převzetí. Vzhledem k tomu, že byl polomotor po provedené opravě sestavený včetně rámu motoru, nemohla žalobkyně provést po převzetí polomotoru od žalované kontrolu dotažení ojničních šroubů, neboť tyto byly zakryty rámem motoru. Sejmutí rámu motoru a jeho následná montáž by ve svém důsledku vedlo k neoprávněnému zásahu žalobkyně do opraveného polomotoru jako výsledku činnosti žalované.
Provedené dokazování dle soudu prvního stupně neprokázalo oprávněnost námitky žalované, že předmětem dohodnuté opravy polomotoru nebyla následná montáž polomotoru s dotažením šroubů na požadované utahovací momenty, stejně jako její námitky, že nemohla provést kompletní montáž polomotoru včetně dotažení šroubů, neboť neměla k dispozici utahovací momenty pro danou opravu. Naopak vyšlo v rámci dokazování najevo, že polomotor byl po opravě předán žalobkyni smontován včetně rámu polomotoru, kdy tento brání přístupu k ojničním šroubům, že u žalobkyně k sejmutí rámu motoru ani k následné kontrole dotažení ojničních šroubů nedošlo.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dále dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná při opravě daného polomotoru v rozporu s požadavkem výrobce motoru neprovedla výměnu šroubů ojnic a kliky motoru za nové, a že nedotáhla šroub na ojnici druhého válce na požadovaný utahovací moment. V důsledku nesprávného dotažení ojničního šroubu u druhého válce došlo dne 10. února 2003 k poškození motoru předmětného vozidla, a to konkrétně k poškození bloku motoru, klikové hřídele, ojnice, pístu a můstku výztuhy.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), upravujících smlouvu o dílo a náhradu škody. Dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 5. prosince 2002 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava polomotoru vozidla Opel Zafira Elegance 2.0D, spočívající v demontáži a vyčištění polomotoru, ve výbrusu a honování a v polomontáži.
Ohledně pojmu „polomontáž“ soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a při aplikaci ustanovení §266 odst. 2, 3 a 4 obch. zák. dospěl k závěru, že tento vyjadřoval úplnou kompletaci polomotoru včetně dotažení všech šroubů na předepsané utahovací momenty. Přihlédl přitom k tomu, jaký význam je tomuto výrazu zpravidla přikládán v obchodním styku, a dále k tomu, jaký význam tomuto pojmu zpravidla přikládala žalovaná jak osoba, které byl projev vůle určen, a také k tomu, jakou praxi měli účastníci mezi sebou zavedenou, když mezi účastníky nešlo o první obchodní případ, kdy byl použit pojem polomontáž. V této souvislosti vzal v úvahu i to, že to byla žalovaná, kdo jako první použil pojem polomontáž ve svých vyúčtováních oprav.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované provést řádně dílo spočívající v opravě polomotoru škoda, za kterou odpovídá žalovaná, ve výši 105.227,75,- Kč odpovídající ceně materiálu, který musela žalobkyně vynaložit na následnou opravu motoru, dále škoda ve výši 13.717,- Kč odpovídající hodnotě práce vynaložené žalobkyní na následnou opravu motoru daného vozidla, rovněž škoda ve výši 19.880,- Kč jako náklady na přepravu poškozeného a náhradního vozidla na trase dvakrát Liberec, Brno a zpět a konečně škoda ve výši 4.000,- Kč jako amortizace zapůjčeného vozidla, tedy celkem 142.824,75 Kč. Co do částky 65.609,25 Kč neshledal soud prvního stupně žalobu po právu, proto ji v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 142.824,75 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení ročně od 25. dubna 2003 do zaplacení se zamítá, a dále jej změnil v nákladových výrocích III. až V. (první výrok); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud s hodnocením obsahu závazku žalované učiněným soudem prvního stupně nesouhlasil. Podle odvolacího soudu „nelze dospět k závěru, že v něm byla sjednána polomontáž, která by spočívala v konečné montáži polomotoru, jejíž obsah je nepochybně odlišný od závazku žalované provést výbrus bloku motoru dle pístu dodaného mu žalobkyní, tedy provést potřebné strojní práce a nepochybně i provést nezbytné přípravné práce s tím spojené“. Odvolací soud se přesto dále zabýval výkladem termínem „polomontáž“. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že termín „polomontáž“ v sobě zahrnuje úplnou a konečnou kompletaci po provedeném výbrusu válců, tedy včetně výměny předmětných šroubů a jejich utažení na požadovaný utahovací moment. Ze zjištění soudu prvního stupně totiž nelze najisto postavit, zda je tato činnost součástí pojmu „polomontáž“, neboť žádná technická norma tento pojem nedefinuje, ani jej nezná a z důkazů navržených žalobkyní vyplývá, že je to součástí polomontáže, a z důkazů navržených žalovanou nikoliv. Proto nelze uzavřít, že by taková činnost byla v obdobné obchodní činnosti obecně obvyklá. V řízení nebylo zjištěno, že by zmíněná povinnost (výměna předmětných šroubů a jejich utažení na požadovaný utahovací moment) stíhala žalovanou. Měla ji žalobkyně jako „konečný zhotovitel“ jí prováděné opravy motoru. Ta měla povinnost vše řádně zkontrolovat tak, aby oprava, jež byla jejím dílem pro jejího objednatele, odpovídala příslušným technickým normám a požadavkům výrobce.
Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná tím, že neprovedla výměnu šroubů za nové a jejich utažení na výrobcem požadovaný utahovací moment, jež bylo příčinou vzniku žalobkyní požadované škody, neporušila žádnou svou povinnost ze závazkového vztahu. Není tak naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za tuto škodu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., když na základě provedených důkazů soudem prvního stupně dospěl k jinému skutkovému závěru, aniž by nějaký důkaz zopakoval či provedl důkazy nové.
Nezákonnost rozhodnutí je dána dle dovolatelky i tím, že se jedná o rozhodnutí nepředvídatelné. Odvolací soud posoudil skutkový stav i po právní stránce jinak, než jej posoudil soud prvního stupně, přičemž neposkytl účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, resp. vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy.
Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou povinnost ze závazkového vztahu, pokud neprovedla výměnu předmětných šroubů za nové a jejich utažení na výrobcem požadovaný utahovací moment, aniž by bylo z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, na základě jakých skutečností odvolací soud k tomuto závěru došel (když ze všech důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá pravý opak). Je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti rovněž namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením §132 a násl. o. s. ř., když vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývaly.
Dále upozorňuje na to, že odvolací soud svým rozhodnutím v rozporu se zákonem akceptoval nepřípustné nové tvrzení žalované v odvolání (§119a o. s. ř.), kdy jako novou skutečnost tvrdila, že předmětem díla bylo pouze odstranění ovality válců, jejich přebroušení.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v projednávané věci je přípustné (§237 odst. 1 písm. a o. s. ř.) a je i důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009).
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že obsahem ujednání účastníků bylo provedení „polomontáže“ motoru, jehož součástí bylo dotažení šroubů na požadované utahovací momenty. Tento svůj závěr opřel kromě listinných důkazů mj. o výslech svědků (H., O., Š. a L.). Odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům o obsahu ujednání mezi účastníky („nelze dospět k závěru, že v něm byla sjednána polomontáž, která by spočívala v konečné montáži polomotoru, jejíž obsah je nepochybně odlišný od závazku žalované provést výbrus bloku motoru dle pístu dodaného mu žalobkyní, tedy provést potřebné strojní práce a nepochybně i provést nezbytné přípravné práce s tím spojené“), aniž by důkazy zopakoval (současně ani nevysvětlil, z jakých důkazů k odlišnému skutkovému závěru dospěl) a zatížil tak řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nadto je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, který bez opakování dokazování dospěl k odlišnému skutkovému zjištění a poté při právním posouzení tyto své skutkové zjištění promítl v závěr, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, aniž by účastníkům možné odlišné právní posouzení zpřístupnil, je pro účastníky překvapivé.
Judikatura Ústavního soudu České republiky spatřuje překvapivost rozhodnutí v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Nedůvodnou je naopak námitka dovolatelky, že odvolací soud přihlédl k novým tvrzením uplatněným žalovanou až v odvolání, že „předmětem díla bylo pouze odstranění ovality válců, jejich přebroušení“. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně již v samotné žalobě tvrdila, že předmětem opravy měla být „výměna pístů a přebroušení válců motoru“. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak vyplynulo, že mezi účastníky byl sjednán „výbrus motoru dle pístů, … dále demontáž a polomontáž“. Nesouhlasila-li žalobkyně v odvolání se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o rozsahu sjednaných povinností, nejde o tzv. nová tvrzení uplatněná v rozporu s ustanovením §119a o. s. ř. a §205a o. s. ř.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu